Posuzování vlivů na životní prostředí (EIA) je jedním z nejdůležitějších nástrojů moderní environmentální politiky. V českém veřejném prostoru se výraz EIA objevuje často ve spojitosti s realizací velkých stavebních projektů, jako je například výstavba dálnic, spaloven či průmyslových a logistických areálů. Přesto většina lidí přesně neví, co EIA zahrnuje, proč vznikla, jakou má váhu v povolovacích řízeních a proč je pro některé projekty naprosto klíčová.
EIA (Environmental Impact Assessment) je proces, který má předem vyhodnotit, jaký dopad bude mít plánovaný projekt na životní prostředí a na lidi v jeho okolí. Nejde jen o přírodu. EIA posuzuje i vlivy na zdraví obyvatel, hluk, dopravu, krajinu, vodu, ovzduší, půdu, kulturní dědictví nebo majetek.
Historické počátky EIA
Rok 1969 se zapsal do dějin dvěma událostmi, které symbolizovaly zcela odlišné pohledy na budoucnost lidstva. Zatímco v červenci sledoval celý svět první kroky člověka na Měsíci, ve Spojených státech vznikaly základy legislativy, která měla chránit to, co jsme dosud považovali za samozřejmost – životní prostředí na Zemi. Jen o několik měsíců později vstoupil v platnost National Environmental Policy Act (NEPA), první zákon na světě, který zavedl povinné posuzování vlivů významných záměrů na životní prostředí. Reagoval na havárie, masivní znečištění řek, smog i překotný rozvoj průmyslu a výstavby bez dostatečného zohlednění jejich dopadů.
„Zatímco celý svět sledoval na černobílých obrazovkách přistání Apolla 11, v americkém Kongresu se schylovalo k události, která pro nás environmentalisty byla ještě důležitější než Armstrongův krok pro lidstvo. A došlo k ní jen o několik měsíců později,“ říká Jakub Achrer, specialista společnosti E-expert, spol. s r.o.
Myšlenka se postupně rozšířila do celého světa a dnes je EIA standardem ve více než stovce států. Ironií je, že EIA vznikla hlavně kvůli tomu, aby se předešlo chybám, které už nešlo napravit. V 60. letech se běžně stavěly dálnice, přehrady nebo průmyslové závody bez systematického posouzení jejich dopadů. Náprava škod pak často stála násobně více než samotná prevence. Historie EIA ale skrývá ještě jedno překvapení.
„Historie environmentalistiky přináší nečekané dějové zvraty. První zákon o povinném posuzování vlivů na životní prostředí v USA i na světě nepodepsal demokratický prezident, ale republikán Richard Nixon. A tím jeho role v ochraně životního prostředí neskončila. O necelý rok později založil také Environmental Protection Agency (EPA), která dodnes patří mezi nejvlivnější environmentální instituce světa. Její metodiky, emisní faktory a odborné postupy se používají nebo z nich vycházejí odborníci po celém světě, včetně České republiky. Jak je to možné, že právě republikán Richard Nixon? Na přelomu 60. a 70. let byla ochrana životního prostředí v USA tématem, které spojovalo republikány i demokraty a nebylo zdaleka tak politicky polarizované jako dnes. Moderní environmentální politika tehdy vyrůstala nejen z vědeckých poznatků a ochrany veřejného zdraví, ale také z konzervativní tradice ochrany přírodních zdrojů a odpovědného hospodaření s krajinou. Dnes je to celé samozřejmě úplně jiný příběh,“ uvádí Achrer.
Za více než padesát let své existence se EIA stala jedním z nejúspěšnějších exportů environmentální legislativy. Dnes ji v různých podobách používá více než sto států světa. Od Kanady přes Brazílii až po Japonsko nebo Austrálii. Princip je přitom stále stejný: nejprve zjistit dopady, teprve potom stavět.
Evropa
Evropská legislativa (směrnice 2011/92/EU, novelizovaná směrnicí 2014/52/EU) stanoví, že projekty s významným vlivem na životní prostředí musí být posouzeny ještě před tím, než získají jakékoli povolení. Česká republika tento princip převzala už v roce 1992 a dnešní EIA stojí na zákoně č. 100/2001 Sb., který patří k nejstabilnějším předpisům českého environmentálního práva. Zatímco většina klíčových zákonů na ochranu životního prostředí byla v průběhu let nahrazena novými, zákon o posuzování vlivů na životní prostředí zůstává už čtvrt století jeho pevným pilířem.
