3/2022

Kam směřuje české vodárenství?

| autor: Martina Jandusova0

IMG_5723
zdroj: sovak.cz

20. ročník konference Provoz vodovodů a kanalizací 2022 zahájila debata s odborníky českého vodárenství a jejich pohledu na budoucnost tohoto oboru.

Moderovaná debata se zaměřila na několik témat včetně privatizace, vlastnictví a provozních služeb nebo míry regulace oboru či dotací. Do diskuze se zapojil Vilém Žák, ředitel a člen představenstva SOVAK ČR , Jiří Heřman, předseda představenstva ČEVAK a člen představenstva SOVAK ČR a Zdeněk Zídek, starosta obce Lipno nad Vltavou.

Na začátku 90. let se stát rozhodl převést vodohospodářskou infrastrukturu na obce. Jednalo se o správné rozhodnutí?

Zdeněk Zídek: Byl to správný krok, protože systém přinesl hodně dobrého. Obce si s ním dokázaly poradit. Nejen samy, ale i prostřednictvím vodárenských společností, které na většině území infrastrukturu provozují. Pokud má být obec správcem svého území, což jí ukládá zákon o obcích, pokud má rozhodovat o strategických dokumentech, musí mít možnost určovat, jak bude vodohospodářská infrastruktura vypadat. Jedná se o jeden z nejdůležitějších nástrojů.

Postupem času se voda rozdělila na malou a velkou. Jak toto rozdělení dnes funguje?

Jiří Heřman: Rozdělení je v našich podmínkách již víceméně tradiční, přičemž po revoluci bylo potvrzeno systémovou analýzou. Jsem přesvědčen, že se jedná o dobrý model. Alternativou k němu je tzv. integrované hospodaření, které ale není směrem, jímž bychom se měli vydávat. Všechno dobře funguje, ale trochu se tím zastírá celostní pohled na vodní hospodářství. Některé vazby historicky přetrvávají, všichni jsou s nimi spokojeni, ale nikdo se neptá, jestli by nebylo potřeba něco korigovat. Typickým příkladem je otázka financování oboru, která je snad nejzásadnější. Zdroje povrchových vod mají jediný zdroj příjmů a to z odběrů vody. Měla by se vést debata, zda není potřeba korekce.

V českém vodárenství jsou důležitým tématem zdroje a hned poté infrastruktura, která přivádí upravenou vodu ke koncovým spotřebitelům a odkanalizovanou vrací zpět do přírody. Jak se obor za poslední tři dekády vyvinul?

Vilém Žák: Prověrkou oboru bylo covidové období. Stát příliš nepomáhal a pokud vím, tak žádná vodárenská společnost v České republice nemusela v této situaci přestat s dodávkami pitné vody nebo s čistěním vod odpadních. To je myslím jasná odpověď na otázku, jak to s oborem vypadá. Obor ušel za posledních třicet let ohromný kus cesty. Rozhodnutí státu předat infrastrukturu municipalitám bylo správné, protože každé zastupitelstvo má zodpovědnost za rozvoj svého území. A jak je známo, bez vody to nejde.

Otočíme kohoutkem, voda teče a nemusíme se o nic starat nebo něco řešit. Přesto se lidově říká, že bychom to měli dělat líp. Nestala se pro nás voda samozřejmostí?

Jiří Heřman: Tradičně se u nás říká, že vodohospodářům voda buď chybí nebo že jí mají moc. Takhle ovšem funguje společnost normálně a my s tím musíme žít a být připraveni. Kupříkladu rozruch kolem sucha. Na škole nás učili, že vodní cyklus je nepravidelný, střídají se období, během niž voda je a není. Úlohou nás vodohospodářů je umět vodu akumulovat a dovézt do míst, kde momentálně není. Možná je dnes módní o tom mluvit tímto způsobem, ale funguje to tak odjakživa a my bychom z toho neměli dělat nějaké specifikum

Povedlo se v 90. letech všechno dobře nebo jsou věci, které vás trápí? Kupříkladu často diskutovaný paragraf 14.

Jiří Heřman: Určitě se nepovedlo úplně všechno. Ale zároveň nešlo o zásadní omyly. Typickou ukázkou toho, že některá rozhodnutí se nedovedla do všech důsledků, je právě paragraf 14 zákona o obcích. Stát předal obcím starost nad vodohospodářskou infrastrukturou, ale zároveň některé věci pustil příliš navolno. V zákoně bylo napsáno, že obec má povinnost na svém území zajistit zásobování vodou, což nešlo všude uskutečnit, protože v některých obcích zásobování zajišťovaly soukromé společnosti, které infrastrukturu nevlastnily. Čili nedůslednost. Myslím si, že to nás pronásleduje do dnes. Takže bych neřekl, že se stal nějaký zásadní omyl, ale měli bychom být důslední.

