Na letošní konferenci ENVIRO 2025 byli mezi přednášejícími odborníci z různých institucí Česka a Slovenska. Česko reprezentoval také Miroslav Havránek, ředitel Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy. Miroslav Havránek se ve své přednášce věnoval mnoha důležitým tématům – hlavně klimatickým změnám, cirkulární ekonomice, ale také třeba znečištění vody a vzduchu mikroplasty a dekarbonizaci.
Metabolismus moderní doby
Svou přednášku uvedl pojmem udržitelnosti, která je dnes velmi skloňována ve všech oblastech. Jedním z hlavních témat celé přednášky pak byly hlavně klimatické změny. Podle Havránka už nejde jen o to, že se „něco děje s klimatem“. Jde o to, jak obrovský tlak náš druh vyvíjí na planetu jako celek – a jak rychle se mění způsob, jakým jako společnost fungujeme.
„Jsme pod obrovským sociálním tlakem a zároveň procházíme hlubokou transformací toho, jak náš druh jako celek funguje. Když se podíváme na metabolický profil dnešní společnosti – tedy kolik energie spotřebováváme – už se nebavíme jen o průmyslové společnosti, ale o společnosti, kde je na osobu spotřebováno obrovské množství energie a technologií. Když tento profil porovnáme se společností před dvěma sty lety, vidíme, že došlo k několikanásobnému nárůstu energetické náročnosti na jednoho člověka.“ říká Havránek.
Uhlíkový dluh roste
„Na jednoho člověka dnes připadá enormní množství technologií a energie. Ve srovnání se stavem před dvěma sty lety jsme na úplně jiné trajektorii,“ upozorňuje Havránek. To se odráží i v tom, jak využíváme fosilní paliva a co to znamená pro uhlíkový cyklus planety. Uhlík, který byl po miliony let bezpečně uložený pod zemí, dnes spalujeme a uvolňujeme zpět do atmosféry. A ekosystémy přestávají stíhat.
Klimatický systém není raketová věda
Už od 19. století víme, že čím víc CO₂ v atmosféře, tím víc tepla zadržuje. Spalování fosilních paliv tak přímo ovlivňuje globální teplotu. Havránek následně popisuje čtyři scénáře, jak se s klimatickou změnou můžeme (nebo budeme muset) vypořádat:
- Mitigaci – tedy snaha zpomalit nebo omezit samotný proces klimatické změny.
- Adaptaci – přizpůsobení se novým podmínkám. I tato cesta je možná, ale má své limity. Na některé extrémy – jako byly například extrémní srážky v řecké Zagoře – se jednoduše adaptovat nedá.
- Intervenci – technologický zásah známý jako geoengineering. Ten může v některých ohledech fungovat, ale je velmi riskantní, protože zatím nemáme dostatečnou představu o možných vedlejších důsledcích.
- Plán D – tedy scénář, kdy se pokusíme změnu klimatu prostě nějak přežít.
„Změna klimatu – ať o ní vedeme diskuse jakkoli – je zcela reálně pozorovatelná. Všechna dostupná data podporují hypotézu, že klimatická změna probíhá převážně v důsledku lidské činnosti,“ uvedl Havránek
Mikroplasty jako tichý zabiják
Dále zdůraznil vliv chemikálií a plastů na živé organismy. V přírodě nalezneme směsi různých chemikálií, které na sebe vzájemně působí a mohou mít nepředvídatelné dopady na živé organismy. Plasty jsou sice praktické — jsou lehké, levné, tvarovatelné – ale paradoxně i extrémně nebezpečné, protože v přírodě vydrží stovky let. Plastová vlákna se mechanicky rozpadnou na miliony mikroplastů, které se v přírodě drží roky a zatím nevíme, jaký mají dopad na životní prostředí i lidské zdraví. Oceány jsou už silně zamořené plasty – mikroplasty jsou podle Havránka ještě větší problém než makroplasty.
Hovořil také o kontaminaci ovzduší, zejména jemnými prachovými částicemi, a upozornil, že i když tento problém není vyřešen, díky přechodu od neekologických paliv se stav ovzduší zlepšuje.
Průmysl je zakořeněný v naší historické paměti
Zajímavým tématem byl i český průmysl. Naše průmyslová tradice se táhne už od dob Přemysla Otakara II., za Rakouska-Uherska pak české země patřily k jeho nejprůmyslovějším částem – v počátcích monarchie se na celkové průmyslové produkci podílely až z poloviny, ke konci zhruba třetinově, přestože tvořily jen asi 12–15 % populace celé říše. V rámci Evropské unie patříme mezi nejprůmyslovější země. Průmysl tvoří obrovskou část naší přidané hodnoty. Podíl průmyslu na HDP je u nás disproporčně vyšší než evropský i světový průměr. Největší propady v průmyslové produkci u nás nesouvisely s ekologickou legislativou, ale s transformací ekonomiky počátkem 90. let, pak následovala hypoteční krize v roce 2008, pandemie covidu, nebo aktuálně válka na Ukrajině, která paradoxně český i evropský průmysl opět částečně rozhýbala. „Jenže tady narážíme na další zásadní problém, který souvisí s plánovanou zelenou transformací: strukturální složení českého průmyslu. Vyrábíme hlavně v tzv. „hard-to-abate“ sektorech – tedy v odvětvích, která jsou extrémně energeticky náročná a obtížně dekarbonizovatelná,“ uvádí Havránek.
Demografie jako klimatická změna
Jednou z výzev do budoucna, kterou jsme si tak trochu nastavili sami, je demografický vývoj. Máme 15 % úbytku pracovních sil, v roce 2050 klesneme ze současných 1,38 na 1,07. Do 25 let tedy musíme zvýšit produktivitu o třetinu a pokud chceme být konkurenceschopnější, tak ještě víc. Havránek nezapomněl zmínit ani důležitost strategické dekarbonizace. „Navíc vstupujeme do doby, kdy se možná uzavírá motor globalizace. Politická a geopolitická nestabilita, snaha zkracovat dodavatelské řetězce a tahat výrobu zpátky domů – to všechno znamená obrovské změny a tlak na naši vlastní schopnost inovovat, přizpůsobit se a být soběstační,“ říká Havránek a celou přednášku uzavírá:
„S inovacemi jde ruku v ruce i vzdělávání. Potřebujeme vzdělávat nové generace pro nové typy práce a podpořit celoživotní učení. Ocitli jsme se v pasti – demografické i environmentální – a jediná cesta ven je inovovat. Pokud někdo vymyslí něco chytřejšího, sem s tím. Ale zatím to nejlepší, co máme, je inovace a vzdělávání.“
Komentáře