Marcela Kubalová, předsedkyně představenstva Ocelářské unie, ve svých vyjádřeních důrazně upozorňuje, že bez oceli nebude obrana ani infrastruktura. Také varuje, že Evropa si vlastními regulacemi ničí ekologické výrobce a zároveň dováží neekologickou ocel ze zemí jako Čína.
Podle Kubalové je klíčové zachovat ocelářský průmysl v EU. Největší hrozbu přitom vidí v evropské dekarbonizační politice, kterou označuje za strategicky nebezpečnou pro průmyslovou soběstačnost. V rozhovoru také přišla řeč na roli státu, konkurenční prostředí, ceny energií spojené s existenčními problémy podniků i na nezájem mladé generace o hutnictví.
Jak byste stručně popsala vývoj českého ocelářství od devadesátých let do dnes? Co se změnilo nejvíc?
Od padesátých let až do devadesátých let dvacátého století patřilo bývalé Československo mezi prvních deset až jedenáct největších výrobců oceli na světě. Na přelomu devadesátých let jsme vyráběli 16 miliónů tun oceli ročně. Český ocelářský průmysl procházel po rozpadu Československa restrukturalizačním procesem, který byl spojen se znatelným poklesem výroby, podniky se potýkaly se zastaralými technologiemi a nebyla zde žádná pomoc ze strany státu, jako tomu bylo v ostatních zemích EU. Rozpadl se trh RVHP a s ním i trhy v bývalých zemích Sovětského svazu. Byl také tlak na výrobu oceli s vyšší přidanou hodnotou a podniky přešly do soukromých rukou.
Je zajímavé, že v roce 1999 si Ministerstvo průmyslu a obchodu nechalo zpracovat Studii plánu restrukturalizace českého ocelářského průmyslu u VŠB a Hutního projektu. A víte, co bylo mezi slabými stránkami českého ocelářského průmyslu? Podcenění významu ocelářství státními institucemi, špatná image u veřejnosti a vyvolávání averze zpravodajskými médii, vysoký stupeň penetrace tuzemského trhu dovozem, vysoký vývoz šrotu. Od té doby uplynulo čtvrt století a nic se na tom nezměnilo.
Je v něčem české ocelářství jiné oproti produkci v zahraničí?
Ano, je jiné, protože zde máme dvě stě letou tradici ve výrobě oceli. V podnicích pracují celé generace rodin, ještě stále máme odborníky, kteří mohou vyučovat metalurgii, ale velmi rychle se to zhoršuje. Není zájem ze strany mladých lidí, aby šli studovat hutnictví, nevidí v tom budoucnost, což je hodně špatně a je to způsobeno přesně tím, co bylo uvedeno v té studii. My budeme potřebovat mladé lidi, aby přišli se svými nápady a vymysleli nové technologie. To je přece pro chytré lidi výzva. Bohužel některým lidem nedochází, že bez oceli se prostě neobejdeme.
Jak zásadně ovlivňuje současná cena energií konkurenceschopnost českých oceláren vůči zahraničním producentům a jaké další skutečnosti konkurenceschopnost ovlivňují?
Naším největším problémem je energie. V Evropě je nyní energie třikrát až pětkrát dražší než jinde ve světě. Pro energeticky náročný průmysl, jako jsou oceláři, ale i třeba chemici či keramici, jsou ceny energií velmi důležité. Ale s těmi cenami se bojuje v celé Evropě. Bohužel situaci ještě zhoršuje dovoz oceli a jejich výrobků právě ze zemí, kde nejen že nemají tak drahé energie, ale nemají ani jiné vysoké náklady spojené s péčí o životní prostředí či sociálním zabezpečením. To vše se nakonec odráží v konečné ceně výrobků. Ještě donedávna se dalo nějak odůvodnit, že to, co se vyrobí jinde levněji, tak si budeme dovážet, jenomže nejdříve covid a pak válka na Ukrajině nám ukázaly, jak křehké mohou být závislosti na dovozech jak výrobků, tak i energií.
V Evropě máme pořád vysokou životní úroveň ve srovnání se zbytkem světa a pokud si ji chceme zachovat, tak si musíme ochránit své příjmy, to znamená pracovní místa. A abychom měli práci, tak musíme mít nějakou výrobu. A abychom měli výrobu, tak si musíme ochránit trh. Trump v Americe uvažuje podobně, proto uvalil na dovozy tak vysoká cla. Chce zachovat výrobu v Americe. Pro příznivce volného trhu je to nyní asi noční můra, jenomže kdyby se nám líbilo kupovat si levněji zboží v zahraničí, tak tady časem zavřeme veškerou výrobu.
Vnímáte dostatečnou podporu státu v oblasti kompenzací energetických nákladů pro energeticky náročný průmysl?