V České republice se EIA výrazně zapsala do veřejné debaty například při přípravě dálnice D8 přes České středohoří, splavnění Labe nebo výstavbě nových bloků jaderných elektráren. Společnost vlastně řeší stále složitější střety mezi rozvojem a ochranou životního prostředí. EIA přitom není nástroj, který má výstavbu brzdit. Je to způsob, jak dělat velká a nevratná rozhodnutí na základě dat, odborných argumentů a otevřené diskuse, nikoliv dojmů nebo emocí. A právě tady se historie mění v současnost.
Co všechno EIA posuzuje
EIA má velmi široký záběr. Zpracovatel, tedy odborně způsobilá osoba s autorizací, musí podrobně popsat samotný projekt, jeho umístění, použitou technologii, možné varianty řešení i tzv. nulovou variantu, což je situace, kdy by se záměr vůbec neuskutečnil. Možná překvapí, že EIA neřeší jen vzácné rostliny nebo chráněná území. Ve skutečnosti často rozhoduje o mnohem praktičtějších věcech.
V rámci posuzování se hodnotí přímé i nepřímé vlivy na obyvatelstvo a lidské zdraví, na faunu, flóru a chráněná území, na vodu, půdu, ovzduší a klima, na krajinu a její charakter, stejně jako na kulturní dědictví, majetek a infrastrukturu. „Součástí procesu je také návrh opatření, která mají negativní dopady omezit nebo kompenzovat,“ říká Jakub Achrer a zdůrazňuje, že velmi důležitým prvkem EIA je zapojení veřejnosti.
„Krajina není jen soubor biotopů a technických parametrů. Je to prostor, kde lidé žijí, pracují a udržují své tradice. Proto EIA hodnotí nejen dopady na přírodu, ale i na každodenní fungování obcí – například zda stavba nepřeruší přirozené cesty, po kterých lidé chodí do školy, na hřbitov nebo do kostela. I takové zdánlivé kulturně-historické detaily mohou významně ovlivnit kvalitu života a právě proto musí být součástí kvalitně zpracované dokumentace nebo oznámení.“
EIA není jen studie, ale několik měsíců až let trvající proces, během něhož se ověřuje, zda je navržená investice slučitelná s okolním prostředím. Základem je odborná dokumentace zpracovaná autorizovaným specialistou, který musí nejen detailně popsat záměr, ale také objektivně vyhodnotit jeho možné dopady na životní prostředí a navrhnout opatření k jejich omezení. V případě nové dálnice může EIA vést například ke změně trasy, výstavbě protihlukových stěn nebo ekoduktů pro migraci zvěře.
Do procesu následně vstupuje příslušný úřad – Ministerstvo životního prostředí nebo krajský úřad. Ten zveřejňuje dokumentaci, shromažďuje připomínky obcí, dotčených orgánů, odborníků i veřejnosti a podle potřeby organizuje veřejné projednání. EIA je tak jedním z mála správních procesů, ve kterém mají možnost ovlivnit podobu projektu nejen úřady a investor, ale i lidé, kteří budou s jeho důsledky žít.
Výsledkem je závazné stanovisko EIA. To samo o sobě stavbu nepovoluje ani nezakazuje, ale stanovuje podmínky, za kterých lze investici realizovat. Bez tohoto stanoviska se velké záměry nemohou posunout do navazujících povolovacích řízení, jako je stavební nebo integrované povolení.
Více než jen razítko
Význam EIA nekončí vydáním závazného stanoviska. To představuje klíčový podklad pro navazující povolovací řízení a jeho závěry významně ovlivňují podobu dalších rozhodnutí. Kvalitně zpracovaná dokumentace proto představuje nejen ochranu veřejných zájmů, ale i důležitou právní oporu pro investora. Právě otázka, jak zajistit dostatečnou stabilitu závazných stanovisek a zároveň umožnit reagovat na změny projektu nebo nově zjištěné skutečnosti, dnes patří mezi nejdiskutovanější témata připravované novely zákona o posuzování vlivů na životní prostředí i stavebního práva.
Které projekty EIA potřebují
Zákon v této oblasti mluví poměrně jasně. Existuje skupina záměrů, které musí mít plnou EIA vždy, bez ohledu na konkrétní podmínky či umístění. Patří sem dálnice a železnice, velké elektrárny a energetické provozy, spalovny a rozsáhlé skládky, přehrady určité kapacity nebo velké průmyslové závody.
