Zdá se, že Evropa pro své zelené cíle udělá cokoliv. Včetně toho, že obětuje různá průmyslová odvětví, o která se mohla desítky let ekonomicky opírat a díky kterým došla k přesvědčení, že vlastně může všechno.
Bohužel nemůže. Ekonomické zákony naneštěstí platí stejně tak, jako ty fyzikální a chemické. Ekonomika je jenom jedna a pokud něco ekonomicky nevychází, pak to nepřežije. Průmysl se pomalu ale jistě stěhuje do podmínek, kde žít může. V Evropě takové podmínky rozhodně nemá. Společně s průmyslem se stěhují pryč i zdroje peněz, které by mohly financovat nerozumné politické nároky na zelenou transformaci.
Paradoxní na celé situaci je, že bohaté průmyslové státy Evropy, kterým dochází dech, cíle plnit budou. Pokud bude průmysl vyrábět v jiných koutech planety, nebude vypouštět emise do ovzduší ani do vody nebo do země a vůbec nikam tady u nás v Evropě. Cíle budou splněny. Zelené vlády, parlamenty a senáty budou moci lidem zamávat před očima statistikou a říct: „Vidíte?! Co jsme Vám slíbili, to jsme dodrželi. Jsme bezemisní. Téměř.“
Posléze ale ty samé zelené vlády, parlamenty a senáty budou muset lidem vysvětlit, proč se na asijské elektromobily, vystavené za potemnělými výlohami autosalonů, mohou dívat jen z ulice, proč už není tolik práce, proč zmizela poptávka po odbornících do strojírenství, chemie a dalších oborů, proč je vše tak drahé a proč už neexistují dotace, které v minulosti pomáhaly razantně zmírňovat dopady zelené politiky, dotace, které byly schopny zaplácnout kdejakou díru v rozpočtech fabrik, které už nestačily na nové zelené regulace, dotace schopné zacpat jakákoliv pochybovačná ústa potenciálních voličů.
Tento obsah je uzamčen
Pro zobrazení se přihlaste do účtu s aktivním předplatným.
Komentáře