Polemika: Slabá místa navrhovaného zákona o výrobcích s ukončenou životností podle kolektivních systémů

Dle vyjádření zodpovědného ministerstva by měly tyto připravené zákony jít do mezirezortního připomínkového řízení v průběhu posledního čtvrtletí tohoto roku.

Léta práce a tvrdých jednání všech dotčených stran ukázala, jak obtížné je dohodnout se alespoň na základních společných rámcích a stavebních kamenech. Zákon o výrobcích s ukončenou životností je toho jasným důkazem. Tento zákon má stanovit jasná a přehledná pravidla k činnosti, která je jasná a čitelná, a to i pro to, že zde systémy zpětného odběru, tzv. kolektivní systémy, v rozsahu tohoto zákona v některých částech vybraných výrobků fungují již od roku 2005. 

Výrobce uvede výrobek na trh, spotřebitel spotřebuje, následně se ho zbaví, kolektivní systém ho v rámci zpětného odběru sebere, dá k ekologickému nakládání zpracovatelské kapacitě a tak pak zpracovaný materiál prodává dál, např. k dalšímu zpracování nebo přímo do hutí.

Jenže ouha, není to tak jednoduché. Na straně zpětného odběru eletra máme 5 kolektivních systémů, které mají dle předchozího textu jasnou funkci, jasný cíl. Cesty k tomuto cíli jsou ale rozdílné a zájmy managementů kolektivních systémů i samotných výrobců ještě rozdílnější, mnohdy tak rozdílné, že o dohodě si můžeme nechat zdát.

Proto se v této polemice ptáme kolektivních systémů:

Kde vidíte nejproblematičtější místa v poslední známé verzi návrhu zákona z vašeho pohledu?

REMA Systém:

v návaznosti na uvedený rozsah polemiky vidíme v rámci posledního znění zákona následující negativní klíčové oblasti, přičemž v seznamu opomíjíme řadu těch menších. Pozitivní změny neuvádíme, až na jednu, kterou vidíme v zákazu vertikální a horizontální integrace kolektivního systému a zpracovatele, tzv. Čínskou zeď, která je sice často diskutována, ale přináší své nezanedbatelné tržní přínosy. 

1. Nově připravovaný zákon si v obecné rovině klade za cíl napravit mnohé nedokonalosti současné legislativy tím, že celou oblast neakceptovatelně přeregulovává. Současně se zákon snaží maximálně přenést odpovědnosti státu na samotné výrobce vybraných výrobků. Oboje je nepřijatelné. Návrh zákona by měl odpovídat v maximální možné úrovni rozsahu a podmínkám evropské směrnice. Jakákoli další regukace je vždy na škodu věci.
2. Podoba posledního textu zákona retroaktivně reguluje fungování stávajících kolektivních systémů, a to hned několika způsoby. Prvním je nutné přelicencování systémů, a to bez jasných pravidel na přelicencování, resp. potvrzení licence, včetně možného negativního dopadu na existenci takovéhoto kolektivního systému (i přes to, že řádně plní a funguje mnoho let). Druhou oblastí je nedůvodné omezení pro společníky/akcionáře provozovatelů kolektivních systémů, kterými mohou být pouze ti, kteří uvedou minimální množství hmotnosti vybranýžch výrobků na trh (po dobu minimálně 3 posledních let) a toto množství přitom není zanedbatelné. Není přitom vůbec zřejmé, za jakým účelem je takto omezována hospodářská soutěž a není umožněno tzv. minoritním výrobcům si založit vlastní efektivně fungující kolektivní systém, do kterého se pro jeho výhody přihlásí i množstevně významní výrobci. Současně je toto pravidlo významným krokrm nad požadavky příslušné směrnice EU.
3. Zachování tržního prostředí v oblasti nakládání s vybranými výrobky je návrhem zákona významným způsobem ohrožováno, a to jak v podobě samotné sběrné sítě, tak v podobě navrhovaného výběru zpracovatele kolektivním systémem. Stejně tak je poněkud nešťastným způsobem formulována povinnost předávat 15 % hmotnostních všech zpětně odebraných elektrozařízení zpracovateli zaměstnávajícímu na chráněných pracovních místech alespoň 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců. Myšlenka je to sice správná, ale existuje reálné riziko, že kapacita takovýchto zpracovatelských zařízení nebude schopná celkové množství shromážděných tun vybraných výrobků zpracovat adekvátním způsobem.
4. Velmi rámcová podoba tezí prováděcích předpisů návrhu zákona, která umožňuje jakýkoli směr budoucího nastavení a není zárukou očekávaného a predikovaného vývoje a jejich finální podoby.

