Skrytá praxe poskytování slev z příspěvků na recyklaci elektrozařízení narušuje rovné podmínky na trhu, klame spotřebitele a ohrožuje důvěru v systém zpětného odběru. Přestože zákon jasně stanoví jednotné poplatky pro všechny výrobce, některé kolektivní systémy je obcházejí a tím nejen porušují legislativu, ale i podkopávají financování ekologického zpracování elektroodpadu. V sázce není jen právní čistota, ale i budoucnost recyklace v Česku.
Trochu z legislativy
Systém kolektivního sběru elektroodpadu je založen na jednoduchém principu: výrobci elektrozařízení přispívají do společného fondu tzv. kolektivního systému, z něhož se financuje sběr a recyklace jejich výrobků po skončení životnosti. Tento princip je zakotven v evropské směrnici o odpadních elektrických a elektronických zařízeních a v českém zákoně č. 542/2020 Sb. o výrobcích s ukončenou životností.
Směrnice EU i český zákon přitom stanoví jasné pravidlo: příspěvek na recyklaci za jednotku výrobku musí být stejný pro všechny výrobce, aby byla zajištěna rovná soutěž a aby zákazníci měli jistotu, že prostředky na recyklaci skutečně směřují tam, kam mají. Podle principu uvedeného v související legislativě se mají vznikající náklady na sběr a recyklaci pouze vzít a rovným dílem přeúčtovat mezi všechny výrobce, kteří do daného kolektivního systému aktuálně přispívají.
Výše jednotkových příspěvků musí být navíc podle zákona zveřejněna přímo na webových stránkách kolektivního systému. Současně ji výrobci musejí povinně uvádět na fakturách a účtenkách, aby spotřebitelé i firmy měli jasnou představu o tom, kolik stojí recyklace použitých výrobků a že prostředky jimi uhrazené při nákupu nových elektrozařízení budou skutečně využity k ochraně životního prostředí.
Problém s vážnými důsledky
Pro lepší pochopení pojďme více do detailu. Pokud je např. v oficiálním ceníku kolektivního systému uvedeno, že příspěvek na recyklaci konkrétního typu spotřebiče je 10 Kč, pak stejná suma musí být uvedena i na účtence výrobce či prodejce. A samozřejmě tuto sumu musí výrobce hradit do kolektivního systému. Jinak by logicky princip jednotných příspěvků, zakotvený v Evropském právu, neměl žádný smysl.
Jenže v praxi se objevila nebezpečná trhlina. Dozorové orgány aktuálně prověřují nejmenovaný kolektivní systém, který měl dlouhodobě a systematicky poskytovat vybraným výrobcům skryté slevy z příspěvků na recyklaci elektroodpadu. Na první pohled možná detail, ve skutečnosti však ohromný problém s vážnými právními a spotřebitelskými důsledky.
Navíc je třeba zdůraznit, že příspěvky na recyklaci jsou ze zákona osvobozeny od daně z příjmů, protože mají sloužit výhradně k financování sběru a recyklaci. Jakékoli odchylky nebo skryté slevy proto nabírají i daňový rozměr – a to s možnými dopady nejen do budoucna, ale i zpětně za několik let.
Porušení zákona a narušení trhu
Jednotnost příspěvků na recyklaci je základní zákonná povinnost kolektivního systému. Jakmile kolektivní systém účtuje různým výrobcům rozdílné částky, jedná v rozporu s právem, a to jak českým, tak evropským. Výrobci, kteří dostanou slevu, jsou zvýhodněni oproti ostatním, což pokřivuje konkurenční prostředí.
Představme si dva výrobce: oba uvádějí na trh stejný spotřebič, ale jeden platí do systému 10 Kč/kus a druhý jen 6 Kč/kus. Je zřejmé, že ten druhý má při prodeji elektrozařízení nižší náklady a konkurenční výhodu, kterou získal nezákonně.
Zároveň platí, že se jedná o naprosto zřejmou diskriminaci malých výrobců, jelikož slevy jsou koncipovány tak, že na ně dosáhnou pouze velké a nadnárodní společnosti. Všichni výrobci dostávají od jednoho kolektivního systému naprosto stejnou službu, ale ti menší za ni platí podstatně více než ti velcí, což je nelogické. Naopak by se dalo očekávat, že velcí a zodpovědní výrobci budou poskytovat kolektivnímu systému nějaký příplatek, aby jasně demonstrovali, že to myslí s ochranou přírody a svými environmentálními závazky vážně. Realita je však naprosto opačná.
