Novým respondentům tedy pokládáme stejnou otázku jako minule:
Kde je podle vás cesta k zvýšení rychlosti obnovy a modernizaci a zároveň dlouhodobé stabilitě systémů?
Ondřej Beneš, VEOLIA ČESKÁ REPUBLIKA, a.s.
Pořád nemohu uvěřit tomu, že se donekonečna opakuje, že máme zastaralou infrastrukturu. Stačí se ale podívat kamkoli na západ a z velkých států je to například Velká Británie či Itálie, kde je poměr mezi každoročně investovanými prostředky a hodnotou vodohospodářského majetku (tedy často opakované procento obnovy s doporučenou 2 % hladinou, tedy průměrným „dožitím“ infrastruktury VaK 50 let) zcela zásadně pod českými čísly, tedy nutně musíme říci „zastaralý“.
Přesto jsou právě litinové masivní rozvody z druhé poloviny 19. století ve Velké Británii živoucím důkazem, že průměrná životnost infrastruktury v případě kvalitního provedení může být i 200 let. Zpátky ale k číslům - pokud vezmeme 30 mld. Kč fakturovaného vodného a stočného vč. zisku a bez DPH, tak položka nájemného, prostředků na obnovu a oprav se podílí z více jak 42 % u velkých vlastníků a provozovatelů VaK. Při hodnotě majetku VaK přes 780 mld. Kč opravdu ještě stále není dosaženo ono 2 % tempo obnovy a v případě, že budeme aspirovat na dosažení uvedené „mety“, je stále ještě nutné přidat cca 20 % do objemu stávající tvorby prostředků na obnovu.
Můžeme se tak dostat např. na metu Dánska, ovšem je otázkou, zda je opravdu nutné takový krok dělat, zvláště pokud se podíváme na jakýkoliv významný ukazatel českého vodohospodářství – ztráty z vodovodů klesají každým rokem, zvyšuje se kvalita dodávaných i čištěných odpadních vod atp.
Pro druhý extrém – tedy kompletní ignoraci potřeby tvorby prostředků na obnovu, se stačí podívat do Itálie. Evropská vodohospodářská asociace EurEau zveřejnila před 4 roky statistické porovnání cen vodného a stočného metodou 3T (taxes, tarifs, transfers), kde se v plné nahotě ukázalo, že tato země, aby udržela mimořádně nízké ceny, neumožňuje téměř žádnou tvorbu prostředků na obnovu v tarifech.
A zde opět připomenu důležitost rozhodnutí z roku 1993 privatizovat vodohospodářské podniky a převést je ze státu na města a obce – jedním z cílů byla i liberalizace poskytování služeb i stanovování cen, které umožní zvýšení obnovy a rozvoj infrastruktury. Tvrdá data z oboru jasně prokazují, že to byl krok správným směrem. Připomínám, že český plošný a povinný systém sběru dat VaK (zejména statistik VÚME a VÚPE vč. kalkulací) nás řadí v EU mezi naprosté jedničky, jak potvrdila i snaha European Environmental Agency v oblasti benchmarkingu VaK v EU před 3 roky. Výkřiky „proroků“ českého vodárenství o tom, že privátní model provozu VaK je pouhá blamáž je tak v tvrdých datech jasně vyvracen.
České vodárenství jako celek tedy zastaralé rozhodně není, a to díky jeho privatizaci a liberalizaci, které do něj vpustily soukromé firmy a umožnily jeho následný dynamický rozvoj. Vyšší objem prostředků do rozvoje vodárenské infrastruktury přinese pouze pokračování v tomto trendu, důsledný tlak na pořádání koncesních soutěží a efektivní využití takto získaných prostředků.
Antonín Raizl, EY, s.r.o:
Cílem musí být kompatibilita technologií a sjednocování soustav, bohužel v podstatě vše, co v posledních letech stát ve vodárenství dělá, jde proti tomuto cíli.
SOVAK ČR:
Celková hodnota vodohospodářského infrastrukturního majetku v ČR přesahuje částku 1 bilionu korun. Na základě doporučených hodnot tempa obnovy (například zpráva Mezinárodního měnového fondu či Evropského účetního dvoru) by se pro udržení stávajícího stavu infrastruktury mělo ročně investovat do obnovy až 2 % z reálné hodnoty majetku, tedy 20 mld. Kč. V roce 2015 ve skupině subjektů kategorie TOP 50, která zajišťuje 88,9 % celkových dodávek pitné vody a 76,1 % odvádění a čištění odpadních vod, se vygenerovala v rámci plateb za vodné a stočné částka 12,6 mld. Kč určená na financování obnovy vodohospodářského infrastrukturního majetku (1,7 mld. Kč Odpisy a prostředky obnovy infrastrukturního majetku, 3,3 mld. Kč Opravy infrastrukturního majetku, 7,6 mld. Kč Nájem infrastrukturního majetku).
Nedostatečná tvorba prostředků na plnění plánu financování obnovy vodohospodářské infrastruktury v současné době není plošným problémem oboru. Řada větších provozních společností již dnes bezezbytku v rámci plateb za vodné a stočné generuje více než dostatečné prostředky na obnovu, v některých extrémních případech vlastník infrastruktury pak vzhledem k složitým procesům plánování a povolování není ani schopen v průběhu roku veškerý objem finančních prostředků získaných na nájemném investovat zpět do jím vlastněné infrastruktury. Jako problém se ale ukazuje situace v řadě menších obcí coby vlastníků a provozovatelů, které zvolily cestu udržování velmi nízkých cen vody jako formu podpory svým obyvatelům, ovšem v řadě případů na úkor své vlastní budoucnosti, což potvrzuje i nedávno zveřejněná zpráva Ministerstva zemědělství z benchmarkingu vlastnických a provozovatelských subjektů.
SOVAK ČR plně podporuje záměr Ministerstva zemědělství ČR se do budoucna více zaměřit na kontrolu řádného plnění plánu financování obnovy vodohospodářského infrastrukturního majetku a jeho neplnění dle § 32-33 zákona č. 274/2001 Sb. o vodovodech a kanalizacích i sankcionovat. Jedině tak je možné dosáhnout tvorby dostatečného objemu prostředků pro obnovu vodohospodářského infrastrukturního majetku u všech více jak 6 400 vlastníků. Povinnost zahrnout do výše plateb za vodné a stočné i prostředky na obnovu pak zároveň odstraní i stávající nefér výhodu, kterou před koncovým spotřebitelem získávají ti vlastníci, kteří do výše plateb za vodné a stočné často úmyslně nezahrnují všechny skutečné náklady spojené s výrobou a distribucí pitné vody a odváděním a čištěním odpadních vod.
Komentáře