Polemika II: Je nutné certifikovat zpracovatele elektroodpadu?

| autor: Pavel Mohrmann2

Polemika II: Je nutné certifikovat zpracovatele elektroodpadu?

I dnes budou odpovídat zainteresované subjekty na otázky:

Kde se zrodila myšlenka certifikovat? Jaké bude mít dopady na kvalit třídění, jaké na efektivitu zpracování? Na kapacitu? Zkrátka, jaké bude mít klady a zápory?

Karel Krejsa, ASEKOL a.s.

Myšlenka certifikace zpracovatelů elektroodpadu není novou záležitostí a reálně je již mandatorně aplikovaná jen v některých zemích. V legislativním procesu jsou návrhy nových odpadových zákonů a diskuze k tomuto tématu je tak logická. Vše závisí na způsobu případné implementace takového požadavku a přizpůsobení regulačního rámce.

Neviděl jsem žádný konkrétní návrh a vycházím jen z dostupných názorů zastánců a odpůrců této myšlenky. Nemohu proto teď nyní hodnotit klady nebo zápory povinné certifikace. Tohle je vážná problematika a způsob jak reálně zajistit environmentální nakládání a zpracování elektroodpadu v této zemi by měl být předmětem odborné diskuze. Stejně tak v návrhu zákona vnímáme i další důležitější témata, než je certifikace.

Kde se zrodila myšlenka certifikovat?

Radek Hacaperka, APPLIA:

Myšlenka certifikace je skoro stejně stará jako myšlenka vytvoření kolektivních systémů, jako nejefektivnějšího nástroje plnění povinností daných výrobcům. První myšlenky na sjednocení zpracovatelských postupů se zrodily na začátku nového milénia a jejich cílem bylo zajistit a hlavně kontrolovat zpracování chlazení.

Důvodem byla skutečnost, že výrobci, kterým vznikly nové povinnosti byli velmi nemile překvapeni, jakým způsobem probíhá proces zpracování a jak jsou ze strany zpracovatelů naplňovány zákonné povinnosti využití materiálů ze zpětně odebraných chladniček. Zpočátku se totiž domnívali, že pokud je tato povinnost uložena jak zpracovateli, tak výrobci, postačí mít uzavřenou smlouvu se zpracovatelem, jako s oprávněnou osobou a spolehnout se na to, že postupy a povinnosti vyplývající ze zákona automaticky plní. Zpracovatelé tuto skutečnost deklarovali i smluvně.

Skutečně zjištěný stav byl proto pro zodpovědné výrobce poměrně velkým rozčarováním a k datům o míře využití, ale také o dodržení zákonem stanovených postupů, začala na straně výrobců panovat značná nedůvěra. Proto se rozsah prováděných kontrol u zpracovatelů postupně proměňoval a skončil na pravidelných ročních batch testech s měsíčním poskytováním podrobných informací o zpracovaném množství, odběratelích, způsobu využití a ověřováním těchto skutečností.

Od těchto prvních krůčků už bylo velmi blízko k otázce certifikace. Plně se tato myšlenka začala realizovat v roce 2008, kdy Evropská unie vypsala nový program LIFE Plus, který umožnil posunout zpracovatelské standardy na vyšší úroveň, protože první audity byly vlastně zaměřené hlavně na kontrolu, jestli vzájemně sedí informace o předaném a převzatém množství. A také aby byly údaje o dosažené míře využití z jednotlivých členských států vůbec srovnatelné. Bylo proto nutné stanovit jednotnou metodiku jak kontrol, tak i jejich výsledků. A k tomu se jako nejefektivnější nástroj ukázala právě certifikace.

K přípravě standardů byly využity poznatky získané díky jednotným postupům zpracování chlazení. Následně vznikly i jednotné standardy pro zpracování obrazovek, světelných zdrojů a dalších komodit. Jako logicky navazující byly vytvořeny standardy pro logistiku a sběrná místa. Celý proces byl uzavřen zahrnutím všech standardů do souboru evropských norem CENELEC. Nutno podotknout, že myšlenka certifikace je podporována evropskými asociacemi sdružující nejvýznamnějšími výrobce elektrozařízení – APPLiA, Digital Europe a Orgalime – viz jejich stanovisko – https://www.appliacz.cz/novinka/celounijni-jednotne-podminky-pro-zpracovani-oeez-v-odpovidajici-kvalite.

A nakonec je úsměvné to, že osoby či subjekty, které negativismus vůči legislativnímu ukotvení norem šíří, zastupují na českém trhu, prostřednictvím českých distributorů, především přední světové výrobce IT. Ty výrobce, kteří zmíněnou Výzvu na evropské úrovni podepsali prostřednictvím jmenovaných evropských sdružení jako např. Digital Europe.

Jaké bude mít dopady na kvalitu třídění, jaké na efektivitu zpracování? Na kapacitu?

Nejsem si jistý, jestli si rozumíme v pojmech - samotné třídění podle zpracovatelských skupin, je prováděno již na sběrných místech - tedy na chlazení, TV a monitory, světelné zdroje, velké a malé spotřebiče. Tyto skupiny se dostávají k těm zpracovatelům, kteří jsou k jejich zpracování oprávněni. Např. ke zpracování světelných zdrojů je v tuzemsku zařízen jen jeden zpracovatel, držitelem certifikace ke zpracování chlazení pouze dva zpracovatelé. Jen na velké spotřebiče si troufnou všichni. Přitom proces není o moc jednodušší, jen není nutné mít nějakou komplikovanou technologii.