Ne, není zde dostatečná podpora. Energeticky náročný průmysl je v jiných zemích státem podporován, protože si uvědomují jeho důležitost. Například v sousedním Německu firmy neplatí poplatky za obnovitelné zdroje energií. Náš stát bojuje o každou korunu ve státním rozpočtu a o dekarbonizaci rozhodují lidé, kteří jí ani pořádně nerozumí, ale mají připravit její strategii.
A to nemluvím o utracených desítkách, ne-li stovkách miliónů, za různé studie, které mají předem stanovené zadání a k jakému výsledku se mají dopracovat. Pak se na těchto studiích, které nemají základ na reálných číslech, staví např. národní klimaticko-energetická koncepce státu. Tady vidím ty ušetřené peníze, které bych raději dala na opravdové odborníky z praxe.
Může být česká ocel ještě cenově konkurenceschopná bez systémové podpory?
Vyjděme z toho, co je konkurenceschopnost. Roli zde hraje hlavně kvalita a cena. Musíte umět efektivně využívat zdroje, mít dostatek příjmů na další růst, abyste se mohli stále zlepšovat. Pokud vás evropská zelená politika nutí k dekarbonizaci, tak stačí jednoduchý výpočet. Třinecké železárny bude dekarbonizace stát jednu miliardu euro. V roce 2023 měly zisk 44 mil. Kč. I kdyby celý zisk daly do dekarbonizace, tak je návratnost 568 let. Minulý rok měly zisk 315,7 mil. Kč, což je návratnost 80 let. To je pořád mnohem víc, než je životnost celé technologie. Žádná banka vám na to nepůjčí a ani žádný rozumný podnikatel tuto investici za dnešní situace nevynaloží. Proto je potřeba, aby do toho vstoupil stát.
Green Deal přináší do oboru zásadní požadavky s jasně stanovenými cíli a termíny. Jak realisticky vidíte jejich splnění a proč?
Pocházím z Ostravy a moc dobře si pamatuji, jak kdysi vypadal v zimě sníh a co jsem měla v kapesníku. Hodně se změnilo, hlavně prašnost je nesrovnatelná. Snížila se o více než 90 %. Beskydy také vypadají jinak, než před dvaceti třiceti lety. Jsem pro ochranu životního prostředí, o tom není pochyb. Ale Green Deal bylo politické rozhodnutí, nikdo to s průmyslem nekonzultoval. Nyní tedy musí státy za toto rozhodnutí nést zodpovědnost. Pokud nechtějí energeticky náročný průmysl zavřít, tak buď musí EU ze svých zelených ambicí ustoupit, nebo do těch firem nalít spousty peněz, nebo se to prostě zavře.
V současnosti Evropa představuje jen 6 % celosvětových emisí CO₂. Vím, že každé procento hraje roli, ale to si tady kvůli těm pár procentům opravdu zničíme celou průmyslovou základnu? Když lidé přijdou o práci, začnou nepokoje. Když to tady zavřeme, tak se ta výroba jen přesune do zemí, kde zdaleka nemají takové ambice jako v Evropě. A my to bohužel budeme muset dovážet ze zemí, kde ta uhlíková stopa bude mnohem vyšší. Takže se obávám, že to paradoxně povede k ještě většímu znečištění planety. V Evropě již nyní vyrábíme nejekologičtěji na světě. Možná by bylo nakonec efektivnější dát ty peníze zemím, kde se produkuje „nejšpinavěji“. Vyšlo by to mnohem levněji a mělo by to větší efekt na planetu.
Co konkrétně znamená „zelená ocel“ v českém kontextu? Existuje už výrobce, který ji reálně produkuje?
Zelená ocel se vyrábí s výrazně sníženými emisemi CO₂ a s pomocí obnovitelných zdrojů energie. Například místo ve vysoké peci, ze které uniká do ovzduší velké množství CO2, budete ocel vyrábět v elektrické obloukové peci, kde je únik uhlíku minimální. Ale tato elektrická pec spotřebuje obrovské množství elektrické energie. A abyste hovořili o zelené oceli, tak musíte mít tu energii ze „zelených“ zdrojů, což jsou obnovitelné zdroje energií.
Energeticky náročný průmysl navíc nutně potřebuje stabilní zdroj energií, protože se vyrábí 24 hodin denně, 365 dní v roce. Navíc ta spotřeba je tak vysoká, že v současné době není ani možné tuto energii z obnovitelných zdrojů nikde skladovat, aby ji měly tyto podniky k dispozici v tomto množství. V současné době se zelená ocel vyrábí pouze v laboratorních podmínkách a nikde na světě není čistě zelená ocel.
