Po vybudování tělesa skládky započne samotné skládkování a právě na ně se dnes zaměříme. Blíže pohlédneme také na poplatkovou povinnost a na konkrétní skládku, která by mohla sloužit jako příklad toho, jak se skládka vést nemá.
Odpad, pro něhož nemáme žádné jiné využití, končí na skládce. Přijede svozový vůz a nashromážděný odpad vyklopí. Speciální vozy, tzv. skládkové kompaktory, vysypaný odpad hutní, čímž zmenšují jeho objem. Kompaktory mají na kolech „trny“, jimiž rozhrnují a nahrnují odpad, vytváří hráze na skládkách a zvyšují tlak, který je na odpad vyvíjen.
Skládky bývají zpravidla navrženy v počtu buněk. Kvůli stabilitě se buňky plní postupně a tím se vytváří etáže. V tělese skládky tvoří etáž kompletní vrstvu buněk. Nad sebou jich bývá několik a je nutné je prosypávat.
Na obrázku výše je zachycena skládka, která je provozovaná velmi dobře. Vlevo je patrná nasypávací hrana, ke které auta přijíždí a odpad vyklápí. Pakliže začne z této strany foukat vítr, tak vše lehké, co se zvedne, o hranu zarazí. Dole na obrázku je vidět kompaktní plocha, po které neustále jezdí kompaktor a průběžně skládku hutní a srovnává.
Přečtěte si také:
Seriál o skládkách I.: Jaké máme skládky
Seriál o skládkách II.: Co se ukrývá pod odpadem
Poplatky a odpady, z nichž se neodvádí
Během skládkování musí provozovatel vytvářet rekultivační rezervu. To znamená, že je povinen ukládat určitou částku za tunu přijatého odpadu, aby měl dostatek financí na následnou rekultivaci skládky, zajištění péče o skládku a asanaci po ukončení jejího provozu. V praxi to ale zatím moc dobře nefunguje. Provozovatel skládky většinou sice dokáže uložit dost financí na rekultivaci, ale na následnou péči už ne.
Tento obsah je uzamčen
Pro zobrazení se přihlaste do účtu s aktivním předplatným.
Komentáře