Česká odpadová politika spoléhá do velké míry na technická a ekonomická řešení. Obsahy popelnic zpravidla chápeme jako problém a hrozbu – třeba pro životní prostředí. Anebo o nich naopak uvažujeme jako o byznysové příležitosti – v případě odpadového hospodářství.
Přitom v jiných zemích probíhá pestřejší diskuze, která zahrnuje také sociální či historické souvislosti. Nový úhel pohledu na téma nabídl seminář Neviditelné životy odpadu, který se konal v úterý 29. dubna 2025 v budově Akademie věd ČR na Národní třídě v Praze.
Moderní společnost je založená na růstu spotřeby zdrojů. Objem odpadků a počet skládek či smetišť se na celém světě zvětšuje neuvěřitelným tempem. Přestože se snažíme třídit a recyklovat, zdaleka ne vše se daří znovu vracet do oběhu. Spíše naopak. Roste problém s toxickým odpadem a také s vyvážením množství nebezpečného smetí do chudších zemí v Asii a Africe.
Při promýšlení opatření, jak s odpady nakládat, ale i jak jim předcházet, je dobré vnímat nejen technické a ekonomické souvislosti, ale také zapojit hlas společenskovědních oborů.
„Zkušenosti z covidové pandemie lze považovat za dobrý příklad nekritické víry v sílu technických řešení. S odpady je to podobné. Pokud získáme dojem, že problém odpadu jednoho dne vyřeší nová zázračná technologie nebo sofistikovaný ekonomický model, jako společnost se kupředu pohneme jen stěží,“ říká antropolog Daniel Sosna z Etnologického ústavu AV ČR.
Neviditelní lidé
Jednou z možných perspektiv pohledu na odpadovou problematiku je ta antropologická, která pracuje mimo jiné s metodou zúčastněného pozorování. Při něm se vědec zapojuje do kolektivu lidí, jejichž činnostem a motivacím chce porozumět. Daniel Sosna prováděl terénní výzkum na dvou skládkách komunálního odpadu – na jedné strávil pět let (2012–2017), na druhé tři roky (2020–2022). Vedl rozhovory s popeláři a pracovníky skládek a třídíren, ale s i neoficiálními sběrači, kteří se pohybují na hraně a mnohdy za hranou zákona.
Podle Daniela Sosny by bylo pro celé odpadové hospodářství účelné s těmito neviditelnými aktéry více pracovat. Dělníci, kteří se v provozu denně pohybují a mají s ním praktické zkušenosti, můžou mít například hodnotné připomínky při úpravách sběrných dvorů nebo třídíren. „Jejich zkušenostem se věnuje velmi malá pozornost. Stojí na posledních příčkách pomyslné hierarchie aktérů a v důsledku toho nejsou považováni za relevantní nositele vědění,“ domnívá se Daniel Sosna.
Zločinci, nebo ochránci prostředí?
Jako kontroverznější nápad se ukazuje myšlenka vtáhnout do procesu sběrače odpadu, kteří se pohybují v šedé ekonomice a jejichž konání současná legislativa definuje jako protizákonné. Jedná se o lidi, kteří pronikají na skládky, kde vybírají ze svého pohledu ještě použitelné předměty, které přeprodávají. Anebo se snaží z odpadu vyzískat kousky kovů – mědi, hliníku, železa a podobně, jež můžou zpeněžit.
Na jednu stranu lze jejich jednání vnímat jako prospěšné, protože dokážou do oběhu vrátit něco, co by jinak skončilo zcela bez užitku na skládce či ve spalovně. Na druhou stranu se někdy stává, že ve snaze dostat se ke vzácným kovům v kabelech pálí jejich plastové obaly, což může vést k požárům a znečištění životního prostředí.
Na semináři v Akademii věd ČR se objevilo několik hlasů vyzývajících k opatrnosti v dekriminalizaci těchto lidí, mimo jiné od zástupců Policie ČR. Z jejich zkušeností vyplývá, že sběrači často odpad jen přenesou na jiné místo, kov prodají a zbytek pohodí třeba v lese nebo parku.
„Některým formám šedé ekonomiky by paradoxně prospěla tolerance. Vzniku toxických ohnišť a nebezpečí rozšíření požárů poblíž skládek by bylo možné předejít třeba vytvořením míst s dostupnými loupači kabelů,“ myslí si Daniel Sosna. Represe podle něho nikam nevede.
Situaci přirovnal k drogovým závislostem. Uživatelům omamných látek je nelze zakázat, lepší je nastavit takové podmínky, aby jejich činnost neohrožovala ostatní. U sběračů je navíc třeba vzít v úvahu, že se často jedná o rodinnou „tradici“, kdy tento způsob obživy přechází z otců na syny; sběrači se na skládce neocitají náhodou.
„Represe sběrače spíše přiměje k tomu, aby hledali zdroje jinde, zejména v poškozování nových infrastruktur obsahujících kovy. Efektivnější je získat nad neformálním procesem zpracovaného šrotu určitou míru kontroly,“ říká antropolog.
Doporučení pro změnu
K rozšíření debaty o odpadech slouží policy paper, který na základě dlouhodobého výzkumu antropologa Daniela Sosny sestavilo Centrum transferu AV ČR ve spolupráci s Etnologickým ústavem AV ČR. Dubnový seminář v budově Akademie věd ČR byl jednou z cest, jak doporučení představit (nejen) odborné veřejnosti.
Zmíněný policy paper je příkladem přenosu výsledků společenských a humanitních věd do praxe. K upřesnění pojmů a vyjasnění cílů v této oblasti připravila Akademie věd ČR Koncepci transferu a zhodnocování znalostí AV ČR s důrazem na potenciál společenských a humanitních věd. Více se o ní dozvíte v rozhovoru s místopředsedou AV ČR Ondřejem Beránkem a zástupci Centra transferu AV ČR Martinem Smékalem a Janem Marešem.
Komentáře