2/2023

Stručná historie „druhotných surovin“ I.

| autor: Pavel Mohrmann/zdroj: MPO0

Stručná historie „druhotných surovin“ I.

V současnosti nás trápí otázky, které vyvolávají sáhodlouhé debaty, které zatím zjevně k ničemu nevedou. Tedy:

  1. Kam se ztratil pojem „druhotná surovina“ a proč? Proč stále levitují v prostoru a nejsou pevně ukotveny v legislativě?
  2. Byl vůbec důvod k tomu, aby se pojem z legislativy ztratil?

Neopodstatněné argumenty o tom, že druhotné suroviny byly zneužívány, spíše zavání lobbistickými aktivitami skládkařů, nebo neschopností uhlídat dodržování zákona. Na tyto otázky najdeme odpověď na konci této minisérie.

Hospodaření s druhotnými surovinami ale mělo svůj význam a z pohledu nedostupnosti surovin primárních, to byl význam velmi zásadní.

Po II. Světové válce

Rozvoj poválečného hospodářství závisel na surovinách. Vládní nařízení ze dne 8. března 1949 č. 88/1949 Sb., o sběru a odbytu sběrných surovin vymezilo širokým výčtem pojem „sběrné suroviny“ a upravilo nakládání s nimi. Sběrnými surovinami podle tohoto nařízení byly odpadová ocel a zlomková litina (železný odpad), odpad a zůstatky obecných kovů, odpadový papír, hadry, odstřižky a textilní odpady, kožešinové odpady, upotřebené čisticí hadry, čisticí vlna a bavlna, skleněné střepy, odpady tvrdé a měkké gumy všeho druhu, upotřebený celluloid, igelit nebo upotřebené podobné hmoty, sádrové střepy, korkový odpad, odpad z usní, kosti a rohovina, kožky, surové kůže, peří, žíně, štětiny a srst, zvířecí žlázy a orgány.

Sběrné suroviny podle výše citovaného vládního nařízení nesměly být „ ničeny“, pokud to nebylo nezbytně nutné z důvodů zdravotních nebo z důvodů jiného veřejného zájmu. Byla stanovena povinnost nabízet suroviny pověřeným národním podnikům s vymezenou územní působností.

Do sběru surovin byly zapojeny také obce (místní národní výbory). Obce s počtem obyvatel do 50 000 se měly postarat o odebírání sběrných surovin od osob a o jejich vhodné uskladnění a roztřídění podle druhů. Následně je obce mohly prodat příslušnému pověřenému národnímu podniku a výtěžek byl převeden do obecní pokladny.

Po válce v průmylu

Základní úprava průmyslové politiky tehdejšího Československa byla tvořena, kromě jiných zákonů, i vládním nařízením ze dne 26. července 1950 č. 105/1950 Sb., kterým byl vyhlášen Statut národních podniků průmyslových. Nařízení upravovalo i oblast nakládání s odpady, požadovalo úsporně hospodařit s materiálem ve výrobním procesu a nařizovalo co nejvyšší míru jeho využití. Zaměstnancům všech národních podniků nařízení ukládalo omezovat vznik „výmětů a zmetků a snižovat odpad“. Jestliže již odpady vznikly, muselo být povinně zajištěno jejich zužitkování, ať ve vlastním nebo jiném závodě.

Na porušování právních předpisů bylo pamatováno trestním právem. Trestní zákon správní ze dne 12. července 1950 č. 88/1950 Sb. obsahoval paragraf „Zajištění sběru surovin“ ve znění „kdo bezdůvodně ničí sběrné suroviny nebo kdo neučiní opatření předepsané k provádění sběru surovin, bude potrestán pokutou do 15 000 korun nebo odnětím svobody až na dva měsíce“.

Léta padesátá a počátek let šedesátých

Vyhláška ministerstva lehkého průmyslu a ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů ze dne 29. září 1953 č. 335/1953 Ú.l., o sběru a výkupu sběrných surovin rozšiřovala povinnosti ke sběru surovin a konstatovala, že sběrné suroviny jsou důležitým zdrojem ke krytí zvýšených potřeb surovin v průmyslu.

Ukládala podnikům, státním orgánům, ústavům, zařízením, dobrovolným organizacím a dalším, včetně domácností a jednotlivců, povinnost sběrné suroviny shromažďovat, pokud možno odděleně, podle jednotlivých druhů a bez cizích příměsí, skladovat je na suchých, čistých místech, vhodně zabalit a pravidelně nabízet, výhradně pověřeným podnikům.

