Nepochopení podstaty věci
Při projednávání novely zákona o obchodování s emisními povolenkami se předložily pozměňovací návrhy, díky kterým by se mohly do krajů vrátit řádově miliardy korun. Nešly by ale jako kompenzace zpět do průmyslových podniků, ale na podporu zaměstnanosti. Ve svém prohlášení, např. hejtmanka karlovarského kraje Jana Mračková Vildumetzová navrhuje, aby polovina vybraných prostředků z EU ETS byla nasměrována zpět do krajů a druhá zůstala příjmem státního rozpočtu. Kraje by z peněz z emisních povolenek financovaly projekty, jejichž výběr by měl pod kontrolou resort financí. K tomu ale institut EU ETS nebyl rozhodně zaveden.
Za posledních 18 měsíců se cena povolenky za jednu vyprodukovanou tunu CO2 vyšplhala z 12 euro (a z 5 euro v polovině roku 2017) na aktuálních téměř 27 euro. To v celkovém součtu znamená obrovský nárůst nákladů zejména pro podniky z energeticky náročných odvětví. A to jak nákladů přímých, tak nepřímých.
Oba typy těchto nákladů představují obrovské zatížení a ztrátu konkurence schopnosti vůči výrobcům v jiných částech světa mimo EU, kde k emisím přistupují jinak, nebo často nijak (řada okolních zemí nárůst nákladů právě z výnosu povolenek kompenzuje zejména proto, aby byla zajištěna výroba produktů nezbytných pro fungování národního hospodářství).
Novela směrnice o evropském systému obchodování s emisními povolenkami platná od roku 2018 v současné době implementovaná do české legislativy doporučuje, aby členské státy přijaly opatření i ke kompenzaci nepřímých nákladů EU ETS. Financování nových pracovních míst z peněz vybraných za prodej povolenek rozhodně kompenzací není.
Uhlíkový paradox
Pokud přihlédneme k faktu, že Evropa přispívá k produkci CO2 pouze 9 %, dal by se nástroj EU ETS považovat spíše za gesto, než nástroj na razantní snížení celosvětových emisí CO2. V současné době však firmy zodpovědně tento institut přijaly, a snaží se s touto obrovskou zátěží poprat. I přes to, že jsou některé podniky opravdu na hraně bytí a nebytí.
„Tyto významné dodatečné náklady je nutné vracet v dostatečné míře zpět do průmyslu, aby finance mohl využít na investice do nových, environmentálně šetrných technologií vedoucích mimo jiné ke snižování energetické a uhlíkové náročnosti, “ říká Jaroslav Suchý, sekretář výboru pro energetiku a změnu klimatu Svazu chemického průmyslu ČR a dodává: „V konkurenčních zemích mimo EU zpravidla nejsou emise skleníkových plynů vůbec zpoplatněny. Výsledkem je zákonitě útlum výroby v EU a navyšování výroby v zemích mimo Evropu, příp. v Turecku. Tím se dostáváme k takzvanému uhlíkovému paradoxu známému spíše jako Carbon leakage (únik uhlíku). Tlak na snižování produkce CO2 při výrobě čehokoli znamená snižování konkurenceschopnosti, přesun výroby mimo EU do zemí, kde se vyrábí třeba stejné množství výrobků za daleko vyšší produkce CO2, což znamená, že globálně má příliš přísná uhlíková regulace opačný účinek.“
Jinde v Evropě kompenzace pochopili
Průmysl řady členských zemí EU je v lepší situaci než ten náš. Mnohé členské státy důsledně dbají na dodržování kompenzací a peníze z povolenek putují zpět do průmyslu. „Česko, na rozdíl od řady významných evropských průmyslových zemí, kompenzaci doposud nezavedlo. Kompenzace jsou bohužel ve směrnici zakotveny jako možnost, nově „silné doporučení“, nikoliv jako povinnost,“ říká Ivan Souček, ředitel Svazu chemického průmyslu a pokračuje: „Jako možnost kompenzace vnímá i doposud platný český zákon. České podniky tedy hrají v oslabení nejen proti Číně, Rusku či Brazílii, ale i proti Belgii, Francii, Holandsku, Německu, Slovensku, a jiným.“
Asi by bylo na místě zdůraznit, že zpracovatelský průmysl jako například výroba chemie, výroba oceli, papírenský průmysl a podobně díky mezinárodní konkurenci prakticky není schopna cenu povolenky promítat do cen svých výrobků. Při trendu, jakým narůstá cena za povolenky je docela možné, že v roce 2020 již bude tuna CO2 stát 40 euro. To bude fatální pro některé významné firmy a dojde mj. i ke snížení fiskálních příjmů (daň ze zisku, v horším případě i daně z příjmu zaměstnanců v případě jejich propuštění), s čímž současný postoj Ministerstva financí vůbec nepočítá.
Ohrožený průmysl, na který zdražování povolenek významně dopadá, zaměstnává v ČR desítky tisíc zaměstnanců a produkuje a vyváží zboží za miliardy korun. „Pokud existují kompenzace v jiných členských zemích EU, nemůže si Česká republika dovolit je nezavést,“ upozorňuje Ivan Souček.
Nesmí jít o nic jiného, než narovnání podmínek
Je nutné zdůraznit, že kompenzace musí být zákonem upravené tak, aby mohl průmysl spolehlivě předvídat jejich cenu a fungování a to minimálně do roku 2030, kdy skončí 4. obchodovací období.
Tím, že producenty CO2 zkasírujeme a peníze použijeme jinde než zpět v průmyslu, si pod sebou podřezáváme větev. Obzvláště v České republice, v tradiční průmyslové zemi s historií, by měli zákonodárci, úředníci, a především politici pochopit, že kompenzace nejsou blahosklonný dar věnovaný na základě soucitu.
Část základních výnosů z prodeje povolenek (zákon definuje tuto hodnotu ve výši 8 mld. Kč) se využívají na realizaci opatření vedoucí k snížení emisí a energetické náročnosti v gesci MŽP a MPO. Další prostředky pak přispějí do modernizačního a inovačního fondu a budou využity pro realizaci environmentálně šetrných opatření jako další zákonné a velmi účinné nástroje. Navíc snahou každé firmy je snižování nákladů v oblasti energetické náročnosti a efektivity výroby tak, a by její činnost byla konkurenceschopná.
Kompenzace musí mít jen jeden hlavní účel, a to narovnání podmínek. Nevhodným pochopením a užíváním institutu EU ETS bychom mohli velmi zásadně poškodit či úplně zničit některá (zejména energeticky náročná) odvětví českého průmyslu s dopadem na řadu navazujících odvětví. EU ETS je dobrý nástroj, je třeba s ním ale pracovat tak, aby byl k užitku, nikoli ke zkáze.
Komentáře