Pod víkem popelnice. Jaký je osud nepotřebných věcí a co všechno je odpad

| zdroj: AV ČR0

Popelnice
zdroj: Pixabay

Kontejnery na tříděný odpad už mají více barev než pastelky v penále. Odpady však nejsou jen o třídění a recyklaci. Co nám mohou prozradit o lidech a o společnosti, prozradil antropolog Daniel Sosna z Etnologického ústavu AV ČR. Tématu se obšírně věnuje aktuální číslo časopisu A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR.

Kolik času stráví člověk tím, že zkoumá, do jakého kontejneru odpad vlastně patří? Někoho to nezajímá, protože netřídí. Pro jiného je to běžná věc. A někteří tomu přizpůsobili svůj životní styl. Prohlížíme značky na obalech, zjišťujeme, zda jde o plast, jenž patří do žluté popelnice. Googlujeme, je-li pravda, že obaly od vajec se do modrých kontejnerů na papíry neházejí. Listujeme časopisem a říkáme si, na jakém papíře je vytištěný… Co nás k tomu vede? Šetrnost? Zodpovědný pří­stup k životnímu prostředí? Nebo jsme jen podlehli tlaku médií a veřejnosti?

Zákon o odpadech definuje odpad jako něco nepotřebného, čeho se lidé chtějí zbavit. Pokud ovšem v určitém místě a čase přiřadíme nějaké věci nálepku „nepotřebné“, v jiném místě či čase, pří­padně pro jiného člověka může ta samá věc být naopak užitečná. Co je pro někoho odpadem, je pro jiného pokladem. Sám pojem je tudíž relativní.

Mnoho příkladů by se našlo v součas­nosti: vysypaný odpadkový koš. Pokud jej najdeme před domem na ulici, je to odpad a vyžaduje úklid. Co když na něj ale natrefíme uvnitř muzea či galerie? Samo­zřejmě, může jít jen o obyčejný vysypaný koš, ale co když se jedná o exponát! O to důslednější musí být jeho ochrana před úklidovou četou. V roce 2014 se omylu dopustila uklízečka na výstavě moder­ního umění v italském Bari. Zametla totiž rozdrobené sušenky, které však byly sou­částí instalace kontroverzního britského umělce Damiena Hirsta.

Podobných případů je z médií známo několik. Odpad využívá ke své tvorbě mnoho umělců. Vytvářejí sochy z kovo­vého šrotu, obrazy z plastových brček, plechovek či kostí od oběda. Často tak upozorňují na celospolečenské problémy, jako je plýtvání, znečišťování či nešetrné využívání přírodních zdrojů. Rozlišit, kdy se opravdu jedná o zamýšlený exponát a kdy o nepořádek, může být klíčové.

Pro Čecha dobré

Pro další příklady relativnosti pojmu odpad stačí zapátrat v minulosti. Krátce po listopadové revoluci se zejména v pohra­ničí objevil fenomén takzvaných hromá­dek. Naši němečtí sousedé (v té době bohatší i technologicky vyspělejší) vyha­zovali na skládky elektroniku, autorádia, hračky, oblečení, obuv i další věci, pova­žované za nepotřebné. Pro českého kutila, případně i „šmelináře“ to ale bylo kvalitní zboží, často luxusní, které se u nás tehdy nesehnalo. Někdy stačila drobná oprava, jindy jen vyčištění a hodnotná komodita, se kterou bylo možné dále nakládat, byla na světě.

Definovat, co je odpad, není jedno­duché. Podle české legislativy jím je „každá movitá věc, které se osoba zba­vuje nebo má úmysl či povinnost se jí zbavit“. Nemůže ale být odpadem třeba věc nemovitá? Polorozpadlá ruina? Nebo myšlenka? Věta? Názor? A co třeba lidské tělo? Určitá skupina lidí?

Zastavme se u výrazu „definovat“ z předchozího odstavce. Lidská společnost jako taková, ale především lidé, kteří stojí v čele (států, krajů, obcí), jasné definice vyžadují. Potřebují dané rámce a katego­rie, aby dokázali rozhodovat – v případě odpadu, aby jej uměli rozeznat, onálepkovat a určit, jak s ním nalo­žit.