Jaké technologie jsou nutné pro dekarbonizaci hutnictví a jak daleko jsme v jejich zavádění?
Například V Ománu se staví „zelená“ ocelárna. Je to projekt stavěný jako hybridní výroba, který má pak vyrábět pomocí vodíku. Ale zatím to pojede na plyn. V Indii, kde mají také svůj Green Deal, zatím vůbec neuvažují o uzavření vysokých pecí, ale pracují na technologii zachytávání a ukládání uhlíku. Jejich „zelený“ cíl je dán na rok 2070. Čekají, jak to dopadne v Evropě. A pak třeba přehodí výhybku. Nebo se z té naší politiky poučí a vytěží z ní maximum. A mají tak dostatek času buď vyvinout tu technologii nebo vymyslet něco úplně nového. V Evropě jsme tu politiku založili na nereálných předpokladech. Ty technologie se prostě zatím nevyvinuly do průmyslové aplikace.
Industry Deal slibuje podporu transformace. Myslíte, že se z něj stáváreálný nástroj, nebo zatím zůstává na papíře, nebo je to jen „safelift karoserie“ a podstata zůstává?
Clean industrial deal byl první výstřel. Pro nás oceláře byl důležitý Akční plán pro ocel a kovy. Je ale příliš obecný, byť jsou v něm jmenovány všechny naše problémy a nastíněny cesty řešení. My říkáme, že se jím stanovila diagnóza, ale teď musí přijít léčba a ta musí být konkrétní. My na ty léky čekáme, protože to je opravdu politické rozhodnutí. Co udělat s cenami energií, jak omezit dovoz ze třetích zemí, jak zabránit vývozu šrotu, jak nastavit dotační programy, ochránit pracovní místa.
Já věřím, že se na tom v Bruselu pracuje, ale jsou zde jednak závazky, které nám plynou z členství např. ve Světové organizaci obchodu, ale máme zde také protichůdné zájmy jednotlivých států sedmadvacítky. Například severské země, jako je Švédsko či Finsko, mají energie mnohonásobně levnější než ve zbytku Evropy, ale protože nejsou napojeni na kontinent, tak ji neposílají ven. A ani logicky nechtějí, protože by dopadli jako my nebo Slováci, kteří také vyrobí elektřinu levně, ale konečná cena je mnohem vyšší.
Jak pokročilo ozelenění českých hutí za posledních 5 let? Jsou vidět konkrétní výsledky?
Všechny firmy již mnoho let vynakládají spoustu peněz do úspory nákladů. A to zejména tam, kde to přinese úsporu ve spotřebě elektrické energie, zvýšení produktivity, zvýšení kvality. Bohužel některé firmy se rychle ozelenily tím, že se zavřely. Jiné to stojí velké peníze. Ale ty nejhlavnější kroky je teprve čekají, a to napříč celou Evropou. Všichni výrobci oceli budou nuceni přejít na elektrické obloukové pece. Jakmile to však začne opravdu fungovat, tak bude zapotřebí obrovské množství elektrické energie, navíc stabilně dodávané, bez výkyvů a ještě k tomu „zelené“. Na to dnes není vůbec připravena ani přenosová soustava, ani výroba.
Jaké scénáře vývoje českého ocelářství vidíte v horizontu 10 let?
Pokud chcete zachovat výrobu v EU, tak se to tady prostě musí vyrobit. A vyrobíte to jen tehdy, když se to ekonomicky vyplatí, nebo když to bude někdo dotovat. Aby se to dotovalo, musí na to být v rozpočtu peníze, a to i v horizontu několika let. Napříč Evropou však země bojují se svými rozpočty. Aby se to vyplatilo firmám, tak jim to musí pokrýt náklady a vyprodukovat nějaký zisk, který jim umožní další rozvoj. Nyní jedou ocelárny v Evropě průměrně na 60 %. Aby přežily, musí jet na minimálně 80 %. Je opravdu nutné ochránit vnitřní trh EU, zvýší se tak pravděpodobně cena oceli, což pomůže jejím výrobcům, ale pro spotřebitele to znamená zvýšení ceny konečných výrobků. Ale to zvýšení nebude nijak drastické, abychom to neunesli. Hodně bude záležet na přístupu nové vlády a konkrétních opatřeních z Bruselu.
Co by se muselo změnit, aby české hutě mohly být nejen zelené, ale i ziskové?
Snížit cenu energií, ochránit vnitřní trh, zamezit do budoucna vývozu šrotu a zvýšit poptávku po „zelené“ oceli. Ale podle mě by se také měl změnit systém financování školství. Právě v tom školství totiž vidím velký potenciál. Ty nové technologie se vymyslí jen na technických školách, a právě tam by mělo jít více peněz.
Komentáře