Již několik desítek let probíhají opakované soudní spory o náhradu údajné škody na lesích způsobené imisemi znečišťujících látek. Žalující stranou je vždy podnik Lesy ČR (dále jen „LČR“) a žalovanými převážně energetické podniky včetně tepláren, které vypouštějí emise oxidu síry a oxidu dusíku. Od roku 2016, kdy LČR uplatnily náhradu škody na provozovatelích za rok 2014, se postupuje podle nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „NOZ“).
Na právní kvalifikaci provozní činnosti, která je mimo jiné spojena s vypouštěním znečišťujících látek, které mohou poškozovat lesy, závisí i výsledek soudního sporu o náhradu škody. V případě, že bude tato provozní činnost posouzena jako činnost podle § 2924 NOZ, je na provozovateli, aby prokázal, že vynaložil veškerou rozumně očekávatelnou péči, aby ke škodě nedošlo, a pokud se mu to podaří, nebude za vzniklou škodu odpovídat. Naopak, pokud by soud dospěl k závěru, že se jedná o zvlášť nebezpečný provoz, je situace mnohem komplikovanější a pravděpodobně bude muset provozovatel vzniklou škodu nahradit.
V současné době již existují rozhodnutí krajských soudů, tedy soudů druhé instance, které rozhodly, že provoz teplárny je provozem podle § 2924 NOZ, a rovněž jim přiznaly liberační důvody, a tudíž žalobu LČR zamítly. Rovněž však nastal poměrně zásadní obrat ve sporech, které jsou posuzovány ještě podle předchozího občanského zákoníku. Díky aktivitě právního zastoupení zejména velkých energetických společností dochází ke změně postoje soudů při posuzování prokazování vzniku škody a příčinné souvislosti mezi provozní činností podniků a škodou na lesích.
Skutečnost, že škoda opravdu vznikla a že ji způsobil právě žalovaný podnik, musí v občanskoprávním sporu před soudem prokázat žalobce, tedy v tomto případě podnik LČR. Pro stanovení výše škody je podstatný prováděcí předpis k zákonu o lesích, vyhláška č. 55/1999 Sb. o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích, která je provázána rovněž s vyhláškou č. 78/1996 Sb., o stanovení pásem ohrožení lesů pod vlivem imisí. Na základě vyhlášek č. 55/1999 Sb. a č. 78/1996 Sb. provádějí Obrat ve sporech o náhradu imisní škody na lesích LČR výpočet celkové škody na všech lesích v jejich správě za předminulý kalendářní rok.
Obě vyhlášky fakticky reagují na stav z osmdesátých let, kdy neodsířené elektrárny, teplárny a průmyslové podniky včetně neodsířené nafty v dopravě nejen u nás, ale i v okolních zemích, způsobovaly masivní škody na lesních porostech, zejména ve vrcholových partiích Krušných, Lužických a Jizerských hor a Krkonoš. V současné době neodpovídá obsah vyhlášek skutečnému stavu lesů. Ministerstvo zemědělství proto již koncem roku 2017 navrhlo novelu vyhlášky č. 55/1999 Sb., doposud však nebylo uzavřeno vypořádání připomínek.
Celkovou částku škody stanovenou LČR podle vyhlášek rozpočítávají mezi emitenty uvedené v registru znečišťovatelů podle procentního podílu na kyselé depozici v poškozených oblastech, které vycházejí z množství emisí SO2 a NOx ohlášených do integrovaného systému plnění ohlašovacích povinností. LČR dokládají výpočet znaleckým posudkem RNDr. Pavla Hadaše, který převádí konkrétní míru znečištění jednoho emitenta na výpočet výše škody na lesních porostech pomocí rozptylové studie, resp. podílu na kyselé depozici H+.