Je zřejmé, že azbest, nebo kondenzátory obsažené ve velkých spotřebičích demontujete ze zařízení, pouze v případě že postupujete tak, jak zákon stanoví. Většina - pro mě tzv. „zpracovatelů“ - maximálně odstřihne šňůru, vymontuje motor a spolu s nerozebraným korpusem jsou tyhle tři komodity jeho výstupními komoditami. A na základě toho prokazují výrobci jejich využití. Ale přitom korpus kromě železa obsahuje ještě beton, sklo, plasty, kondenzátory, tištěné spoje, nerez, vnitřní kabeláž.... Korpus jde do drtiče, do nůžek nebo do lisu, a jako výstup jsou zajímavé jen železné a neželezné kovy.

Úroveň takového využití ale nedosáhne ani 70%, i když zákon stanoví u velkých spotřebičů 85 %. Každý z takových zpracovatelů si jen vyzobne, co se dá zpeněžit, a také jen tehdy, když se to dá zpeněžit. Cena železa na konci loňského roku klesla a potřetí za celé období zpětného odběru elektroodpadů nastala doba, kdy o velké spotřebiče není zájem a dostávají se tak do zpětného odběru.

Náklady na takové zpracování jsou ale diametrálně odlišné od zpracování s dodržením zákonných podmínek. A když výnos prodeje korpusu, motoru a kabelů nepokryje výkupní cenu, tak se prostě nevykupuje. Závislost na trhu je extrémní. A ti zpracovatelé, kteří poctivě dodržují veškeré procesy, provádějí měření, vyhledávají odbyt za účelem využití jednotlivých materiálů a také investují, jsou oproti výše popsaným "zpracovatelům" v nerovném postavení. Jejich náklady na zpracování a zajištění využití podle zákona jsou několikanásobně vyšší. Mnozí z nich investovali do technologií právě ke zjednodušení práce zdravotně postižených. A také ke zvýšení kapacity.

Nejde přece tolerovat, aby byla činnost takových zpracovatelů ohrožena někým, kdo zásadně nedodržuje zákonem stanovené postupy a stanovenou míru využití. Certifikace není nic jiného, než potvrzení, že daný zpracovatel postupuje podle zákona a je schopen tento proces doložit. V současné době je kapacita zpracování u těch zpracovatelů, kteří jsou buď certifikováni nebo alespoň kontrolováni, zda dodržují standardy CENELEC, dostatečná na množství, která mají být sbírána. Zavedení ověřování souladu procesu se zákonem je však velkou výzvou i pro mnohé další zpracovatele, zejména v segmentu velkých spotřebičů.

Jaké bude mít klady a zápory?

Přínosem je jednoznačně srovnání podmínek pro zpracovatele elektroodpadů a jistota dodržování zákona. Jde to ruku v ruce i s požadavky cirkulární ekonomiky - do oběhu se dostává více materiálů, technologie na jejich dočištění jdou stále kupředu a ze strany výrobců je v tomto směru vytvářen na zpracovatele jednoznačný tlak.

A popravdě - o kontrole státní správy u zpracovatelů, zaměřenou na dodržení podmínek ohledně speciálních požadavků na zpracování elektroodpadů, ani na dosažení míry využití, jsme v životě neslyšeli. Může to být také tím, že se nejedná o jednoduchou záležitost - je to specializace, která vyžaduje specifickou odbornost. Tu může zajistit právě akreditovaný auditor. A v tomto směru je určitě pole otevřené.

O možnost certifikovat již v Evropě projevovali zájem tradiční certifikační společnosti. Ale po zjištění nízké poptávky, od záměru prozatím upustili. Nicméně to už je několik let zpět. Od té doby postupně jednotlivé státy požadavky na soulad procesu s normami zavádějí do svých národních legislativ (např. Francie, Belgie, Nizozemí, Slovinsko, Irsko, Litva) a od Evropské komise je očekáváno zahrnutí tohoto požadavku i do Směrnice. 

Mnozí zpracovatelé se už do práce pustili, procesy zdokonalují, do technologií investují. Avšak dokud budou vedle sebe mít nefér low cost provozy jedoucí výhradně na zisk bez dodržování zákona, nemohou konkurovat. I na plnění povinností výrobců má rozdílná úroveň zpracování vysoce negativní dopad. Pokud výrobce zajímá pouze co nejnižší příspěvek, aniž by ho zajímalo, jakým způsobem jím zvolený kolektivní systém plní jeho povinnosti – tedy zpětný odběr, zpracování a dokonce i zákonnou míru využití- nechápu, proč jsou recyklační příspěvky těchto tzv. low cost kolektivních systémů stále ještě tak vysoké.

Komentáře

  1. I was curious if you ever considered changing the page layout of your website? Its very well written

  2. excellent put up, very informative. I ponder why the opposite experts of this sector don't realize this. You must proceed your writing. I am confident, you have a huge readers' base already! real madrid drakt

Okomentovat

Partneři

Satturn
AB Plast
KRC - partner
Nadace partnerství
Partner - SOVAK