Existují také projekty, u nichž se o potřebě EIA rozhoduje až v tzv. zjišťovacím řízení neboli screeningu. Ten posuzuje, zda konkrétní záměr může mít významný vliv na životní prostředí, a pokud ano, zda je nutné vstoupit do plného procesu EIA. Typicky jde o větší urbanistické celky, logistická centra, turistické areály, vodohospodářské stavby nebo průmyslové objekty menšího rozsahu. Screening je často méně viditelný než samotná EIA, ale v praxi rozhoduje o tom, zda se investice vůbec do plného procesu dostane. V praxi toto řízení nazýváme „malá EIA“.
„Mimochodem, připravovaná novela zákona o posuzování vlivů na životní prostředí v souvislosti s připravovanými změnami stavební legislativy mění limity pro některé kategorie záměrů. To znamená, že část projektů bude nově posuzována jinak než dnes a u některých se povinnost absolvovat screening nebo plnou EIA změní. Pro investory bude proto důležité sledovat, jaké prahové hodnoty budou pro jejich záměr po účinnosti novely nakonec platit,“ upozorňuje Jakub Achrer
Když nikdo není úplně spokojen
Snad žádný jiný proces v oblasti životního prostředí nečelí kritice z tolika různých stran jako právě EIA. Pro investory bývá symbolem zdlouhavého povolování, administrativní náročnosti a nejistoty, kterou přináší zapojení veřejnosti nebo možnost soudních sporů. Pro environmentální organizace a část veřejnosti je naopak častým terčem kvůli rozdílné kvalitě dokumentací, příliš formalistickému přístupu některých zpracovatelů nebo nedostatečnému posuzování kumulativních vlivů více záměrů v jednom území. Často zaznívá i názor, že připomínky veřejnosti nejsou vždy dostatečně zohledněny.
Právě snaha vyvážit ochranu životního prostředí s efektivnějším povolováním staveb vede k tomu, že se pravidla EIA průběžně mění. Evropská unie například v roce 2014 zpřísnila požadavky na odbornou úroveň dokumentací a posílení kvality posuzování. Debata o tom, kde leží správná rovnováha mezi rychlostí povolování a důkladností hodnocení, však pokračuje dodnes.
EIA je nástrojem vyvážení veřejných zájmů
EIA je mnohem víc než jen dokument přikládaný k žádosti o povolení. Je to proces, který umožňuje včas rozpoznat rizika, hledat jejich řešení a přijímat rozhodnutí na základě odborných podkladů, nikoliv domněnek. Dává prostor nejen investorům a úřadům, ale také veřejnosti, jejíž život může připravovaný záměr ovlivnit.
„Smysl EIA je jednoduchý. Má zabránit tomu, aby se velké projekty připravovaly bez znalosti jejich dopadů. Přináší odborné posouzení, transparentnost i možnost zapojení veřejnosti. Je to nástroj, který chrání veřejný zájem a zároveň pomáhá investorům připravit projekty tak, aby byly dlouhodobě udržitelné,“ říká Jakub Achrer.
Dodává však, že žádný systém není dokonalý: „Žádný zákon nedokáže odstranit všechny konflikty mezi ochranou životního prostředí, zájmy investorů a očekáváním veřejnosti. EIA může tato rizika včas odhalit a pomoci je zmírnit, sama o sobě ale nikdy nebude zárukou, že se projekt podaří bez komplikací připravit a povolit.“
„EIA se navíc neustále vyvíjí a ani ve společnosti E-expert, spol. s r.o. nepíšeme dokumentace stejně jako před dvaceti lety. EIA reaguje na nové vědecké poznatky, klimatickou změnu, rostoucí důraz na udržitelnost i na potřebu rychlejší přípravy strategických staveb. O to důležitější je rozumět tomu, co EIA skutečně je a co od ní lze očekávat. EIA není překážkou rozvoje ani jeho automatickým schválením. Je to způsob, jak se ještě před zahájením stavby podívat na projekt v širších souvislostech a přijmout rozhodnutí na základě faktů, nikoliv domněnek. Možná právě proto zůstává EIA i po více než půl století jedním z nejdůležitějších nástrojů moderní ochrany životního prostředí,“ uzavírá Jakub Achrer.
Komentáře