Vilém Žák: Myslím si, že bylo špatně, že paragraf 14 ze zákona vypadnul. Kdyby zůstal, pak by zastupitelstva cítila větší odpovědnost za svá rozhodování. Když stát předal majetek municipalitám, dal tím najevo, že obce by se k majetku měli nějak chovat a starat se o něj. Už ústavou má každý občan zajištěno, že je jeho majetek nedotknutelný, a tak by to mělo být i v rámci obcí.

Zdeněk Zídek: S majetkem je zodpovědnost přímo spojená. Obce mají o majetek řádně pečovat a jelikož jej dostaly do vínku, pak k němu jednoznačně mají povinnosti.

Lze určit, o co by se měl starat stát a co by měl dát na starost obcím?

Jiří Heřman: Inženýrka Finfrlová jednou řekla: „Ať se stát stará o zdroje a nemluví obcím do trubek“, což je dle mého názoru velmi dobrá myšlenka. Stát by se měl starat o to, co vyžaduje makropohled, což jsou právě zdroje. Měl by zajistit, že do vodohospodářsky deficitních oblastí se voda odněkud dovede. Znamená to obrovské investice a zodpovědnost a dostáváme se na úroveň velké vody. Do území, za něž mají zodpovědnost obce, a která jsou zcela spojená s infrastrukturou, má mluvit co nejméně.

Jak by v celém oboru měla vypadat úloha provozovatele? Občas se musí zabývat i velkými trubkami. V případěch velkých infrastrukturálních prvku by asi mělo být obcím odebráno břemeno nejenom finanční, ale i infrastrukturní, které ne vždy dokáží unést.

Jiří Heřman: Provozovatel má provozovat podle pravidel, která jsou navázána na infrastrukturu. Jeho úloha je omezená a není třeba o tom víc diskutovat. V případě velkých přivaděčů situace vypadá tak, že pokud máme povrchovou vodu a vodohospodářsky deficitní území, pak přivaděčem dobereme povrchovou vodu. Je samozřejmostí, že se o tohle stará stát. Pokud vodu upravím v úpravně a už upravenou někam odvedu, pak takovou povinnost mají jen obce. Vznikla asociace vlastníků páteřní vodárenské infrastruktury a myslím si, že právě tohle je k tomu vedlo. Stát se k investičním prostředkům nestaví zády a je třeba toto domyslet i do provozních nákladů.

Vilém Žák: Nesmíme zapomenout na to, že vodohospodářská infrastruktura byla na obce převedena s vnitřním dluhem. Obce obdržely vybydlenou infrastrukturu. Ministerstvo zemědělství se po mnoha letech k tomu postavilo čelem a díky dotačnímu titulu na rekonstrukce velkých přivaděčů začalo, sice s dlouhým odstupem, ale přece, dluh splácet. A to je úloha státu.

Existuje model provozování, který lze označit za špatný nebo dobrý? Diskuze o tom, který model zvolit, jsou velmi časté a nikdy z nich neplyne žádný jednoznančný výsledek.

Vilém Žák: Mluvíme o obecním majetku a obec má svaté právo rozhodovat se, jak s ním bude nakládat. Neexistuje žádný model, který by byl lepší nebo horší. Existuje pouze model, který je špatně nebo dobře realizovaný.

Jiří Heřman: Nelze to říci. Každý z nás má osobní zkušenost a každý je přesvědčen, že jeho způsob je nejlepší. Pokud pohlédeneme na reálná čísla, zjistíme, že žádné významné odchylky v efektivitě provozování mezi jedním nebo druhým modelem neexistují. Je to tedy vždy otázka místní úvahy. Jakmile jednou proběhne, pak má letitou setrvačnost a vede k tomu, že už si nikdo neumí představit, že by se to dělalo jinak. Nicméně vždy to lze dělat jinak, což může vést k drobně lepšímu nebo podobnému výsledku.

Zdeněk Zídek: Asi nikdo si netroufne předepsat 6 200 obcí, jak mají hospodařit. Myslím, že bychom neměli sahat na něco, co funguje.

V Česku je vodárenství jedním z nejvíce regulovaných oborů. Je nějaká část regulace, která by si zasloužila zásadní změnu?

