Voda je tématem, které bývá často zpolitizované. K tomu by ale docházet nemělo, protože voda je jednou z nejdůležitějších komodit, bez které se neobejdeme. „Proto bychom k ní neměli přistupovat racionálně a ryze apoliticky,“ uvádí svou přednášku na konferenci „Vodárenská infrastruktura a její financování“ Vilém Žák, ředitel Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR.
Sdružení oboru vodovodů a kanalizací ČR (SOVAK ČR), zastupující provozovatele a vlastníky vodohospodářské infrastruktury, je apolitickou organizací. Sdružení si klade za cíl dosáhnout toho, aby 24 hodin denně, sedm dní v týdnu a 365 dní v roce odběratelé dostávali kvalitní vodu. Pandemie COVID 19 se stala důkazem toho, že obor pracuje bezvadně. „Žádná vodárenská společnost v té době neměla problém s dodávkami svých služeb,“ uvádí Vilém Žák.
V desetimilionové České republice dodávají řádní členové SOVAK ČR vodu více než 9 milionům obyvatel. Dle dat Evropská federace vodárenských společnost (EurEau) patří Česká republika k zemím Evropy s nejnižší spotřebou vody na osobu a rok. V případy ceny vody, roční platby za vodu a denní spotřeby se nacházíme v rámci EU někde uprostřed. „Uvádím to proto, abychom si uvědomili, v jakém se nacházíme kontextu a do jaké míry je ještě možné šetřit s energiemi, případně jaké úspory můžeme vzít v úvahu,“ vysvětluje Vilém Žák.
Další data ukazují, že ztráty vody v trubní síti v roce 2021 byly pod 15 %. „Nejedná se o samozřejmost. Je to výsledek 30leté usilovné práce a obrovských investic,“ komentuje ředitel sdružení. K tomu je ale třeba dodat, že takového čísla dosahujeme zejména díky velkým společnostem, které investují nejenom do stavu infrastruktury, ale i do dispečerského řízení či systému oprav. Z benchmarkingu Ministerstva zemědělství (MZe) vyplývá, že čtvrtina menších provozovatelů a vlastníků má ztráty vody přes 20 %. Desetina provozovatelů dokonce více než 30 %.
V uplynulém roce se podařilo přesvědčit vládu, aby pro vodárenství zastropovala ceny energií. „Byly jsme prvním oborem, který byl takovým způsobem ochráněn,“ říká Vilém Žák. Ceny komodit a surovin v posledních dvou letech narůstaly, ovšem ceny vodného a stočného si udržely stejnou úroveň. „Nelze to zachovat dlouhodobě, a proto došlo k nárůstu cen vodného a stočného pro rok 2023 o 10 – 30 %,“ vysvětluje Žák.
Ředitel SOVAKu dále upozorňuje na to, že i když jsou služby za dodávky vody a čištění odpadních vod vedle cen energií prvkem, který dramaticky roste, pak po bližším zaměření se na věc, lze z čísel vyčíst něco jiného. „Dle dat MZe, které zveřejnilo v publikaci Vodovody a kanalizace, dosahuje průměrná cena vodného a stočného 94 Kč. Pokud vezmu v úvahu, jaká je specifická cena vody na osobu a den, dopočítám se 10 halířů za litr a spotřeba vody, vyjádřena v penězích na osobu a den, vyjde na necelých 9 Kč. To je realita, i když se o tom v médiích nepíše,“ uvádí Vilém Žák.
Vodárenství je výrazně regulovaným oborem. Legislativa je v této oblasti velmi často protichůdná, jelikož se na jedné straně Ministerstvo financí a Ministerstvo zemědělství snaží chránit spotřebitele, na druhé straně ale působí zájmy dalších ministerstev, které jsou také legitimní. Například Ministerstvo zdravotnictví prosazuje, aby voda byla co nejkvalitnější. Ministerstvo životního prostředí usiluje o to, aby byla čištěna co možná nejlépe. Na provozovatele a vlastníky pak legislativa dopadá v podobě velkých investic, a to se promítá do ceny za vodné a stočné. „Ceny vodného a stočného nerostou proto, že by vodárny chtěly zdražovat, ale kvůli těmto externalitám,“ upozorňuje Žák.
Podobná situace panuje i v případě připravované evropské legislativy, což má podle Žáka další negativní důsledek. Povinnosti budou platit jen pro větší společnosti. „Rámcová směrnice o čistění odpadních vod, procházející v tuto chvíli revizí, ukládá čistírnám odpadních vod s 10 tis. EO a výše povinnosti, které bude možné realizovat jen s obrovským množstvím financí,“ říká Vilém Žák a pokračuje: „Otevírají se tím nůžky mezi malými a velkými vlastníky, kteří tyto povinnosti promítnout do ceny za vodu. Ti menší naproti tomu nedosáhnou na zavádění nejmodernějších technologií.“ Pro Českou republiku to ve výsledku znamená další atomizaci a nerovnost v oboru.
Rámcová směrnice o čištění městských odpadních vod dále přináší nové požadavky na hospodaření s energiemi. I to si vyžádá investice. „Jestliže se čistírny budou posuzovat podle uhlíkové stopy, pak když to doženu do krajního extrému, nejnižší uhlíkové stopy dosáhneme tím, že odpadní vody vypustíme bez toho, aniž bychom je vyčistili. Přitom byly zřízeny proto, abychom ochránili životní prostředí a vodu,“ vysvětluje Žák a dodává: „Vodu si půjčujeme z malého vodního cyklu a po použití ji vracíme zpátky. Vracet bychom ji měli v nejlepší, nebo pokud možno ve stejné, kvalitě. V okamžiku, kdy vneseme jiné parametry a požadavky, pak se od prvotního záměru odkláníme.“
Komentáře