Za komunismu to bylo lepší. No jo, ale...
Za bývalého režimu byla cena za vodné a stočné podstatně nižší. Pro celou republiku byla totiž před revolucí stanovena jedna cena vodného a stočného, která ještě ke všemu tvořila pouze část příjmu státních podniků, jenž spravovaly a provozovaly vodovody a kanalizace.
A tak v této době vůbec neodpovídala výrazně pokřivená cena vody státními dotacemi reálným nákladům. Teprve po roce 1989 se začaly do ceny zahrnovat skutečné náklady a následně i náklady na obnovu infrastruktury. Výsledek je, že cena stoupla a v současnosti se do ní musí promítnout každá změna (cena za surovou vodu, energie, chemikálie, nová legislativa vyvolávající investice, legislativní poplatky, ale i DPH).
Proč se platí tady jinak, než támhle?
Vyjasnili jsme si tedy, proč nám cena vodného a stočného markantně vzrostla a teď se podívejme, z jakých důvodů se cena výrazně liší podle regionů. V jádru celého problému je totiž fakt, že vodárenské společnosti mají odlišné podmínky pro zásobování vodou.
%pst%
Důležitou roli hraje počet obyvatel žijících v obci. A nejen to, významné je i to, jak velká je mezi nimi vzdálenost, a zda vedou vodovodní trubky po rovině či do kopců. Protože od délky sítě a hustoty osídlení se pochopitelně odvíjí úplně jiná finanční náročnost na jejich obnovu. Čili městská vodárenská společnost pyšnící se vysokou koncentrací připojených obyvatel na malém území si bude účtovat nižší cenu, než oblast připojující srovnatelný počet obyvatel na mnohem větším území.
Opomenout nemůžeme ani vysoké legislativní nároky na čištění odpadních vod, které jsou realizovány vedle běžné údržby a obnovy vodohospodářského majetku.
Podstatné je i to, kolik peněz se investuje do obnovy sítě. Obec, která dokončila investice a rekonstrukce v oblasti vodohospodářské infrastruktury, je zákonitě promítne do ceny za vodu. Tato položka pak může tvořit až 40% z celkové výše plateb za vodné a stočné.
Investovat lze i za pomoci evropské dotace, což pro mnohé obce představuje jedinou možnost, jak obnovu financovat. Příjemce dotace ale musí mít na zřeteli, že na obnovu takto pořízeného majetku si majetek musí vydělat sám, čili projekt musí být udržitelný.
Nižší cena nemusí být moudrým řešením
Vlastníci vodohospodářské infrastruktury vybírající vodné a stočné mají samozřejmě i jinou možnost a to dotovat tento sektor z jiných aktivit. Tím zachovají nižší cenu vodného a stočného, nezískávají pak ovšem dostatečné finanční prostředky na údržbu a provoz vodohospodářské infrastruktury. Dobrý hospodář k něčemu takovému nepřistoupí, ovšem snižování cen vodného a stočného bývá často populárním předmětem předvolebních slibů.
Existuje i varianta, kdy obec sice infrastrukturu obnovuje, ale položku nezahrne do ceny vody, a to buď vůbec nebo jen omezeně. Občané jsou spokojení, protože platí nízké vodné a stočné, ovšem do budoucna si obec zadělává na problém.
A pak tu máme princip solidární ceny vody. Vytváří se velký tlak na to, aby byla zachována jednotná cena na daném území, bez ohledu na velikost města či obce, na dostupnost zdroje vody, na vzdálenost od čistírny odpadních vod či na investiční potřeby do vodárenské infrastruktury.
Velká města pak vlastně dotují menší venkov, který má zřetelně nižší objem fakturovaného vodného a stočného, a zároveň výrazně vyšší náklady na provoz a obnovu vodárenské infrastruktury.
Komentáře