„Proti tomu však stojí samotná povaha odpadu jako sociální kategorie, kdy odpad není vlast­nost nějakého materiálu. Vždy je relační, má vztahy a souvislosti, existuje v časoprostoru. Co se stane odpadem v určitou chvíli, už za hodinu, den či měsíc odpadem být nemusí,“ namítá Daniel Sosna z Etnolo­gického ústavu AV ČR, který se problema­tice odpadů badatelsky věnuje.

„Pokud bychom velmi zjednodušeně vní­mali, že odpad je něco nepotřebného a neuži­tečného, čeho se lidé chtějí zbavit, vždycky se budeme bavit o kon­krétním okamžiku a vztahu ke konkrét­ním aktérům, kteří řek­nou: toto je odpad. Ale v delší trajektorii se to může velmi dynamicky měnit,“ vysvětluje. Záro­veň dodává, že odpad má silnou kapacitu se neustále proměňovat a díky tomu odolává naší snaze nějakým způso­bem ho vykolíkovat, uza­vřít a jednoznačně podchytit.

Zákon o odpadech uvádí nejen, jaké druhy odpadů existují, ale také jak s nimi nakládat, jak je skladovat, převážet či likvidovat. Rovněž jaké jsou sankce v pří­padě jeho porušení. Vyhláška, která kla­sifikuje jednotlivé typy odpadů, takzvaný Katalog odpadů, uvádí řádově stovky podkategorií. Nalezneme tu kaly z čiš­tění odpadních vod, piliny a hobliny, saze, dehty, kyseliny, strusky, ale i „jiné úlety“ (jiný úlet a prach patří mezi odpady z tepelných procesů, například z pyrome­talurgie olova či zinku).

Lidé jako odpad

Odpad ale nemusí být nutně jen věc, materiál. „Přeneseně můžeme uvažovat třeba o lidském odpadu, například takzva­ném white trash. Zygmunt Bauman zase mluví o human waste, tedy o určitých typech lidí, které je možné chápat jako odpad,“ vysvětluje antropolog Daniel Sosna a míří do velmi citlivých oblastí.

Pejorativní označení white trash, česky doslova bílý odpad, pochází z počátku 19. století. Původně označovalo sociálně slabé, chudé, nevzdělané obyvatelstvo, především z jihu Spojených států. Později (i dnes) se vzta­huje k lidem, kteří mají svou vlastní specifickou kulturu – žijí v karavanech, obvykle mají nízké vzdělání, nepracují, často užívají různé návykové látky.

To, že jsou takto stigmatizováni a nazýváni odpadem, slouží zároveň jako nástroj k udr­žení sociální nerovnosti. Vět­šinová společnost si i pomocí nálepkování udržuje od takových lidí odstup. Bauma­nův „lidský odpad“ jsou lidé, kteří nikam nezapa­dají, nikdo je nepotřebuje. Pro společnost jsou vlastně nadbyteční, protože nemají jasně danou roli. Tito nechtění lidé žijí přeneseně, ale i doslova na okraji společnosti. Skládkou lidského odpadu jsou pak různá ghetta, slumy.

Podobnou optikou se někteří dívají třeba na léčebny dlouhodobě nemocných. Jako na odkladiště starých, nemohoucích lidí – pro někoho tudíž nepotřebných. Nechovají se tedy k seniorům a nemoc­ným jako k odpadu? Zahodit a zaklap­nout víko? Což takhle zvolit odlišný přístup a naopak hledat i na takových místech něco pozitivního a hodnotného? Pamětníky, kteří dokážou poutavě mlu­vit o historických událostech, jež sami prožili. Fachmany, kteří rozumějí dávno zapomenutým řemeslům…

Se všemi těmito skupinami lidí si stejně jako s odpadem spojujeme speci­fické vlastnosti: zápach, špínu, nemoci, strach, dokonce smrt. V souvislosti se smrtí se přidávají i další konotace: roz­klad, hniloba. „Máme stejné dilema – co s lidmi, když zemřou,“ dodává antropolog a otevírá další citlivou otázku – pohřbí­vání. I u něj je možné vysledovat paralely: odpad – lidské tělo, skládkování – pohřbí­vání do země, spalování – kremace.

