Ona některá rozhodnutí se ani nedají realizovat, protože jsou daleko za hranicí současné technologické vyspělosti a ekonomické smysluplnosti. Není ale tajemstvím, že většina opatření na snížení negativního vlivu průmyslu na životní prostředí se realizovat dají. Sice velmi draze, ale dají. Jenže něco za něco.
V jednom oboru snížíme například emise škodlivin do ovzduší a v druhém oboru se kvůli tomu do životního prostředí pustíme hlava nehlava.
Pokud se rozhodneme snížit emise síry do ovzduší ještě více, musíme k tomu upravit technologii. Když nevyhovuje ta stará, a to není vzácný jev, je nutné obstarat za nemalé peníze novou a tu starou nějak vhodně zlikvidovat. To také není zadarmo. Při výrobě nové a likvidaci staré technologie se spotřebovává spousty energie, kterou je zapotřebí vyrobit. A protože to vítr, sluníčko a voděnka ještě tak moc neumí, musíme přiložit do kotle, aby se turbína točila rychleji.
Pak je třeba začít kutat odkudsi ze země více vápence, ten je třeba upravit, pak převézt, naložit s ním tak, aby se neznehodnotil, pak se někde zaskladní a pak použije v oné nové technologii. Tento proces nehladí naše životní prostředí po vláscích. Tento proces kope naše životní prostředí tam, co končí záda.
Ve finále to tedy vypadá tak, že jsme splnili emisní limity na síru za cenu spousty spáleného uhlí na výrobu energie, spousty spálené ropy v nákladních autech a tedy i zplodin, spousty ojetých pneumatik a prachu v ovzduší a Bůh ví, čeho všeho ještě.
Až vytěžíme pořádnou díru do země, která zbude po vápenci, zrekultivujeme ji za nějaké veřejné prostředky. Rozhodně ne malé. Nebo že bychom ji zavezli tím materiálem, který odstranil na výstupu do komína síru z emisí? Tedy velmi složitě a draze přesunuli síru ze vzduchu do země? No, proč ne.
Komentáře