Sběrem a výkupem byly nově pověřeny národní podniky Kovošrot, pokud šlo o sběr a výkup odpadové oceli a zlomkové litiny, odpadu a zůstatků obecných kovů, Trhárny v Ivančicích, pro výkup textilních odpadových surovin a Sběrné suroviny, pro sběr a výkup ostatních surovin. Byly stanoveny povinnosti obcí (národních výborů) v tzv. lidovém sběru.

Obce byly povinny zřídit v každé obci vyhovující sběrnu, sběr pravidelně organizovat a odpovídaly za splnění plánu sběru těchto surovin: odpadová ocel a zlomková litina, odpady a zůstatky obecných kovů, starý a odpadový papír, hadry, odstřižky a textilní odpady, pecky, odpady gumy, igelitu nebo podobných hmot, korkové odpady, láhve, kosti, kožky, veškeré nové i použité peří.

K tomu byly ustanoveny v obci sběrové komise, které koordinovaly všechny sběrové akce v obci. Náklady se zřizováním, udržováním a provozem místních sběren byly hrazeny z tržeb za sběrné suroviny. V krajských městech byly vlastníci nebo správci činžovních domů povinni zřídit stálé domovní sběrny, o které pečovali národním výborem určené osoby. O jejich vyškolení byly povinny se postarat sběrem a výkupem pověřené národní podniky.

Sbíraly se i jádra, pecky z ovoce nebo třeba kůra stromů

Vyhláška ukládala, že sběrné suroviny musely být v místních sběrnách pravidelně ve stanovenou dobu přijímány, tříděny, skladovány zdravotně nezávadným způsobem podle druhů a chráněny před jakýmkoli znehodnocením, po případě odcizením.

Dodavatelé sběrných surovin měli nárok, pokud neodevzdaly sběrné suroviny zdarma, na zaplacení dodaných surovin podle schválených cen a na potvrzení a odevzdání surovin s udáním množství, druhu, jakosti a ceny. Vyhláška rovněž velmi podrobně upravovala povinnosti „pověřených podniků“, včetně toho, že veškeré sběrné suroviny po předchozím třídění, úpravě nebo zpracování byly dále použity nebo zhodnoceny.

Určovala i podmínky sběru starého papíru, textilu, skla a dalších, téměř neuvěřitelných komodit, jako např. jader, pecek a zrnek všech druhů ovoce, vrbové kůry a dřevité vlny, fotografických ustalovačů, staré gumy, korkového odpadu, slídového odpadu, upotřebeného celuloidu a filmů, igelitu, novoduru a podobných hmot, asbestu, a dalších. Sběru podléhaly i surové nebo vyvařené kosti z jatečních zvířat, drůbeže a zvěře, a to i z domácností, mimo kostí ze zbytků jídel podávaných v lůžkových zdravotnických zařízeních.

Vyhláškou ministerstva lesů a dřevařského průmyslu ze dne 28. května 1956 č. 117/1956 Ú.l., byly stanoveny přímo „druhy drobného zboží“ a výrobky, které směly být vyráběny pouze z dřevěného odpadu nebo z palivového dříví. Toto plošné opatření podporovalo využití odpadů k přímým výrobním účelům. V příloze vyhlášky byl stanoven seznam více jak 50 výrobků, které směly být vyráběny pouze z tohoto materiálu.

V příštím díle se zaměříme na léta šedesátá a sedmdesátá.

Redakce tímto děkuje Ministerstvu průmyslu a obchodu a autorce studie Věře Havránkové za poskytnutí podkladů pro vznik tohoto textu.

Komentáře

  1. Tento článek zatím ještě nikdo neokomentoval.

Okomentovat

Partneři

Partner - SOVAK
EAGB
Inisoft
Seven energy
Energotrans
United Energy
SPVEZ
Povodí Vltavy
Ecobat
Veolia
AKU-BAT
Wasten
Solární asociace
Sensoneo
SmVaK
Vodárenství.cz
SKS
ITEC
Regartis
DENIOS
PSAS
ČB Teplárna
REMA
SEWACO
Grexenergia
SGEF
ČAObH
CASEC
Teplárenské sdružení
Envipur
EKO-KOM
S-POWER
INECS
BEERT CEE
SCHP