Především v souvislosti s nedávnou klimatickou konferencí v polských Katovicích je na místě konstatovat, že ne všechny současné představy o příčinách oteplování i o možnostech, jak jim čelit, se potvrzují.
Právě z toho důvodu přejímá portál Naše voda z populárně-vědeckého serveru osel.cz výsledky vědeckých prací, které přinášejí jiný než většinový pohled na fenomén oteplování. Většinou z nich totiž vyplývá, že o oteplování toho zatím příliš nevíme, zato řešení a závěry už máme.
Nesprávná rozhodnutí mohou přitom vyústit v neúčelném vydávání peněz na boj se suchem či boj s klimatickými změnami, to však není to nejhorší. Horší je, že nesprávná rozhodnutí mohou být i nebezpečná a současnou situaci ještě zhoršit.
Je samozřejmě zcela zjevné, že kontaminace životního prostředí činností člověka překročila únosnou mez, a je tak nejvyšší čas chovat se k přírodě „udržitelným způsobem“, jak se dnes snahy nadále nepoškozovat krajinu, biodiverzitu a zdroje a kvalitu vody nazývají.
Zpochybnění některých stávajících poznatků o zdrojích a příčinách oteplování v některých příkladech uváděných níže v tomto textu tak není zpochybněním nutnosti chovat se v zemědělském hospodaření, produkci plastů či používání chemie zodpovědněji než dosud.
Zároveň je ale třeba brát v úvahu samočisticí a adaptační schopnost přírody, která je stále velmi vysoká a v řadě příkladů k tomu nepotřebuje zásah člověka, který může být dokonce škodlivý.
Tato schopnost přírody je svým způsobem větší nadějí pro lidstvo, například při zachování zdrojů vody, než mnohá politická rozhodnutí, což snad alespoň částečně dokazují následující příklady:
Jedním z nich je jen před několika týdny publikovaná informace z Journal of Geophysica Research, podle níž množství molekul OH (jde o molekuly tvořené jedním atomem vodíku a jedním atomem kyslíku s volným elektronem) které jsou považovány za likvidátory skleníkových plynů, navzdory dosavadním předpokladům neklesá a že se tyto molekuly přirozeně recyklují.
Jinými slovy, likvidátorů skleníkových plynů neubývá. Tým oceánologů z Texasu zase nedávno objevil 20 nových druhů mikrobů, kteří se živí metanem a ropnými produkty, což vysvětluje mnohem rychlejší likvidaci ropných skvrn, kterými člověk čas od času kontaminuje moře a oceány.
Loni pak konstatoval tým institutu Netherlands Institute for Sea Research obecnou schopnost některých druhů mikrobů rychle se adaptovat na likvidaci plastů v mořích.
Jsme-li u oceánů, pak už před několika lety publikoval výzkumný tým Hemholtzova centra pro výzkum oceánů v Kielu, že mořské organismy jsou schopné operativně upravovat svůj metabolismus tak, aby byly schopné rychleji tvořit a opravovat vápencové skořápky, což dokáží v průběhu pouhého roku.
Okyselování moří a rozpouštění schránek korálů patrně není takovým rizikem, jak se lze dozvědět téměř z každého naučného filmu o mořském světě.
Obecně neznámé jsou také údaje o producentech některých látek, jako je třeba dusík nebo metan. V nedávno publikované studii v časopisu Science se například uvádí, že 26 procent dusíku v přírodních systémech pochází z hornin, ačkoli doposud se mělo za to, že veškerý dusík pochází z atmosféry.
Na jaře letošního roku zase brazilsko-britsko-švédsko-kanadská skupina výzkumníků změřila, že stromy v Amazonském pralese produkují ročně kolem 20 milionů tun metanu, což je více, než všechny oceány dohromady.
Naopak produkce metanu hospodářskými zvířaty má na klima mnohem menší vliv, jak publikoval výzkumník Albrecht Glatzle ve studii „Domestic Livestock and Its Alleged Role in Climate Chang“, v níž dokazuje, že emise metanu z chovu hospodářských zvířat nemají žádný prokazatelný vliv na klima Země a současná data jsou založena na chybných výpočtech.
A ještě jeden údaj k „oteplovačům“, mezi které patří například i mořští plži – ti se například na produkci metanu z Baltského moře podílejí 10 procenty.
Málo se nicméně také ví o možnostech využívat skleníkové plyny z atmosféry jejich jímáním a následným zpracováním. V institutu MIT vyrábějí z oxidu uhličitého baterie, ve Vanderbiltově univerzitě v Nashvillu nanotrubičky, na Univerzitě v Torontu plasty, na Univerzitě v Indianě zase mění za pomoci slunečního záření oxid uhličitá na oxid uhelnatý jako surovinu pro chemický průmysl.
Jinými slovy, oteplovací oxid uhličitý lze ze vzduchu „těžit“, a tím jeho množství v atmosféře snižovat. Ne každý tomu věří, nicméně příslušné výroby již často nejsou jen v laboratorním provozu, ale již i ověřeny v praxi. Zatímní hlavní bariérou je přitom cena.
A ještě jeden pohled „z druhého břehu“ na důsledky oteplování, které má snížit plochu využitelné zemědělské půdy vzhledem k tomu, že její rozsáhlé plochy mají být postiženy suchem.
To je sice pravda, na druhou stranu ale oteplování, pokud by se naplnily současné představy, posune hranici produkčních (zemědělsky využitelných) oblastí o 1 200 kilometrů na sever, čímž by se zhruba 75 procent dnes nevyužívané půdy ve skandinávských zemích, Rusku, Kanadě a Asii stalo vhodných například k pěstování obilovin. Alespoň tak zní letošní závěr výzkumu Memorial Univerzity of Newfoundland.
Zdroj: nase-voda.cz
Komentáře