Klamání spotřebitele
Základním problémem je právní vztah výrobce k zákazníkům, tedy spotřebitelům. Zákazníci na účtence vidí „příspěvek na recyklaci 10 Kč“ a právem předpokládají, že tato částka míří na ochranu životního prostředí a bude za ni sebrán a ekologicky zlikvidován nějaký starý spotřebič. Pokud ale část příspěvku zůstává výrobci jako „skrytý bonus“, jde o klamavou informaci.
Podle zákona o ochraně spotřebitele jde zcela jistě o klamavé obchodní jednání. Dozorovým orgánem je Česká obchodní inspekce (ČOI), která má pravomoc ukládat pokuty v řádu milionů korun.
Bezdůvodné obohacení
Rozdíl mezi tím, co zákazník zaplatil, a tím, co výrobce skutečně odvedl do systému recyklace, je dále možné kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení (§ 2991 občanského zákoníku).
Z právního pohledu se výrobce obohacuje na úkor zákazníka, který platí víc, než kolik je skutečně použito na stanovený účel. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení by měl spotřebitel, i když v praxi se spíše uplatní dohled státních orgánů než individuální žaloby.
Daňová rizika pro výrobce
Situace má i daňový rozměr. Výrobci jsou povinni uvádět příspěvek na faktuře pro zákazníky – pro názornost ve výši 10 Kč/kus. Zákazník částku uhradí v domnění, že celá putuje na bohulibé recyklační účely, díky kterým se u cest jen tak neválí bezprizorní elektroodpad.
Pokud ale kolektivní systém reálně účtuje výrobci jen 6 Kč/kus, výrobci zůstává rozdíl 4 Kč/kus. Tento rozdíl není příspěvkem na recyklaci, ale čistým výnosem výrobce. Ten podléhá dani z příjmů a musí být řádně zaúčtován. Pokud tomu tak není, jde nejen o nezákonné zvýhodnění, ale i o daňový delikt.
Problém je tedy dvojí: jednak nezákonná praxe kolektivního systému, jednak riziko, že výrobci rozdíl správně nezaúčtují a nezdaní.
Eroze důvěry
Kromě právních a daňových rizik je tu i zásadní problém reputační. Systém zpětného odběru stojí a padá na důvěře veřejnosti, že prostředky, které platí v ceně výrobků, jsou skutečně využity na recyklaci a na získávání potřebných druhotných surovin pro opětovné využití. Pokud se část těchto peněz „ztrácí“ v podobě nezákonných slev, podkopává to důvěru veřejnosti celý systém.
Recyklace elektroodpadu je přitom citlivá oblast, kde je transparentnost a férovost naprosto klíčová. Spotřebitelé i firmy musejí mít jistotu, že každá koruna, kterou zaplatí, směřuje k financování sběru a recyklace – a ne k vytváření skrytých výhod pro vybrané hráče na trhu.
Ekologické dopady
Postup, kdy se některým výrobcům účtují nižší příspěvky na recyklaci, má i přímý dopad na samotný systém zpětného odběru, recyklace a odstranění vysloužilých elektrozařízení. Pokud kolektivní systém vybírá méně prostředků než potřebuje na pokrytí vznikajících nákladů, hrozí, že část elektroodpadu nebude zpracována vůbec, nebo bude recyklována nesprávným a neekologickým způsobem.
Shrnutí
Praktika poskytování skrytých slev z příspěvků na recyklaci představuje problém hned na několika úrovních:
- Právní – porušení povinnosti jednotných příspěvků.
- Daňové – vznik výnosů na straně výrobců, které podléhají zdanění.
- Spotřebitelské – klamání zákazníků o tom, kam jejich peníze směřují.
- Etické – narušení důvěry v transparentnost systému.
- Ekologické – podfinancování systému sběru a ekologické likvidace elektroodpadu vyúsťující v riziko opětovného zapojení šedé ekonomiky, černých skládek a nesprávného či neekologického zpracování elektroodpadu.
Pokud se tato praxe rychle nerozkryje a nevyřeší, hrozí, že se z povinných příspěvků na recyklaci stane jen další skrytý zdroj příjmů pro vybrané výrobce. Ostatní firmy tak budou znevýhodněny a spotřebitelé i životní prostředí ponesou náklady.
Je proto na místě, aby příslušné orgány tuto praxi prověřily a zajistily, že peníze určené na ochranu životního prostředí skutečně plní svůj účel.
Je ovšem také potřeba si položit otázku, jak je možné, že tomuto kolektivnímu systému tak jednoduše prochází, přestože si o tomto problému už štěbetají vrabci na střeše a neobjevil se dnes ani včera. Nemá náhodou onen kolektivní systém „krytí“ i od určitých vysoce postavených lidí z ministerstva životního prostředí?
Komentáře