Americký antropolog Joshua Reno (věnoval se mj. problematice pohřbívání v pravěku), se kterým se Daniel Sosna seznámil při studiích ve Spojených stá­tech, argumentuje, že běžní lidé svět odpadů málo reflektují, a nejsou proto schopni pochopit ani fungování sou­časného kapitalismu. Zaklapnou víko koše a tím to pro ně končí. Dál se jich to netýká.

„Říká, že jsme oddělení od umí­rání i od toho, co se děje s odpadem. Aby se něco zlepšilo, měli bychom podle jeho názoru mít s odpadem daleko intimnější a intenzivnější vztah,“ vysvětluje jeho český kolega.

Jak, ptáte se? Joshua Reno navrhuje využít skládky i k ukládání našich mrtvých. To už je hodně kontro­verzní nápad. Má však svou logiku: lidské tělo je z určitého hlediska také odpad. Pokud bychom na místech, kde ukládáme běžný komunální odpad, pohřbívali, vedlo by nás to k intenzivnějším prožitkům masy odpadů, které civilizace vytváří, a pochopení koloběhu výroby, spotřeby a vyhazování.

Pohledem antropologie

Pojem odpad je velmi flexibilní a může se chápat různě. Jednoznačně říct a defino­vat, co je odpad, je velmi těžké. Daniel Sosna přidává ještě další příklady – exi­stuje i myšlenkový odpad, můžeme tak označit články v bulváru, dokonce máme na ploše počítače ikonu koše, kam míří odpad „z jedniček a nul“. Jak se v tom tedy vyznat? Jedna z možných cest je odklon od snahy odpad za každou cenu defino­vat.

Chceme-li jeho prostřednictvím poro­zumět společnosti (což je hlavním cílem antropologie), je možná lepší poznat procesy, které souvisejí s tím, jak odpad vlastně vzniká, transformuje se a zaniká. Existuje podobor, takzvané discard stu­dies (discard = odložit, odhodit), který se soustředí především na procesy souvise­jící se zbavováním se věcí.

Jako antropolog se Daniel Sosna snaží pochopit různorodé významy, které toto téma může generovat. Zajímá ho, jakým způsobem se o odpadu mluví, píše v médiích, ve vyhláškách. Zkoumá, jak o něm hovoří konkrétní lidé. Nahlíží do světa dělníků, techniků, zaměstnanců, kteří pracují v odpadovém hospodářství a o fenoménu sami uvažují. To, co nikdo nevidí, jsou právě oni. Lidé přicházející denně do styku s odpadem.

„Na minis­terstvech či v parlamentu se rozhoduje, zda budou poplatky za třídění, zda firmy či obce budou nějak motivované, jestli je to zajímavé pro investory. Ale úplně chybí debata o tom, jak tato práce může být nepříjemná,“ upozorňuje antropolog, který při výzkumech strávil na skládce hodně času a na vlastní kůži poznal jejich každodenní realitu.

Jaké to bylo? Jeho první dojem byl šok. Jednak z obrovské masy a jednak ze zápa­chu. Pohyboval se i na skládce, nedaleko níž stála kompostárna. „Skládkaři, kteří jsou zvyklí na ledacos, si neustále stěžo­vali na neuvěřitelný smrad z komposto­vání, který se nedal vydržet,“ dodává.

Kdo však tuto drsnou, nikterak dobře place­nou práci vykonává? Pro Daniela Sosnu je důležité upozornit na skutečnost, že za vším jsou vždycky lidé. Jak sám zdů­razňuje, zatím to nedělají roboti. Jsou to lidské bytosti a dělají práci, jež může být velmi nepříjemná.

Kdo vlastně pracuje na skládce?

O osobách pracujících na skládkách vše­obecně panují zkreslené představy, co je to za lidi, proč tam jsou, jaké jsou jejich motivace. Navzdory stereotypnímu oče­kávání – ten, kdo se špatně učil, a nemá tudíž jinou možnost – na skládkách často lidé pracují, protože jim toto zaměst­nání poskytuje benefity, které nejsou na první pohled viditelné.

