Připojování akumulačních zařízení prochází zásadní proměnou. Od října 2025 vznikne zákonné právo na jejich připojení, zavádí se nové postupy pro uvedení výrobny do provozu a mění se pravidla pro hrazení nákladů spojených s připojením. Do toho se zvyšuje tlak na řešení blokace kapacit pro připojení, nedořešené smlouvy i nedostatek techniků.
Novela energetického zákona Lex OZE III, kterou Poslanecká sněmovna schválila na jaře, zavádí právo na připojení pro samostatně stojící akumulační zařízení. Znamená to, že každý, kdo chce zprovoznit zařízení pro ukládání elektřiny, může od 1. října 2025 požádat o jeho připojení. Provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy bude mít povinnost žádosti vyhovět, pokud tomu nebudou bránit zákonné překážky, například nedostatek kapacity soustavy. O licenci k provozu akumulace bude možné Energetický regulační úřad (ERÚ) požádat už od srpna 2025, i když samotné spuštění samostatně připojeného zařízení pro akumulaci dříve než 1. října nebude možné.
Akumulaci je už nyní možné připojovat – ale pouze jako součást výrobního nebo odběrného zařízení. Nejčastěji v rámci existujícího předávacího místa. I zde je ale nutné požádat o změnu parametrů připojení. Problém často nastává u kapacit: nedostatek volného příkonu (pro spotřebu) nebo výkonu (pro výrobu) brání realizaci dalších projektů; jak na konferenci Solární energie a akumulace v ČR upozornil Jan Kořán, advokát z KF Legal, akumulace se bohužel dotýkají oba tyto problémy, tedy nedostatek volného výkonu i příkonu. Mnohé starší žádosti o připojení přitom blokují kapacitu soustavy, aniž by se tyto projekty dál rozvíjely.
Zdlouhavý proces brzdí rozvoj
Mnoho projektů má dnes uzavřené smlouvy o (budoucím) připojení, ale získávání povolení jejich výstavby se z různých důvodů protahuje. Neustále se měnící legislativa a nejisté dotační prostředí proces výrazně komplikují. Výsledkem je, že staré projekty blokují síťovou kapacitu, i když k jejich připojení nikdy nemusí dojít. Některé z těchto projektů mohou mít čistě spekulativní charakter. Jinde se jedná o reálné projekty, žadatelé o připojení se ale potýkají s délkou a složitostí povolovacích procesů, což jim brání ve včasném splnění povinností ve lhůtách sjednaných ve smlouvách o připojení. V těchto případech se doporučuje zkontrolovat ustanovení uzavřených smluv a v případě průtahů doložit existenci objektivních překážek bránících včasnému splnění závazků, které mohou být základem pro prodloužení lhůty.
UPOS a UTP: Proces uvedení výrobny do provozu
Na rozdíl od výroben zatím neexistuje evropské nařízení, které by detailně upravovalo připojování zařízení pro akumulaci. U výroben se uplatní nařízení Evropské komise, tzv. RfG. V praxi v důsledku jeho přijetí došlo ke změně postupu, tradiční první paralelní připojení nahradil nový dvoustupňový proces:
- UPOS (provoz pro ověření souladu): Slouží k ověření technologie, zahrnuje testy a simulace.
- UTP (žádost o trvalý provoz): Podává se po úspěšném UPOSu. Žadatel dodává zbývající podklady a provozovatel má na vyřízení žádosti zákonnou lhůtu 30 dnů. U výroben do 100 kW je proces jednodušší, probíhá pouze UTP.
Proces je však náročný i po personální stránce – techniků s oprávněním k zásahům do kritické infrastruktury je málo. U některých druhů výroben je v Česku problematické nalézt instituci, která by byla oprávněna vydávat certifikáty potřebné pro jejich uvedení do provozu podle RfG. V případě FVE pak testování komplikuje počasí, neboť v zimních měsících nemohou FVE dosáhnout maximálního výkonu.
Pokud se ukáže, že výrobna není schopná bezpečného provozu, může být celý proces přerušen. Klíčová je proto včasná příprava, zajištění kompletní dokumentace a komunikace s provozovateli sítí.
Kauce a nový režim nevratné části nákladů
Standardně žadatel o připojení hradí provozovateli soustavy tzv. podíl na oprávněných nákladech připojení, stanovený vyhláškou o připojení. Tato paušální částka se vztahuje k požadovanému výkonu nebo příkonu zařízení. V některých případech – například při požadavku na nestandardní řešení (např. záložní vedení) – pak žadatel platí i plné náklady.
Pokud k připojení nedojde, provozovatel soustavy vrací žadateli podíl, ale odečte již vynaložené náklady. Nově však Lex Plyn zavádí částečně nevratnou kauci – tedy část podílu, kterou žadatel ztratí i v případě, že žádné náklady na straně provozovatele nevzniknou. Zákonná úprava mluví o nevratné části pouze obecně – její konkrétní výši a způsob výpočtu stanoví až ERÚ, který ji promítne do vyhlášky o připojení. U zařízení připojovaných na vysokém nebo velmi vysokém napětí se zatím počítá s nevratnou částí ve výši přibližně 50 %. Zvažuje se však, že pokud žadatel svou žádost vezme zpět v nějaké kratší lhůtě, mohla by se tato část snížit – například na 30 %. Tento návrh zatím není závazný, ale je předmětem odborných diskusí.
Změny se týkají i starších smluv
Jan Kořán poukázal také na to, že zákon ukládá i povinnost přizpůsobit stávající smlouvy o připojení (včetně smluv na budoucí připojení), u nichž zařízení ještě nebylo připojeno. Tyto smlouvy musejí být nejpozději do 15 měsíců od účinnosti novely – tedy do 1. listopadu 2026 – doplněny o ujednání o nevratné části kauce. Pokud k doplnění nedojde, smlouva i kapacitní rezervace zaniknou.
Komentáře