Ještě donedávna fungoval sběr textilu v Česku na jednoduchém principu. Firmy si pronajímaly místa na kontejnery, samy organizovaly svoz a díky prodeji použitého textilu financovaly provoz. Zbytek šel klasicky do spaloven a na skládky. Obce z toho profitovaly – měly službu zdarma, firmy měly surovinu a odbytiště fungovalo.
To se ale od 1. ledna 2025 změnilo. Od tohoto data mají obce ze zákona povinnost sbírat textil. Jenže zatímco obce musí, poptávka nemusí. Zpracovatelské kapacity chybí, recyklační linky nejsou a odběratelé o odpadní textil zdaleka nebojují. Výsledek? Obce se staly rukojmím několika málo firem.
Náklady rostou, kvalita klesá
Typickým příkladem je firma TextilEco, která provozuje přes 8 500 kontejnerů. TextilEco rozeslala obcím dopisy, v nichž vysvětluje, proč je nutné zvýšit roční poplatek na 10 000 Kč + DPH za kontejner. Ještě v roce 2024 přitom obce platily o čtvrtinu méně. Praktický dopad je vidět už dnes. Obec s 300 obyvateli vyprodukuje za rok jen něco přes 1,2 tuny textilu, ale zaplatí za svoz a zpracování téměř 10 000 Kč. To odpovídá více než 8 000 Kč za tunu – částce, za kterou je možné odvézt několikanásobný objem běžného komunálního odpadu.
Malé obce pod tlakem
Zatímco větší města dokážou o cenách vyjednávat, menší a geograficky odlehlé obce jsou v pasti. „V Praze fňukají, jak těžké to mají, a u nás chtějí stavět závod na náklady obcí. Kdo to zaplatí? Výrobci? Stát prostřednictvím dotací?“ ptá se Olga Dočkalová, starostka obce Sudice v Jihomoravském kraji a členka předsednictva SMO ČR. V jejím regionu firma TextilEco dokonce požaduje bezúplatný převod pozemku o rozloze 40 tisíc m² pro stavbu třídírny.
Textilní tsunami
Problém je širší než jen cenová politika firem. Objem textilu uloženého v kontejnerech vzrostl podle odhadů až o 50 % oproti loňsku. Kvalita materiálu ale klesla, což snižuje výtěžnost při třídění. V kontejnerech totiž často končí znečištěné nebo zcela nepoužitelné kusy. To znamená vyšší náklady na třídění a méně materiálu, který lze prodat dál. Některé obce navíc upozorňují, že kontejnery jsou přeplněné a svoz se nestíhá. Starostové zmiňují i případy, kdy musely obce odklízet odložené pytle a nepořádek kolem kontejnerů na vlastní náklady.
Kdo zaplatí účet?
Recyklační kapacity v Česku prakticky neexistují a evropské trhy jsou přehlcené. Německo, Švédsko i Polsko hlásí vyčerpání možností a některé menší české firmy (např. Help Tex) musely svoji činnost ukončit. Zatímco obce mají povinnost sbírat, nikdo nemá povinnost odpad vykupovat či zpracovávat. Řešením by mohl být systém rozšířené odpovědnosti výrobce (EPR), který by přenesl část nákladů na samotné producenty textilu. Ten je ale stále v nedohlednu. Ministerstvo životního prostředí sice argumentuje, že zavedením povinnosti vznikne poptávka po koncových technologiích, ale jejich výstavba potrvá roky. Do té doby hrozí hromadění tisíců tun textilu v deponiích nebo jeho návrat ke spalování a skládkování.
Bez jasného plánu státu se tak zavedení povinného sběru textilu mění z ekologického opatření v ekonomické břemeno. Náklady tak nesou primárně obce a přes ně i jejich obyvatelé. A zatímco legislativa předpokládá, že infrastruktura vznikne sama od sebe, v praxi se obce potýkají s realitou: prázdná kasa, plné kontejnery a nejistá budoucnost.
Komentáře