„Znám například bývalé podnikatele, které už jejich práce nebavila, chtěli větší klid. Jezdí na drahé zahraniční dovolené, žijí překvapivě bohatým životem – určitě nezapadají do typické představy dělnické třídy,“ vyjme­novává Daniel Sosna.

Než pod vlivem EU zesílila debata o redukci skládkování, bývaly podle jeho názoru skládky stabilní prostředí, kde lidé pracovali i desítky let. Další moti­vací může být snaha něco si bokem při­vydělat. Zde však vstupujeme na pole neformální šedé ekonomiky. Našlapujme opatrně.

Střetávají se tu dva principy. Ten první, legislativní, říká, že vše na skládce je majetkem provozovatele a že odsud nesmí nic „unikat“. Druhý princip je morální. Pojí se s šetrností. Na sklád­kách se nachází spousta věcí, které jsou pro někoho využitelné. „Vzniká zají­mavé dilema. Střet formálního systému, který má daná pravidla, s vyšším morálním prin­cipem. Shodneme se nejspíš na tom, že když se dá něco dále využít, je to morálně správné,“ argumentuje výzkum­ník.

Přibližuje to na příkladu muže, který si buduje vlastní kolekci kol Favorit, soukromé muzeum. Skládkař s ním spolupracuje a nosí mu své nálezy, zachraňuje je před zničením. Věci, o které už nikdo nestojí, je možné rozdat jako dary, prodat, případně přetvořit v něco jiného, užitečného. Anglicky se tato činnost nazývá upcycling. Domek pro domácího mazlíčka ze starých kar­tonových krabic, látková hračka z roztr­hané zástěry…

„Svět odpadů ale nabízí i jiné příležitosti. Zážitky, vzrušení, hle­dání pokladů, tajemství… Je to trochu jako houba­ření,“ dodává s úsměvem a vypráví, jak i ti nejpo­malejší zaměstnanci skládky zázračně ožijí a sprintují, když vidí, že se blíží nákladní vůz s „kvalitním zbožím“.

Odpad nelže, lidé ano

Poněkud jiný pohled přináší disciplína, která má odpadky přímo ve svém názvu – garbo­logie. Zkoumá, jakým způsobem lidstvo s odpadem zachází. I tento obor patří do repertoáru Daniela Sosny. Analýzou vlastních materiálních zbytků konzumace se dozvídáme něco o současné společnosti. Co lidé nakupují, co vyhazují.

„U citlivějších témat – kolik lahví vína vypijete – mohou mít lidé pro­blém odpovědět. Buď skutečně nevědí, nepamatují se, nebo záměrně zkreslují,“ říká. V jednom z výzkumů se spolu se svým týmem zabýval potravinovým odpa­dem. Jak probíhal?

Nejprve svezli odpad, půl tuny až tunu materiálu. Vyklopili ho a analyzovali slo­žení. Zjistili mimo jiné, že ačkoli jsou Češi v recyklaci na špici, stejně zůstává velké množství materiálu, které by bylo možné vytřídit a znovu využít. Samotný „garbo­logický projekt“ pojali netradičně: panuje všeobecná představa, že ve městě se více plýtvá, výzkumníky tedy zajímalo, jak je tomu ve vesnickém prostředí.

Dva roky zkoumali malou českou ves­nici. Zjistili, že na venkově je ve srovnání s evropským průměrem minimum potra­vinového odpadu, přibližně desetina. Jak je to možné? Na vsi mají zvířata, která zkonzumují zbytky potravin, ty se jinak ve městě vyhazují. Také pěstují vlastní ovoce a zeleninu, které pak chápou jako výrazně hodnotnější. Je tu silnější morální apel: být šetrný a neplýtvat.

„Když víte, kolik energie a času to stojí, potom se vám více příčí něco vyhodit. Proto má smysl vystavovat lidi z měst, především děti, zkušenosti, jak to chodí, co to obnáší,“ říká antropolog.

V tomto ohledu si stojíme celkem obstojně. Někteří lidé si dokonce šetrné a smysluplné nakládání s odpady zvo­lili jako svůj životní styl. Propagují život bez odpadu, takzvaný zero waste, nulový odpad. Ti nejlepší „zerowasteři“ doká­žou vším, co za celý rok vyhodí, naplnit pouhou zavařovací sklenici! Vedle třídění a recyklování můžeme nakupovat v bez­obalových obchodech, kompostovat bio­logický odpad a využívat i další způsoby, jak množství smetí umenšit.

