22. 3. 2020 | Publicistika | Autor: Pavel Mohrmann
Hned poté, co „Zelená dohoda“ spatřila světlo světa, mnoho skeptiků tvrdilo „že jde o utopii“. V současné chvíli známky utopie mají velmi ostré kontury. Jsou tak ostré, že pokud bych nyní zašel z pozice své práce za někým důležitým a zeptal se ho, co si o The European Green Deal myslí, pošle mě do háje.
Jak říkávala moje babička: „Lidé začínají blbnout, něco se stane“. A když jsem pozoroval, jak spolek asi dvanácti žen v rozevlátých různobarevných šatech zachraňuje planetu přešíváním starého šatstva na kapsičky pro mobil a jejich činnost je razantně medializována v celoplošných médiích jako skvělá recyklace textilu, kroutil jsem hlavou a na babičku si vzpomněl. Předpokládám, že dámy změnily sortiment a šijí něco opravdu potřebného. Třeba roušky.
Moje babička se narodila v době, kdy letadla byly z papíru a dřeva. De facto prožila dvě světové války a já jsem pozoroval, jak umí, na rozdíl od nás všech ostatních, určit co je důležité, a co ne, a co je realizovatelné, a co ...
za 2490 Kč získáte přístup ke všem článkům na Prumyslovaekologie.cz na 1 rok
ISSN 2570-9372
