Ona totiž každá globalizace, stejně jako mince, má dvě strany. Neplatí totiž werichovské „ten umí to a ta zas tohle a všichni dohromady uděláme moc“ Neplatí to ani na celosvětové, evropské a ani na národní úrovni. Ono totiž platí „ten bude inkasovat za to, ta za tohle, a všichni dohromady zinkasujeme moc“. A pokud se to někomu přestane rentovat, začne inkasovat za něco jiného.
Situaci bych připodobnil k ropným krizím minulého století. Arabský šejk se namíchnul – důvody nejsou pro tuto potřebu relevantní – a přiškrtil kohoutky. To byl šrumec! Vykulení Američané nechávali nablýskané cadillacy v garážích a jezdili do práce na kolech, Evropané se drbali za ušima a přemýšleli jak nejšikovněji namazat med ruskému medvědovi kolem úst, aby pustil trošku toho svého bohatství, a zároveň to bylo ještě trochu morálně ubalancovatelné.
Japonci na nic nečekali a téměř jako mávnutím proutku namontovali do hal na těžký průmysl technologie, na kterých začali vyrábět elektroniku. Ta byla na spotřebu ropy daleko méně náročná a zvítězili v mnoha směrech.
Problém s plasty ale není na straně produkce, nýbrž spotřeby. Je to velký problém. A ten, kdo postaví nové technologie na recyklaci, kde se bude produkovat něco, o co bude zájem, vyhraje.
Nebojím se o nás z hlediska technologií. Jsme šikovný
národ, v tomto směru bychom to jistě dali. Jsme ale také národ
vyčůraných diskutérů a umíme i z velmi reálně a logicky vyhlížejících
věcí a cílů udělat hloupé a veřejností odsouzené záměry, neschopné
života.
Pokud tedy nebude věc, o které se diskutuje, dostatečně lukrativní pro více velkých subjektů či zájmových skupin, není nutné se o této věci, v tomto případě plastovém odpadu, vůbec bavit.
Komentáře