Ukázala prstem na proradnou nadnárodní společnost, která má tu drzost posílat onomu sdružení, jehož je matka členem, faktury. Vystrčila bojovně bradu vpřed a dlaní v pěst hrozila nemaje slov.
Snažil jsem se ji uklidnit a tak trochu vysvětlit, proč se ona nadnárodní společnost chová, jak se chová. Snažil jsem se to vysvětlit lidsky a po svém.
"Mami, těm trubkám v zemi je celkem jedno, kolik vody jimi proteče. Oni se budou ucpávat a rezavět stejně rychle, jako kdyby frčely naplno. Výměna poškozené trubky bude stejně drahá, nebo letos dokonce dražší, než loni.
Když snížíš spotřebu, zaplatíš méně a prostě nebude na opravy. Můžeš ale zkusit přemluvit výkopové firmy, aby tu hlínu kopaly za méně a výrobce těch náhradních trubek taky můžeš zkusit poprosit, aby je vyráběly za polovic. Napiš také oné společnosti, ať negeneruje zisk a dělá to zadarmo.
Pokud se ti to povede, nebudeš mít dražší vodu a já ti budu u oběda říkat: Ano, Davide Copperfielde, ještě jeden knedlík bys vykouzlit mohla."
Matka se beze slov obrátila k vnoučatům a počala kázat o životě jaký by měly vést, o vzorech, ze kterých by si měly brát příklad a o lidech, ze kterých by si brát příklad rozhodně neměly, protože jsou nevděční a dělají si legraci z vlastních matek.
Komentáře