Dosavadní judikatura tento přístup všeobecně uznávala. V červenci tohoto roku však Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl jinak. Tento rozsudek č. j. 55 C 114/2008-1257 ze dne 17. července 2018 je pečlivě odůvodněn a podrobně argumentuje, proč se LČR nepodařilo prokázat, že škoda na lesích opravdu vznikla a také že existuje příčinná souvislost mezi provozem žalovaných společností a škodou na lesích. I vzhledem k výši žalované částky přesahující dvacet milionů korun je vhodné se tímto rozsudkem zabývat.
Soud významně zpochybnil znalecký posudek RNDr. Hadaše. Uznal jeho závěry ohledně emisí a jejich rozptýlení v atmosféře opírající se o Gaussův rozptylový model, model pro dálkový transport znečištění ovzduší, neboť se jedná o znalce zapsaného v oboru čistota ovzduší. Ovšem jeho závěry o stavu lesních porostů a poměru vlivu imisí ve srovnání s jinými negativními faktory ovlivňujícími stav lesa soud neuznal za nosné, neboť jednak tato oblast nespadá do odbornosti znalce, jednak byly tyto závěry v rozporu s dalšími provedenými důkazy.
Soud se zejména opřel o Návrh nového systému kompenzace imisních škod, jehož spoluautorem je sám znalec RNDr. Hadaš. Tento dokument výslovně uvádí, že negativní vliv polutantů SO2 a NOx na lesní porosty v množství vypouštěném po 2. polovině 90. let je neprokazatelný a jako významný negativní činitel je označován ozon. I závěry dalších znalců nebyly se závěry znalce Hadaše v souladu.
Soud vytknul znaleckému posudku RNDr. Hadaše výraznou vnitřní nesrovnalost např. z hlediska přihlédnutí k působení ozonu a pevných látek, jako je popílek nebo prach. Podle soudu tento znalecký posudek představuje pouze přepočet samotným podnikem LČR tvrzené (a nikoliv prokázané) celkové imisní škody na zdroje znečištění provozované žalovanými, a to navíc se značnou nepřesností. LČR uplatnil i další znalecké posudky. Podle soudu z nich však pouze vyplývá, že správně použily vzorce uvedené ve vyhlášce. Způsob evidence podle soudu nevypovídá o pravdivosti dat o imisních škodách.
Soud také neuvěřil tomu, že by revírníci byli na rozdíl od předních českých vědců schopni pouhým okem příčiny uhynutí konkrétního stromu rozlišit a následně na základě toho v souladu s realitou správně evidovat tzv. „imisní těžbu“. Soud dospěl k závěru, že LČR neprokázaly vznik škody, ale že pouze vypočítaly její výši podle vyhlášky. Samotný výpočet však není důkazem, i když je sám o sobě správný. Soud uznal, že vyhlášku je možné pro výpočet výše škody použít, nicméně nejprve musí být vznik samotné škody reálně prokázán na základě dostatečných důkazů.
Soud na základě tzv. testu zákonnosti dospěl k závěru, že aplikace vyhlášky tak, jak navrhoval žalobce, by byla v rozporu právě s ustanoveními zákona, podle kterých je škůdce povinen nahradit skutečnou škodu a ušlý zisk, nikoliv tedy škodu, jež reálným poměrům neodpovídá. Soud v rozsudku uvedl, že pásma ohrožení stanovená s ohledem na očekávané celkové odumírání lesních porostů v určitém časovém horizontu vůbec neodpovídají následnému reálnému vývoji lesa a věku porostů ve spojitosti s jejich stavem. Podle soudu jsou pásma ohrožení dle vyhlášky buď stanovena zcela v rozporu s reálným stavem lesních porostů, nebo předpoklad chřadnutí lesních porostů, na základě které je vyhláška postavena, neplatí.
