Olga Dočkalová: Ne vše, co se povinně zavede, funguje podle představ

Uplynul první rok povinného sběru textilního odpadu a obecní praxe ukázala, že přes ujišťování státu nebyl systém připravený. Jak výrazně obcím narostly náklady, proč jsou nejvíce zasaženy malé obce a jak sebudepo roce 2030 vyvíjet ekonomika odpadového hospodářství? O tom všem jsme hovořili s Olgou Dočkalovou, starostkou jihomoravských Sudica předsedkyní Komise životního prostředí na SMO ČR.

Povinnost odděleného sběru textilního odpadu patří k nejvýraznějším změnám, které v posledních letech dopadly na obce. Nová legislativa přinesla nejen řadu požadavků, ale i otázky spojené s financováním, celkovým nastavením systému a pro mnoho obcí i značné rozčarování. V rozhovoru se starostkou Sudic Olgou Dočkalovou jsme se proto zaměřili právě na tuto problematiku. Mluvili jsme také o plánovaném zákazu skládkování směsného komunálního odpadu od roku 2030 a o dalších tématech, která obce v odpadovém hospodářství dlouhodobě řeší.

Pro obce je v současné době velkým tématem separovaný sběr textilního odpadu, který musí od loňského roku povinně zajišťovat. Jak vnímáte tuto novou situaci?

Před zavedením povinnosti byly obce a města od MŽP ujišťovány, že je dostatek recyklačních kapacit a stát je na tuto situaci připravený. Připravily se i obce. Kde chyběly kontejnery na textil, tak je doobjednávaly. Občanům se v médiích začalo říkat, že do kontejnerů mohou dávat i poškozený a roztrhaný textil, protože máme zpracování na všechno. O připravenosti obcí svědčí nárůst použitého textilu v roce 2025.

Ovšem začalo to váznout na straně odběratelů. Ve většině případů si obce a města stěžují na větší nepořádek kolem kontejnerů, protože společnosti nestíhají vyvážet. Ty si zase stěžují na špatný odbyt použitého textilu, protože v celé Evropě je jeho přebytek díky povinnému sběru a recyklace je minimální.

Paradoxem zůstává, že použité oblečení od firem, které vznikly před lety kvůli obchodu s použitým textilem, tak nekončí u našich sociálně slabých občanů, jak si mnozí naši občané myslí. Oproti těmto obchodním firmám nemá např. Oděvní banka nebo charity sběry v režimu odpadů. Proč také? Vždyť použitý textil, který dávají našim občanům, není odpad. Jenže obce jim textil, byť zdarma, ve většině případů nedají, protože by se jim nezapočítal do povinného sběru a do třídících cílů.

Chybí zde logika. Obchodní firmy, které textil přeberou, zkasírují nemalé peníze od obcí a prodají dál, aby toto oblečení ještě někdo vynosil, tak jej vykazují obcím v režimu odpadu a přitom jde ukázkově o předcházení odpadu. A charitativní spolky, které bojují o peníze a čekají, kdo jim co přinese, tak to samé použité oblečení vykázat obcím nemohou, protože jde o předcházení odpadu a musely by mít povolení na textilní odpad.

Zkrátka ne vždy to, co se povinně zavede, dopadne dle představ.

Jak zavedení této povinnosti zatížilo obecní rozpočet a je rozdíl mezi tím, jak situaci zvládají velká města a malé obce?

Bohužel i v cenách je dvojí metr. Zatímco některé firmy městům nic za kontejnery neúčtují nebo dokonce i něco málo sami zaplatí za umístění kontejnerů, tak u obcí je to zcela opačně.

Ceny po zavedení povinnosti začaly obcím neúměrně narůstat. V loňském roce jedna společnost měnila ceny pro malé obce dokonce třikrát. Začali na 8. tis. Kč bez DPH za kontejner, v polovině roku šla cena na 12–14 tis. Kč bez DPH a koncem roku na 20–24 tis. Kč bez DPH. Což už bylo pro mnoho starostů neakceptovatelné, protože v mnoha obcích pak byla jedna tuna textilu dražší než cena za nebezpečný odpad. Mám za to, že tato společnost zkoušela co starostové vydrží!

V současnosti doplácejí na celý systém hlavně malé obce. Starostové zuří a svým občanům kolikrát doslova „mlží“. Nemohou přiznat, že vytříděný odpadní textil je dražší než směsný nebo nebezpečný odpad! Lidé by totiž přestali textil třídit, neboť by se obávali zvýšení poplatku.

Co by podle vás pomohlo nejrychleji stabilizovat systém a co může stát, nebo kdokoliv jiný, okamžitě udělat, aby obcím ulevil?