Reklama

17. 5. 2017  |  Publicistika  |  Autor: Pavel Mohrmann

Martin Hájek: Nevyhánějme ďábla belzebubem

Produkce legislativy EU je obdivuhodná. Obzvlášť té, která reguluje vztah člověka a jeho konání směrem k životnímu prostředí. Nezřídka se ale setkáváme s tím, že nařízení a doporučení kladená vedením unie jsou mimo technicko - ekonomickou realitu.

O tom, jak si vede teplárenství v různých aspektech nám pověděl Martin Hájek, ředitel Teplárenského sdružení České republiky.

Nedávno bylo schváleno nařízení Rady, kterým se mění příloha III. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/98/ES, pokud jde o nebezpečnou vlastnost HP 14 (ekotoxický). Toto nařízení může znesnadnit znovuvyužívání vedlejších energetických produktů. Proti byly snad jen Rakousko a ČR. Jak je to možné?

Nevím. Můžu jen spekulovat, ale myslím si, že se k těmto informacím průmyslové svazy některých zemí vůbec nedostaly. Ne všechny evropské země, resp. jejich ministerstva spolupracují se svými svazy tak, aby se jich zeptala, zda to, co jedou na půdu EU projednávat je reálné, nebo ne. Dokonce bych řekl, že takto to funguje u většiny zemí EU.

Impact assessment a podobné nástroje, které mají za úkol nejdříve ověřit, zda dané legislativní opatření budou plnit to, co je třeba, nefungují. Je to bohužel většinou politická záležitost. EK s něčím přijde, zástupci ministerstev o daném problému stejně jako jejich kolegové z EK mnoho neví, převážná většina ministerských úředníku daný problém nevykomunikuje s odvětvím, kterého se daná regulace týká a problém je na světě.

Naštěstí naše Ministerstvo životního prostředí dialog či diskuzi s průmyslem vede. Bohužel je jedno z mála a výsledkem je, že jsme přehlasovaní.

Jak se jeví teplárníkům martyrium kolem vzniku nového zákona o odpadech a jeho schvalování a nakonec uložení k ledu?

Situace kolem vzniku nové odpadářské legislativy je opravdu zvláštní. Mnohem méně dokonalé zákony v minulosti zcela bez problémů Legislativní radou vlády prošly. Nechci se nikoho dotknout, ale postup projednávání na LRV nebyl standardní. Neříkám, že ZOO neměl mouchy, jako každý druhý zákon, ale to, jak se projednával v LRV, bylo velmi podivné.

Reforma celého odpadového hospodářství u nás stojí a padá s tím, zda se zvýší poplatek za skládkování či ne. A nejde o to pouhé zvýšení. Jde také o to, co se s těmi penězi bude dít dál.

Můžeme být konkrétnější?

Už nějaký čas u nás běží jakási pyramidová hra. Obce, které mají skládku, peníze za skládkování nějakým způsobem "recyklují" směrem k původcům odpadu a tím si zajišťují další skládkování. Je to hra s obrovskou sumou, která se dá nějak používat. Jde o to jak. Skládkovací lobby je u nás opravdu silná. 

A je silná proto, že jí stát fakticky přihrává obrovské peníze, které by měly být využity pro zlepšení odpadového hospodářství, ale to se neděje. Obce mají motivaci pokračovat ve skládkování, protože jim to přináší peníze. To je absurdní situace, bohužel jsme si na ní už zvykli a nikomu včetně ekologických organizací to nepřipadá divné.

Je to bohužel pozůstatek devadesátých let, kdy musela ČR velmi rychle řešit odpady a nejjednodušší cesta byla skládka. Relativně levné a rychlé řešení. Problém je v tom, že se jich povolilo neuvěřitelné množství s obrovskou kapacitou, aniž by kdokoli řešil kolik jich je třeba a do kdy jsou potřeba. A hlavně jaký bude další krok, kam chceme dále odpadové hospodářství posouvat.

Takže nyní tu máme silnou skládařskou lobby, kterou nebude lehké porazit. Má veškeré možné informace o tocích a produkci odpadu a sami starostové mnohdy netuší, kolik jejich obec odpadů skutečně vyprodukuje, neboť vše je službou skládkařské a současně svozové firmy, která samozřejmě nemá žádný zájem na tom, aby někdo viděl do jejích čísel. 

Obce, které si pořídily váhu pro nákladní auta a začaly pečlivě kontrolovat, kolik odpadu svozová firma skutečně odvezla, byly často velmi překvapené, jak produkce odpadu najednou zázračně poklesla. 