Zdeněk Zídek: Zcela zásadní je regulace cen vodného a stočného. Nikdo nepochybuje o tom, že voda je strategická komodita. Dokonce se dnes přemýšlí o tom, že by začaly regulovat i energie. Je trochu zarážející, že dosud byl k těmto komoditám dvojjaký přístup. Další záležitostí je tvorba fondu na údržbu a rozvoj vodohospodářské infrastruktury, přičemž každá obec to má trochu jinak. V některých se prostředky akumulují, až trochu zbytečně a v jiných se prostředků nedostává. Pokud bych měl hodně paušalizovat, tak se nikdy netrefím úplně přesně a nikdy nepostihneme vše správně.

Jiří Heřman: Regulace je jednoznačně příliš rozsáhlá a jsem přesvědčen, že na tom se všichni shodneme. Jedna velikost nesedí všem a snaha o zdokonalování regulace vede k tomu, že se sice sjednocuje, ale k výsledku se nedobíráme. Měli bychom debatovat nad tím, jak vypadají náklady a přínosy regulace. Nějaký efekt jistě přinesly, jenomže relativně malý. Toho samého bychom mohli dosáhnout levněji, s nižšími prostředky a menším úsilím.

Když se zaměříme na počty dat, která jsou sbírána, nabízí se otázka, zda je jich dostatečné množství a zda s nimi pracuje správně.

Jiří Heřman: Data ukázala, že sbíráme data, která potom neumíme efektivně využít. Podrobnější data nikdo na světě nesbírá, ale tím, že je obor natolik roztříštěný, tak z nich ani nejde vytěžit nic, co by vedlo k nějakému pokroku v oboru. U nás odevzdáme přes 300 hlášení a následující rok zjistíme, že data jsou v tabulkách, ale závěr z toho nikde není žádný.

Vilém Žák: Byl bych smířlivější než kolega, ale to je možná dáno tím, že nemusím vyplňovat hlášení. Řídit nějaký systém, přičemž vodárenství je komplikovaný systém, nelze nikdy perfektně. U sběru dat je třeba vzít v úvahu, zda s nimi umíme správně pracovat, zda jich potřebujeme tolik, a především, zda nás výstup při řízení oboru někam posune. Faktem je, že vodárenství je jedním z nejregulovanějších oborů, zároveň je regulace často protichůdná. Jestliže se na jedné straně Ministerstvo financí společně s Ministerstvem zemědělství snaží o to, aby konečný odběratel byl chráněn před vysokými cenami, pak by tomu měly všechny další regulace odpovídat. Velmi často se ale stává, že nová regulace přináší na obor požadavky, které automaticky znamenají zvednutí ceny vodného a stočného. Vždy bychom se měli zabývat tím, jestli cena a výkon odpovídají požadavku.

Do rozvoje oboru zasahují také dotace. Na ně existuje celá řada úhlů pohledu od základních ekonomických principů, přes splácení historických dluhů až po změnu rozpočtového určení daní, které se do vodárenství vůbec nepromítlo. Je načase diskutovat i takovou změnu podpory v oboru vodárenství?

Vilém Žák: Už z principu jsem proti jakýmkoli dotacím, protože pokrucují realitu a zbavují odpovědnosti. Takhle bych to jednoduše mohl říci, jenomže ono to tak jednoduché není. Když připomenu vnitřní dluh, o kterém jsem před chvíli mluvil, pak je správné, aby se k tomu stát nějakým způsobem postavil a cesta přes dotace je jediná možná. Proto říkám, že dotace ano, ale v omezené míře.

Jiří Heřman: Mám podobný pohled. Stát a ostatní aktéři by měli mít rozdělená pole a dotace důsledně naplňovat. Při přenosu nových povinností nebo regulací na obce či provozovatele je na místě, aby stát pomohl. Systémové dotace by se ale měly odbourávat, protože se jedná o neefektivní nástroj.

Zdeněk Zídek: Díváme se na to stejně a snažíme se dotací využívat co možná nejméně, byť by k nám mohly směřovat častěji než do firem. Skutečně je pravdou, že značně deformují prostředí.

Komentáře

  1. Tento článek zatím ještě nikdo neokomentoval.

Okomentovat

Partneři

Satturn
AB Plast
Partner - SOVAK
EAGB
Inisoft
Xylem
Seven energy
Energotrans
United Energy
SPVEZ
Povodí Vltavy
Ecobat
Veolia
Ekowatt
AKU-BAT
Wasten
Solární asociace
Sensoneo
SmVaK
Vodárenství.cz
SKS
ITEC
Regartis
DENIOS
SYBA
PSAS
ČB Teplárna
REMA
SEWACO
Grexenergia
SGEF
ČAObH
CASEC
Teplárenské sdružení
Envipur