Návrh zákona ZVUŽ v dostupném a neschváleném znění obsahuje následující klíčové problematické oblasti:

• Návrh zákona neobsahuje žádná ustanovení pro řešení koordinace ve zpětném odběru. Tato oblast je důležitá nejen z důvodu řádného dohledu nad plněním povinností a transparentnosti, ale také z pohledu plnění či přeplňování sběrových kvót a tím i vyrovnávání sběrové bilance. Koordinace je zapotřebí nejen v elektroodpadu, ale také například v pneumatikách.
• Dalším problematickým místem je omezení výrobců, kdy dle návrhu zákona mají mít v konkurenčním prostředí zcela zakázáno provozovat zařízení na recyklaci (tzv. Čínská zeď). Místo nastavení transparentních podmínek na konkurenčním trhu je výsledkem lobbyingu zájmových skupin návrh absolutního vyloučení výrobců z trhu zpracování.
• Pro zvýšení kvality v oblasti zpětného odběru a zpracování v návrhu zákona chybí podpora moderních standardů CENELEC.

V návrhu zákona je více procesních oblastí, které by měly být v rámci projednávání nového návrhu diskutovány a mohou tak dostát změn. Na větší detaily bychom měli počkat do doby, než bude nový návrh dostupný v rámci legislativního procesu.

Ekolamp:

V první řadě je potřeba si říci, že aktuální zákonná úprava sběru elektroodpadu pochází z roku 2005. A i když prošla drobnými novelizacemi, je v hlavních bodech obdobná, jako byla v tom roce 2005. Už v době svého vzniku, bylo jasné, že je tato zákonná úprava velmi nedokonalá, na rozdíl od odpadní obalového legislativy, které vznikala v tom samém období, a která je naopak velmi zdařilá. 

Tradují se různé legendy, kdo a proč měl zájem na tom, aby zákonná úprava sběru elektroodpadu byla tak nedokonalá, jak je, ale to asi není v tuto chvíli podstatné. Důležité je, že MŽP na ty nedokonalosti aktuálního zákona reagovalo a navrhlo zákon zcela nový, o výrobcích s ukončenou životností (tzv. VUŽ).

Za hlavní klady návrhu zákona o VUŽ považujeme povinné cíle sběru elektroodpadu pro kolektivní systémy, zejména potom povinné specifické cíle sběru zaměřené na zářivky, chladící techniku a televize. Tyto typy elektroodpadu jsou totiž nebezpečným odpadem a zároveň je to elektroodpad s tzv. negativní ekonomickou hodnotou (tj. jeho sběr a recyklace je velmi ekonomicky náročná). Doposud neexistovaly žádné závazné cíle rozlišované po kategoriích. 

Díky tomu bylo možné, že kolektivní systémy, pokud nechtěly, tak nemusely tento nebezpečný odpad prakticky vůbec sbírat a mohly se zaměřovat na sběr elektroodpadu s tzv. pozitivní ekonomickou hodnotou (tj. na jehož sběru se dá vytvořit zisk, protože obsahuje cenné suroviny jako např. měď, zlato, stříbro atd. – tj. zejména malé domácí spotřebiče, IT, mobily). Což je samozřejmě špatně, protože zpětný odběr by měl být především o ochraně životního prostředí, nikoliv o zisku.

Druhou důležitou novinkou v návrhu zákona je tzv. Čínská zeď. Ta zakazuje propojení mezi kolektivním systémem a zpracovatelem elektroodpadu, případně mezi osobou propojenou s KS a zpracovatelem. Jedním z hlavních důvodů, proč je v zákoně tato tzv. Čínská zeď, je ochrana soutěžního práva.

Pokud by kupříkladu jeden nebo dva hlavní kolektivní systémy vlastnili, nebo byli jinak propojeni s jedním nebo dvěma velkými zpracovateli, tak by hrozil krach nezávislých malých a středních zpracovatelů nebo malých a středních kolektivních systémů. To by mohlo vést k výraznému omezení zdravé konkurence, vytvoření monopolního nebo oligopolního prostředí a výsledkem by mohlo být prudké zdražení elektrospotřebičů.