V každém případě soud nemůže mít ze samotného zařazení lesního porostu do pásma ohrožení za prokázané, že dochází u tohoto porostu k reálnému snížení přírůstu, a tedy ke škodě jako takové. Soud také určil, že nezjistil jednoznačnou příčinnou souvislost mezi provozní činností žalovaných a tvrzenou škodou. Konkrétně nebyla vyjasněna otázka, zda a do jaké míry je příčinou menší prosperity (pokud je vůbec dána) lesních porostů v roce 2000 právě produkce polutantů SO2 a NOx .
Z provedeného dokazování vyplynulo, že příčin zmenšené prosperity lesních porostů od 2. poloviny 90. let je celá řada a působí kumulativně. Působí na ni změna klimatu, sucho, polutanty vypouštěné jinými zdroji než průmyslem (ozon, amoniak), intenzita a způsob zemědělského obhospodařování krajiny a konečně i samotný způsob lesního hospodaření. Acidifikaci lesních půd podle části vědecké obce nezpůsobují výlučně kyselé depozice, nýbrž i samotné pěstování smrkových monokultur. Rovněž nelze jednoznačně rozpoznat příčinu odumření stromu.
Žalobce nepředložil žádný důkaz, kterým by vyvrátil oprávněnou obranu žalovaných, že s ohledem na masivní investice do ekologizace spalovacích procesů provedené v 90. letech minulého století je jejich provozní činnost ve srovnání s jinými faktory majícími vliv na zdraví lesů v roce 2000 již natolik marginální, že zde právě chybí vztah adekvátní příčinné souvislosti. Soud nakonec vyslovil názor, že domáhání se náhrady škody prostřednictvím administrativně stanovené částky na základě výpočtu určeného vyhláškou je zcela nevhodné a celý mechanismus náhrady případné škody na lesích by měl být do budoucna stanoven jiným způsobem.
V této souvislosti je vhodné upozornit i na tiskovou zprávu Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti, v. v. i. ze dne 15. srpna 2018. Podle ní došlo ve všech sledovaných (bývalých imisních) oblastech k dalšímu zlepšení zdravotního stavu, který je v posledních letech prakticky obdobný jako průměrný zdravotní stav středně starých porostů v České republice. Z hodnocení průběhu vývoje v uplynulých třinácti letech je zřejmé, že defoliace korun výrazně klesla a v posledních třech letech se pohybuje v rozmezí 10–20 %. Meziroční rozdíly v defoliaci korun jednotlivých pohoří se pohybují v řádu jednotek procent. V roce 2017 došlo k poklesu defoliace korun ve všech hodnocených pohořích.
Z dlouhodobého pohledu lze říci, že od roku 2010 je patrným trendem pokles výškového přírůstu ve všech hodnocených pohořích. Negativním jevem zůstává podle tiskové zprávy fakt, že jednotlivé stromy v některých případech stále dosahují výškového přírůstu přes 60 centimetrů. Takto vysoké přírůsty jsou v hřebenových polohách neobvyklé a snižují mechanickou stabilitu porostů. Podle autorů je zde zřejmá souvislost se stále vysokými depozicemi dusíku a pravděpodobný je i vliv meteorologických faktorů (zvyšování teplot, prodlužování doby vegetace).
V této souvislosti je zcela paradoxní, že podle vyhlášky č. 55/1999 Sb. je na energetických společnostech uplatňována škoda za údajně snížený přírůst lesních dřevin. V tiskové zprávě se dále uvádí, že koncentrace síry v jehličí prokazovaly v letech 2007–2010 mírný nárůst koncentrací, od roku 2010 dochází k jejich snižování. Koncentrace síry přesahující 1200 miligramů na kilogram byly zjištěny pouze v Jizerských a Krušných horách. Tyto hodnoty považují výzkumníci za slabě zvýšené, proto lze stále hovořit o trvající mírné zátěži imisemi síry, která je spojena s využíváním hnědého uhlí s vyšším obsahem síry v lokálních topeništích Krušnohoří a v podhůří Jizerských hor.
S laskavým svolením převzato z časopisu 3T - číslo 5/2018
Komentáře