Mechanická recyklace je dnes již léty prověřenou technologií, která představuje nejrozšířenější metodu recyklace plastů. Tak jako vše má ale své limity, které se v budoucnu mohou ukázat jako zásadní.
Mechanická recyklace je proces, během kterého se z plastového odpadu získává výrobek bez využití chemické reakce recyklovaného materiálu. Mechanická recyklace zachovává molekulární strukturu. Tento mechanický postup se může dělit podle zpracované suroviny a hodnoty výrobku na recyklaci primární a sekundární.
Při primární mechanické recyklaci se z jednodruhového plastového odpadu získává výrobek stejné či podobné kvality, jako měl původní materiál či recyklovaný výrobek. Recyklovaný materiál se mechanicky rozdrtí, vypere, vysuší a přetaví jej do granulátu při nízkých teplotách, aby nedocházelo ke štěpení molekul. Následně se míchá s čistým panenským plastem vstupujícím do zpracování. Tato metoda u zpracovatelů plastů převažuje.
Naproti tomu sekundární mechanická recyklace je proces, ve kterém se získá materiál nebo výrobek s vlastnostmi odlišnými od původního materiálu nebo výrobku. Postup lze využít při zpracování některých typů směsných plastových odpadů, kompozitních výrobků a méně kvalitních průmyslových a technologických plastových odpadů.
Limity mechanické recyklace
Mechanická recyklace vyžaduje plasty, které lze skutečně recyklovat. Design plastového produktu hraje jednu z hlavních rolí v mechanické recyklaci. Pokud se například plastový obal skládá z vícevrstvé folie, není praktické jej recyklovat. Vynaložené úsilí pro tuto recyklaci je mnohem vyšší než při výrobě nového obalu z primárních platů.
Podle Evropského úřadu pro bezpečnost potravin nelze granulát z mechanické recyklace opětovně použít v obalové technologii potravin. Granulát by mohl obsahovat zdraví škodlivé látky, které by se mohly dostat do potravin. Pouze PET lahve, které si spotřebitelé přivezou zpět na zálohu, mohou být znovu použity na nové obaly potravin.
Dalším limitujících faktorem a výzvou mechanické recyklace plastů je barva recyklovaného plastu. Výsledný plastový granulát po rozdrcení a přetavení je černošedý produkt. Z tohoto nelze vyrobit plastové výrobky s brilantními barvami. Kromě toho mají granule vyrobené z recyklovaného plastu často nepříjemný zápach. Tento zápach lze přenést na výrobek. Problém lze překonat vylepšeným recyklačním procesem, např. optickými separátory. Ani tato vylepšení však nepracují se stoprocentní účinností.
Mechanická versus chemický recyklace
Mechanická recyklace vyžaduje nekontaminované toky plastového odpadu. Většina plastů nelze mechanicky recyklovat opakovaně. Do mechanické recyklace jedné tuny plastových odpadů je nutné investovat 1 MW elektrické energie a použít 4 m3 vody.
Oproti tomu chemická recyklace nevyžaduje důkladné třídění, může důsledně recyklovat většinu používaných plastů. Po chemické recyklaci se plast stává prakticky nekonečně recyklovatelný.
Mechanická recyklace představuje více než 99,9% infrastruktury a podnikání v recyklační oblasti. Chemická recyklace je dosud pouze její nepatrnou částí.
Mechanická recyklace je v úpadku a všechny aspekty naznačují že není dále ekonomicky životaschopná. Naproti tomu se chemická, a zvláště termochemická recyklace, se jeví jako velmi perspektivní způsob recyklace plastových odpadů.
Jiří Kalvach - kalvach.jiri@seznam.cz 25.10.2021 21:10
Je dostatečně zhodnoceno využití mechanicky recyklovaných plastů ve stavební prvovýrobě, při výrobě různých polotovarů a komponentů, které jsou zabudovávány do staveb a nejsou ve styku s potravinami a lze je parfemizovat kvůli pachu? Jde o izolační a podkladní deskové produkty s širokým využitím. Mohou nahradit částečně i dřevo, které nesmyslně zdražilo nad snesitelné hodnoty. Dřevo jako formu izolačních vložek.