Tohoto rizika si je vědoma i EU, proto je v nově schválené odpadové legislativě EU jasně dáno, že každá členská země, si musí vytvořit minimální požadavky (pravidla), která by toto riziko eliminovala a chránila malé a střední zpracovatele a malé a střední kolektivní systémy (přesné znění směrnice EU: „Obecné minimální požadavky by měly snížit náklady a podpořit výkonnost a měly by zajistit rovné podmínky, a to i pro malé a střední podniky a podniky působící v oblasti elektronického obchodu, a zamezit překážkám bránícím hladkému fungování vnitřního trhu“). 

Jedním z těchto minimálních požadavků je v prostředí České republiky právě Čínská zeď, která má zabránit monopolizaci trhu sběru a zpracování elektroodpadu.

Dalším důležitým důvodem proč je v návrhu zákona VUŽ tato tzv. Čínská zeď je potenciální střet zájmů, mezi kolektivním systém a zpracovatelem. Kolektivní systémy jsou totiž ze zákona neziskové. Všechny prostředky vybrané kolektivním systémem se musí použít na sběr a recyklaci elektroodpadu, nesmí se vyplácet ven z kolektivního systému ve formě zisku. 

Tím, že se do návrhu zákona o VUŽ vložila Čínská zeď, se zabránilo tomu, aby se prostředky kolektivního systému, určené na sběr a recyklaci elektroodpadu, přelévaly do zpracovatele (propojeného s KS), který již neziskový není. Od toho zpracovatele pak bylo možno tyto prostředky formou výplaty zisku (tj. dividend) vyvádět ven, a to i mimo Českou republiku.

Čínská zeď je mimochodem i v České republice běžná věc, například v zákoně o odpadních obalech je již roky a velmi se osvědčila. V elektroodpadu bohužel zatím chyběla. Netřeba jistě dodávat, že ve vyspělých západoevropských zemích je obdobná právní úprava také zcela běžná (např. ve Francii, Slovensku, Španělsku atd.). 

I tato problematika „střetu zájmů“ je upravena novou odpadovou směrnici EU (přesné změní směrnice EU: „Tyto požadavky by měly celkově zlepšit řízení a transparentnost systémů rozšířené odpovědnosti výrobce a snížit možnost střetu zájmů mezi organizacemi vykonávajícími povinnosti vyplývající z rozšířené odpovědnosti výrobce jménem výrobců a zpracovateli odpadů, s nimiž mají tyto organizace smluvní vztahy“.).

Čínská zeď je tedy plně v souladu s novou Evropskou odpadovou legislativou, ba dokonce Evropská směrnice k implementaci takového pravidla přímo vybízí. Je samozřejmě na každé členské zemi EU, aby si implementovala vlastní přesné znění těchto pravidel, ale aktuální podoba „Čínské zdi“ jak je obsažena ve VUŽ je plně odpovídají potřebám České Republiky.

Velmi pozitivní také je, že se z návrhu zákona o VUŽ podařilo vypustit tzv. „samokontrolní“ koordinační centrum kolektivních systémů, potažmo asociací výrobců elektrozařízení. Toto koordinační centrum, složené z kolektivních systémů, mělo kontrolovat a hlídat kolektivní systémy a prosazovaly ho některé kolektivní systémy a asociace výrobců. To byl samozřejmě naprostý nesmysl. Aby někdo kontroloval sám sebe, to je jako udělat kozla zahradníkem. Kontrola musí být nezávislá. Jediná skutečně nezávislá kontrola je ze strany státu.

Proto tu stát je, aby kontroloval soukromé subjekty. V podstatě by se jednalo o privatizaci státní správy. Naštěstí legislativní rada vlády toto nesmyslné „samokontrolní koordinační centrum“ z návrhu zákona zcela odstranila. V nové odpadové směrnici EU, která vyšla je dokonce zcela jasně napsané, že kontrolu kolektivních systémů musí provádět „na soukromých zájmech nezávislé, nebo státní orgány“. Takže i kdyby tehdy LRV to koordinační centrum z návrhu zákona o VUŽ neodstranila, tak by se dnes muselo stejně zrušit, protože by odporovalo nové odpadové směrnici EU.