Svět silných hráčů

Zjistili jsme, co nám odpad může říci o lidech, a naopak lidé o odpadu, stále se však pohybujeme v mezích vztahu k běžnému člověku a hovoříme o komu­nálním odpadu (nám nejznámějším typu). Ten ale tvoří jen nepatrnou část celosvětové produkce. Data za rok 2018 dokládají dramatický nepoměr. V České republice se vyprodukovaly čtyři miliony tun komunálního a dvacet čtyři milionů tun podnikového odpadu. Nejvíce ho je v energetice a stavebnictví.

Ve veřejné sféře se uměle vytváří před­stava, abychom se jako běžní lidé cítili vinni, že svým konzumním stylem života zaplavujeme planetu tím, co vyhazujeme. „Nikde se také explicitně nehovoří o tom, že je to jen část příběhu. Tím rozhodně neříkám, že třídění nemá smysl, naopak, má. Aby se člověk cítil zodpovědný, aby žil se světem v rovnováze. Je však důležité zmínit, že existuje velmi významná část reality, která se netematizuje, protože je to svět silných hráčů,“ upozorňuje Daniel Sosna.

Jinými slovy, odpadové hospodář­ství je byznys. Je třeba vnímat jej nejen ekologicky, ale také ekonomicky. Existuje také takzvaný greenwashing, kdy firmy šíří dezinformace o tom, jak jsou jejich výrobky či podnikání vlastně ekologické.

I nepotřebné, odložené věci totiž musejí vydělávat. Je třeba zaplatit svozy, třídění, recyklaci, kompostování, skládkování, spalování. Personál, stroje, technologie a tak dále. Navíc se odpad mnohem více pohybuje, než tomu bylo dříve. „Ještě v osmdesátých letech existovalo velké množství menších, lokálních skládek, jejichž počty se v devadesátých letech zredukovaly; vznikly velké skládky, kam se odpad svážel z celého regionu,“ říká Daniel Sosna.

Navíc určitá část míří i za hranice, protože některé státy nemají na zpracování kapacitu. Do jihovýchodní Asie plují obří lodě naložené evropskými či americkými plasty. A ty zanechávají nepředstavitelnou uhlíkovou stopu – část plastů se tedy v zámoří zrecykluje, ale opravdu to stojí za to?

Významný antropolog a odborník na problematiku odpadů Michael Thompson tvrdí, že status člověka (ale i celé společnosti), jeho bohatství či chu­dobu poznáme podle toho, kolik odpadu produkuje. Čím bohatší člověk, tím vyšší spotřeba a zároveň i množství odpadu. Zdá se tedy, že žijeme v blažené době. Přesto si musíme klást otázku, zda to, co je pohodlné pro člověka, je zároveň dobré pro životní prostředí a naši planetu.

Tematiku odpadů a odpadového hos­podářství jsme probrali z mnoha růz­ných úhlů. Znovu jsme si uvědomili, že odpady jsou globální celospolečen­ský problém, který je třeba řešit. Co ale můžeme udělat každý sám za sebe? Především se netvařme, že tento pro­blém neexistuje.

V praktické rovině odborníci nabízejí několik jednoduchých doporučení: třídit a recyklovat (pokud je to možné); používat věci opakovaně, a nehodí-li se nám, poslat je dál, třeba je ještě někdo jiný využije. V ideálním případě nevy­tvářet odpad žádný! Angličané hovoří o třech „R“ – recycle, reuse, reduce. Až si tedy přečtete náš časopis, neházejte ho do koše ani mod­rého kontejneru, ale pošlete ho dál. Třeba si ho rád přečte váš kolega či soused.

Celý článek s dalšími zajímavostmi najdete v časopise A / Věda a výzkum.

Komentáře

  1. Tento článek zatím ještě nikdo neokomentoval.

Okomentovat

Partneři

Satturn
AB Plast
Nadace partnerství
Partner - SOVAK