Reklama

9. 2. 2017  |  Publicistika  |  Autor: Pavel Mohrmann

V oblasti zpětného odběru musí být zajištěna spravedlnost

O tom, že nově navrhovaná odpadářská legislativa má mnoho odpůrců je všeobecně známo. Více se hovoří v našich kruzích o Zákonu o odpadech. Nový zákon o výrobcích s ukončenou životností má ale možná větší třecí plochy než ten o odpadech.

Na slabá místa jsme se podívali z pohledu kolektivního systému, přesněji řečeno očima jednatele kolektivního systému Retela, s.r.o, jemuž jsme položili několik otázek.

V čem tkví největší problém v návrhu Zákona o výrobcích s ukončenou životností?

Musím, bohužel, přiznat, že tam nyní nevidím už ani jeden klad. Byl jsem původně velkým příznivcem rozdělení zákona na dvě části, a to na Zákon o odpadech a Zákon o výrobcích s ukončenou životností, který se přímo týká výrobců a dovozců elektrozařízení. Od jeho vzniku se ale návrh krok za krokem zhoršoval.

Není to pouze vinou pracovníků MŽP, kteří se, dle mého názoru, snaží, byť za některými „vylepšeními“ je jejich rukopis. Když jsem se ale účastnil jednání nad vznikem nové legislativy, uvědomil jsem si, kolik protichůdných vektorů existuje a je nutné je do návrhu zapracovat.

Různé skupiny jdou proti sobě. Například kolektivní systémy mají jednu linii a mnohdy i uvnitř této skupiny nejsou jednotliví zástupci jednotní. Pak existuje lobby zpracovatelů, lobby ČAOH, SMO ČR atd.

Ministerstvo muselo reagovat na stovky mnohdy protichůdných připomínek. Bohužel je z toho jakýsi slepenec či nedodělek, takže si přeji, aby návrh v tomto volebním období vůbec neprošel. A jak to tak vypadá, tak se mé přání možná splní.

Zákon o výrobcích s ukončenou životností naštěstí není urgentní, není to ani velké politikum, takže když se se schvalováním tohoto zákona počká, nebudou škody veliké (ba naopak). Navíc transpozice evropských směrnic už je hotová.

To je ten návrh tak špatný?

Jako příklad jednoho z desítek naprosto absurdních nesmyslů uvedu kritérium, kterým MŽP poměřuje „důvěryhodnost“ potenciálních akcionářů KS, jímž je hmotnost. Ano, dovozce tisíce lednic je důvěryhodnější, než dovozce sto tisíc mobilů. Ten akcionářem být nesmí a basta. Bylo by to úsměvné, kdyby to nebylo myšleno vážně. Už vidím ty žaloby na antimonopolní úřad.

Největším nedostatkem nového návrhu je však absence jakéhosi koordinačního centra, které by zajistilo mechanismy vyrovnávání mezi kolektivními systémy. Protože někteří sbírají více, někteří méně. Tento mechanismus by měl zajistit přesně zákonem stanovenou kompenzaci těm, kteří sbírají více. Toto paradoxně v původním návrhu bylo, teď už to tam není.

Každý kolektivní systém má plnit nějaké úkoly. Na trh je uvedeno určité množství výrobků a postupem doby je nutné plnit jejich sběr. Jsou dvě možnosti jak to plnit. Jednak prostřednictvím Clearing house, kdy se řekne: ti mají např. 80 %, ti 20 %, takže ten, co sbírá méně, bude tomu druhému finančně vyrovnávat jeho vyšší aktivitu. Toto je velmi jednoduchý mechanismus. Malé KS tento mechanismus nemohou zneužít, protože čísla jsou jasná.

Pro každou skupinu uvedenou na trh se zadají tři údaje (kolik kdo uvede na trh, kolik kdo sebere a s jakými náklady). První dva údaje jsou součástí Ročních zpráv a náklady lze přesně definovat, aby všichni věděli, co vše se do nich počítá. Z těchto dat lze velmi jednoduše mechanicky spočítat, kdo má kolik komu fakturovat (modelově jsme to vyzkoušeli s Remou).

Tento mechanismus je tedy to jasné finanční vyrovnání, o kterém jsme mysleli, že by řídilo koordinační centrum. Při jeho neexistencí toto zatím padá.

Zákon kolektivním systémům dále říká, že mají uzavřít smlouvu s každou obcí, která o to požádá. Recipročně to ale nefunguje. Obce nemají rády slovo povinnost. Neuvědomují si, že je to vlastně zálohování.

Pokud nebude kolektivním systémům nikdo platit, nebudou tyto, samozřejmě, dobrovolně sbírat nic navíc. K podobné situaci došlo na Slovensku, kdy systém, který v průběhu roku splnil kvótu sběru, sbírat přestal. Sankcionovat jej nelze a nutit jej dělat bez náhrady něco za někoho jiného je stejně nesmyslné.

Navrhovali jsme tedy prostřednictvím Svazu průmyslu, aby povinnost byla oboustranná a bylo toto zakotveno v paragrafovém znění zákona. Kolektivní systémy, které sbírají více, to pochopily a náš návrh podpořily. Bohužel z nějakého důvodu ani tento návrh neprošel.

A co tedy to koordinační centrum?

Opravdu nechápu, proč je zde taková averze vůči jeho vzniku.Jako alternativu jsme navrhli, aby tuto pravomoc a také povinnost mělo MŽP. Aby převzali roli koordinačního centra. Dokonce jsme zpracovali celé paragrafové znění, jak by to mohlo vypadat. Bohužel naše snaha byla opět marná.

Jak jsem již konstatoval, MŽP má základní data ode všech kolektivních systémů v Ročních zprávách. Od nás by dostávali navíc už jen informace o nákladech. Samozřejmě ty by podléhaly kontrole. Pro MŽP by to bylo, domnívám se, velmi nenáročné.

Takže navrhujete řešení situace, aby se vyvážil trh a garantem toho všeho bylo ministerstvo.

Tato námi navrhovaná změna zákona má rozsah 1A4, u obcí to je pouhý odstavec. Ve stávajícím návrhu jsou totiž úkoly, ale nejsou stanoveny podmínky, za kterých ty úkoly máme plnit. Naší změnou by podmínky byly stanoveny jasně, srozumitelně a kontrolovatelně. Co by kdo mohl chtít víc?

Ostatní KS s návrhem souhlasí?

Tři kolektivní systémy (Asekol, Elektrowin a Retela) tento návrh podepsaly. To je 80% sběru v rámci celé ČR. REMA by možná přistoupila také, ale protože není zastoupena ve Svazu průmyslu, zřejmě by se souhlas dal vyjednat bilaterálně. Máme s nimi společnou sběrnou síť, takže tam nevidím problém.

Trochu paradoxně proti je Ekolamp. Možná asi tuším, jaké obavy z existence koordinačního centra by právě Ekolamp mohl mít. Myslím, že problém, který Ekolamp vidí, je v profinancování a v mechanismu hlasování. Jenže to se dá řešit standardní úpravou v následné ...

 

Pro přečtení celého obsahu musíte být součástí našeho předplatného

za 2490 Kč získáte přístup ke všem článkům na Prumyslovaekologie.cz na 1 rok

PARTNEŘI

ISSN 2570-9372