To co však v návrhu zákona jednoznačně chybí, je zákaz tzv. křížového financování. Ke křížovému financování ve sběru elektroodpadu by docházelo např. tehdy, pokud by kolektivní systém z výnosu sběru a recyklace jedné skupiny elektroodpadu financoval sběr a recyklaci jiné kategorie elektroodpadu.

Typicky by se jednalo o stav, kdy by se z výnosů elektroodpadu, který obsahuje ekonomicky zajímavé suroviny, tj. zlato, měď, stříbro atd. (zejména mobilní telefony, IT, malé domácí spotřebiče – tzv. elektroodpad s pozitivní ekonomickou hodnotou) financoval sběr a recyklace elektroodpadu, který žádné zajímavé suroviny neobsahuje, nebo se jedná dokonce o tzv. nebezpečný odpad a jehož recyklace je tedy finančně velmi náročná (např. zářivky obsahují rtuť).

Na první pohled to vypadá, že křížové financování je vlastně dobrá věc. Výnosy ze sběru elektroodpadu obsahující např. zlato zafinancují sběr nebezpečného odpadu. Problém je vyřešen a všichni by mohli být spokojeni. Nic není dál od pravdy. 

Ve skutečnosti dochází k tomu, že výrobci platí za sběr a recyklaci elektrozařízení, které nikdy nevyrobili a firmy a občané platí za sběr a recyklaci elektrozařízení, které si nikdy nekoupili. Což je přesný opak základní zásady „znečišťovatel platí“, tedy aby náklady sběru a zpracování odpadů nesl jejich původce, tj. ten, který vyrobil produkt potenciálně zatěžující bez řádné likvidace životní prostředí.

Čím více vyrobený produkt zatěžuje životní prostředí, tím více by měl jeho výrobce platit, aby ho to motivovalo zlepšovat své výrobky a provádět vývoj materiálů a produktů, jež nebudou mít na životní prostředí negativní dopad, nebo které budou lépe recyklovatelné (tj. zlepšování tzv. ekodesignu). Z těchto důvodů je křížové financování v řadě západoevropských zemích zcela logicky zakázáno. Bohužel v návrhu zákona o VUŽ zákaz křížového financování chybí.

Přes tento jeden nedostatek (tj. absenci zákazu křížového financování) vnímáme zákon celkově velmi pozitivně, je vidět že na MŽP nyní pracují skuteční odborníci na tuto problematiku. Za hlavní problematické místo návrh zákona o VUŽ tak vnímáme fakt, že se ho ještě nepodařilo schválit a uvést do praxe. Mělo to být schválené už před 2 roky. 

Tím se mohlo posunout prostředí sběru elektroodpadu v České republice opět o něco k blíže k vyspělým západoevropským zemím, za kterými stále zaostáváme. Doufejme tedy, že návrh zákona o VUŽ bude v jeho aktuální podobě co nejdříve schválen, protože je to především v zájmu občanů České republiky a v zájmu životní prostředí této země.

Jaroslav Vladík, Retela:

Tedy shrnu-li, za naprostou prioritu považují zajištění „zúčtování“, ať již se to bude jmenovat „zúčtovací centrum“, koordinační centrum“ či jakkoli jinak. Toto bude ještě zvýrazněno v době, kdy se začnou likvidovat solární elektrárny. 

Zatímco pro „historické“ FVE je již letos po posledních pátých platbách jmenovitě naspořeno (zbytečně hodně), tak pro nové není žádná evidence, do jakého KS byly zaplaceny příspěvky při různých dovozcích panelů stejných značek.

A jako druhý bod, který s tím prvním souvisí, je optimalizace sběrné sítě, kdy přetrvává nesmyslný požadavek, aby každý KS měl sběrné místo „všude“ (aniž by však obce měly povinnost s KS smlouvu uzavřít, ostatně z jejich pohledu proč?). Tak vznikají krkolomné konstrukce pro uspokojení MŽP, aniž by se hledělo na účelnost. Síť by měla být spravována „centrálně“ s krytím nákladů dle POM, myslím.

Další již opravdu jen heslovitě:

• Chce-li MŽP převést plnění úkolů sběru ze státu na výrobce/KS, musí zajistit, aby veškerý dostupný sběr končil u nich.
• Ač jsme se již vyrovnali s nesmyslnými požadavky na „vlastníka KS“ (naštěstí bez ohrožení našich klientů), tak i toto ustanovení ZoVUŽ stále považuji za absurdní.
• A zůstávám odpůrcem povinného zviditelňování příspěvků.