Materiálová recyklace plastů v Česku se podle Patrika Luxemburka, jednatele a CEO Stabilplastiku, ocitla na hraně přežití. Přestože lidé poctivě třídí, skutečná recyklace klesá, recyklační firmy mizí a stát přichází o miliardy korun i o surovinovou soběstačnost. Proč se vytříděný plast místo recyklace stále častěji pálí, vyváží nebo končí na skládce?
Stabilplastik patří mezi významné české firmy, které se věnují mechanické, či chcete-li materiálové recyklaci plastů, tedy skutečnému přepracování plastového odpadu na novou surovinu a výrobky, například recyklované palety. Jde o obor, který v Evropě představuje důležitý prvek cirkulární ekonomiky, ale v Česku dlouhodobě bojuje o přežití.
Recyklační společnosti čelí kombinaci faktorů levného primárního plastu, vysokých nákladů na energie či výrobní technologie, netransparentního systému sběru, třídění a zpracování odpadu a minimální podpory státu. Výsledkem je paradox: Češi třídí jako o život, ale materiálová recyklace reálně klesá a velká část plastového odpadu končí mimo recyklační proces.
Jak byste popsal současný stav materiálové recyklace plastů v Česku?
Tento obsah je uzamčen
Pro zobrazení se přihlaste do účtu s aktivním předplatným.
Komentáře