Někteří starostové se velmi bojí zdražování odpadu kvůli zvýšení poplatku za skládkování, ale kupodivu nedělají vůbec nic proto, aby dostali náklady na svoz odpadu v jimi spravované obci pod kontrolu. Člověk se pak musí ptát, co za tím je.

Co v současné době pálí teplárny nejvíce?

V současné době nás trápí požadavky na snižování emisí, takzvané Závěry o BAT pro velká spalovací zařízení.

Základní a nutno dodat velmi dobrá myšlenka je řešit ochranu životního prostředí jako jeden integrovaný celek. Proto vznikla tzv. integrovaná povolení (IP), která měla zajistit kontrolu nad celým procesem působení na ŽP.

Myšlenka je to krásná, cílem byl minimální dopad na všechny složky životního prostředí, česky řečeno abychom nevyháněli ďábla belzebubem. Bohužel takto se to nikdy nerealizovalo a celkový dopad na životní prostředí jde stranou a zase obrazně řešíme jen jednotlivé stromy a nevidíme les.

Nikoho nezajímá, že pokud chceme snížit produkci síry do ovzduší, musíme vytěžit obrovské množství vápence, což je zase činnost zasahující do životního prostředí jen někde jinde. 

Požadavek odsiřování je sám o sobě samozřejmě v pořádku, jenomže v závěrech o BAT se již jde na nesmyslně nízké emisní limity, jejichž splnění vyžaduje obrovskou spotřebu vápence. Ta spotřeba totiž s klesajícím emisním limitem neroste lineárně, ale exponenciálně. 

Pak si můžeme položit otázku, co škodí životnímu prostředí víc, zda jsou to nepatrně větší emise síry, nebo celá mašinérie spojená s dalším snížením emisí o 30 mg/m3. Tuhle otázku si ovšem nikdo neklade, kupodivu ani ekologické organizace, které o sobě tvrdí, že myslí na životní prostředí.

Jsem přesvědčen o tom, že tak jak jsou dnes nastaveny limity Evropskou komisí, tak je to nejen za ekonomickým optimem znečišťování životního prostředí z hlediska porovnání přínosů v podobě omezení škod způsobených znečištěním a nákladů na technologie, ale už i za optimem z hlediska samotného životního prostředí. 

Jinými slovy v energetice si za obrovské peníze nepořizujeme už ani nulové zlepšení, ale možná dokonce i mírné zhoršení životního prostředí jako celku, protože nepatrné další snížení emisí z komína elektrárny bude více než vyváženo emisemi a zhoršením životního prostředí jinde.

Další rovinou problému BAT je politika. Závěry o BAT měly vznikat na základě techniko - ekonomických reálií. To znamená, že mělo být vždy prokázáno, že jsme schopni emisní limit splnit ekonomicky a technicky smysluplně. To se však nestalo. Příkladem jsou emise rtuti. 

Technologie pro jejich snižování jsou zatím spíše ve stádiu výzkumu a vývoje. Navíc v tomto případě jde o ukázkové vyhánění čerta ďáblem. Při značných investicích a přidáním halových prvků, které sami o sobě nejsou pro životní prostředí nic prospěšného, dostaneme rtuť ze spalin. 

Jenomže ta rtuť tím nezmizí ze světa. Skončí v popílku a ten zase stejně nakonec skončí v životním prostředí, takže celkový efekt toho snažení je velmi diskutabilní. Podpisem Minamatské úmluvy totiž fyzikální zákon zachování hmoty platit nepřestal.

Ochrana životního prostředí je nutná a je i v pořádku, že Evropská komise tlačí na snižování emisí. Potíž nastává ve chvíli, kdy Komise podlehne nátku některých zájmových skupin a nastaví emisní limit mimo ekonomicko-technickou realitu a snaží se tak trochu zezadu „odstřelit“ výrobu elektřiny a tepla z uhlí. 

K tomu jsou v EU jiné nástroje, například emisní obchodování. V této oblasti byl ovšem návrh Evropské komise paradoxně tak měkký, že ho přitvrdily i členské státy, což je v oblasti životního prostředí poměrné nevídané.

Třetí problém je osmiletý cyklus revize nejlepších dostupných technologií. Technologie v energetice mají životnost minimálně 20 let a nejde je po 8 letech vyhodit nebo zásadně předělat. Respektive technicky to samozřejmě možné je, ale ekonomicky je to sebevražda.

© Průmyslová ekologie, s.r o. Autorská práva jsou vyhrazena a vykonává je vydavatel

ZPĚT NA SEZNAM

PARTNEŘI

ISSN 2570-9372