Jakou uhlíkovou stopu Putin asi má?

V posledních dnech zaznamenávám výkřiky o konci zelené evropské politiky, o tom, že Green Deal je mrtvý, a podobné zprávy. Ukrajina devastovaná ruskou zlovůlí potřebuje pomoct, vše ostatní musí jít stranou.

Green Deal a zelená politika byla dosud považována, především průmyslem všech evropských průmyslových zemí, za velmi bolestnou a především nesmírně nákladnou záležitost. Jednotlivé státy se ale s Dohodou celkem úspěšně vyrovnávají. Pokud tedy bude GD v určitých oblastech odsunut na později, je tady stále mnoho oblastí, kde bude pokračovat.

Obrovský tlak na ukončení využívání uhlí iniciovaný především Německem, Rakouskem a dalšími zeměmi, které se dlouhodobě orientují na jiné zdroje, byl v posledních letech příčinou poměrně masivních příprav, či přímo, realizace transformace evropského průmyslu a energetiky. A tam, kde nemají vhodné podmínky pro OZE, jako například v Rakousku, vzali zavděk plynem.

Vladimir Vladimirovič léta přihlížel evropskému zelenému pinožení, počkal si a ve chvíli, kdy se ropovody a plynovody v jeho očích přeměnily na provázky loutek (rozuměj velké evropské ekonomicky vyspělé státy, které si může vodit jak chce), zvolal: „Sičas!“. A tanky se rozjely směr Kyjev.

Lhostejnost Evropy a zbytku světa, na kterou se Putin spoléhal a která, co si budeme povídat, do této doby jednání Ruska provázela, byla ale nahrazena rozčarováním, které se celkem rychle změnilo na neuvěřitelně silné naštvání. Meze byly překročeny.

Západ nestihl ani hrozit. Už se nehýčkal velkohubými odsuzovačnými projevy, ale jednal. Rusko je vystaveno těm nejtvrdšími sankcím a neví, kde mu hlava stojí. Na Ukrajině to nejde tak jak si to Putin představoval a začínají se objevovat názory, že Ruská armády je sice kolos, ale jak pevné má nohy, toť otázka. Tento fakt dodává jak hrdinným Ukrajincům, tak i západu odvahu bojovat.

Trubky vedoucí z Ruska do Evropy jsou ale obrovský problém. Německá orientace na ruský plyn, která strhla částečně i celý evropský region, je opravdu velmi bolestivá záležitost. Pokud se ale podíváme na věc shora, mohla by se Putinova neomluvitelná agrese vůči Ukrajině stát raketovým motorem pro Green Deal. A jako bonbónek na dortu by se Evropa vymanila ze závislosti na ruském nerostném bohatství.

Hledání řešení totiž vpádem ruských vojsk na území Ukrajiny nabralo obrovské otáčky. Platit za ruský plyn, ropu a jiné suroviny znamená financovat Putina, aby mohl zabíjet ukrajinské a ruské vojáky a produkovat uhlíkovou stopu, jakou do této chvíle od jednoho člověka svět neviděl. To prostě nemůžeme dopustit a nikdo z obyčejných Němců, Francouzů a dalších lidí ze států EU to nevidí rád. Je to dokonce pohoršující a když svět vidí záběry z krytů v Charkově, Kyjevě a dalších městech, mnozí lidé klidně odpojí svůj plynový kotel a budou každý den chodit s nůší na zádech do lesa na dříví. Jen aby už to konečně skončilo a Vladimir Valdimirovič mohl usednout v Haagu v plexisklové kukani před soudní tribunál a začal se potit.

Patřím tedy k těm, kteří si nemyslí, že Green Deal je mrtvý, protože nám nic jiného než překotný odklon od plynu, nezbývá. I za cenu krátkodobého zvýšení využívání uhlí.