Reklama

1. 4. 2017  |  Publicistika  |  Autor: Pavel Mohrmann

Nařízení EP jdou mnohdy proti oběhovému hospodářství

Před nedávnem vešel v platnost návrh nařízení Rady, kterým se mění příloha III. směrnice Evropského parlamentu a rady 2008/98/ES. Jde o nebezpečnou vlastnost HP 14 (ekotoxicita).

Toto nařízení může mít zásadní vliv na těžký průmysl, chemický i energetiky. Velkou skupinou, která může být zasažena důsledky tohoto Nařízení jsou producenti vedlejších energetických produktů (VEP). Pokud by se naplnil nejčernější scénář mohlo by se stát, že VEP nebudou moci být využívány a pokud bychom zašli do extrému, mohly by spadnout od kategorie odpadů nebezpečných.

Evropská unie produkuje v dobré víře mnoho legislativních opatření, která mají jeden velký problém: národní podmínky. V každé zemi existuje několik nástrojů, které reflektují reálné potřeby udržitelného rozvoje a zachování kvalitního životního prostředí, jako je například nařízení REACH nebo třeba CLP a podobně. Tím vším si ale poměrně hodně znesnadňujeme my Evropané situaci na trhu. Jediné, co nás může hřát je, že se chováme zodpovědně. Nejsme tím ale i naivní?

Jsme malá, ale velice průmyslová zem. Naše vyjednávací možnosti v Evropě jsou velmi omezené a je nutné je řešit semknutím se s ostatními státy (Polsko Rakousko Maďarsko Slovensko) Ekologizace průmyslu je nezbytná, nicméně musí jít ruku v ruce s ekonomickou stránkou věci.

Existují metody, které relevantně hodnotí případnou nebezpečnost látek a materiálů a dopad na zdraví obyvatel a životní prostředí. Pokud se ale nebude tvůrce Evropské legislativy dívat na ekonomické dopady, může se stát, že vzniknou mnohdy nesmyslná nařízení, která mohou být pro průmysl likvidační. Některé nové návrhy mohou být v očích průmyslu někdy až nesmyslné a zcela protichůdné k již existujícím předpisům. Nařízení Rady, která mění přílohu III směrnice EP zdá se je jedna z nich.

"Je v pořádku, že si nastavujeme stále tvrdší rukou hodnotící procesy. Společnost tento fakt přijala, dokonce překonala velké ekonomické potíže spojené s implementací, ale v globálním smyslu tento proces ještě není zdaleka dokončen," říká Roman Snop, vedoucí útvaru Výzkum a vývoj ČEZ Energetické produkty, s.r.o. a pokračuje: "Pro použití těchto materiálů zatím platí normy EN, tedy Evropské (harmonizované) normy v evropských podmínkách. V řadě zemí to však tak úplně nefunguje. Implementace do technických národních podmínek je složitá. V každé zemi totiž existuje řada let zaběhnutý technický systém, který se mění pomalu. Je kvalitní tak, jakou má daná země ekonomickou zdatnost a technickou zvyklost."

VEP, tedy popílky a sádrovce jsou celá desetiletí využívána a existuje zde samostatný trh. Jsou v naší zemi historicky využívány především ve stavebnictví, konkrétně v betonářském průmyslu. Přístup nezasvěcenců ovšem poukazuje na proměnlivou a nestálou kvalitu. "Kvalita se již mnoho let dá ovlivnit do takové míry, že producent je schopen jednoznačně kvalitu deklarovat a garantovat. Tato garance kvality samozřejmě stojí nemalé peníze, přesto trh s VEP existuje," ubezpečuje Roman Snop.

Pokud ale tlak na ekologizaci ze strany EU přeroste určitou mez, nebudou především ti menší producenti ochotní draze dokazovat nezávadnost. Primární činností producentů VEP je totiž výroba energií či produkty těžkého průmyslu. Trh s VEP je vedlejší a není rozhodně zásadní ekonomickou základnou energetiky.

"Nastala doba, kdy situaci na sekundárním trhu s vedlejšími energetickými produkty nelze predikovat, protože nikdo neví, co nového z legislativy Evropské unie se objeví. Ekotoxicita HP - 14 je něco, co zatím nikdo ještě smysluplně nevysvětlil. Každý pokus tuto změnu vysvětlit skončil po pár minutách absolutním fiaskem. Ukazuje se, že ti, kteří mají obhájit nové nařízení ho obhájit vůbec neumí a to je důkaz, že to prostě nefunguje," zamýšlí se Roman Snop.

Při výstavbě, například Orlické přehrady se využilo obrovské množství popílků. Popílek v betonu zcela prokazatelně přispívá ke zvýšení jeho kvality. Popílek totiž úspěšně brzdí mikrostrukturální degradační procesy v betonu. Tato vlastnost popílku je naprosto fascinující. Moderní rychlé náběhy pevností a obrovské pevnosti u současných betonů, jdou právě na úkor dlouhodobé funkce a výdrže samotného materiálu. Ukázalo se, že toto není zcela nejvýhodnější cesta. Krom toho přítomnost popílku v betonu zlepšuje ekonomiku výroby a v neposlední řadě příspívá k ekologizaci výroby betonů a stavebních prvků vzhledem k ,,výrobní uhlíkové stopě“ a spotřebě přírodních surovin.

Popílky tedy své opodstatnění mají již historicky. Staveb budovaných s použitím popílků je na našem území velmi mnoho. Člověk by dokonce čekal, že dlouhodobě osvědčený materiál bude podporován zákonem. Bohužel tomu tak není a reálně hrozí, že popílky nebudou využívány, naopak, stanou se odpadem. V době, kdy se Evropa snaží zavést oběhové hospodářství, jdou tato opatření přímo opačným směrem.

Ročně se v cementářském a betonářském průmyslu spotřebují statisíce až miliony tun popílku, strusky a energosádrovce. "Je otázkou jaké bude mít dopady, pokud se tento materiál jako lusknutím prstu stáhne z trhu. Zřejmě může vzniknout prostor pro určité spekulace, může to znamenat, že betonářský a cementářský průmysl skokově zdraží a kvalita betonu s nejvyšší pravděpodobností klesne," zamýšlí se Roman Snop.

Testy na nezávadnost popílku, prokazující že nemají vliv na lidské zdraví a životní prostředí, přitom probíhají kontinuálně celá léta a podle ověřených metodických postupů toxikologických a ekotoxikologických testů. Podmínky na kvalitu a nezávadnost se zpřísňují.

"Podobné regulace jen problém přesunují. Je třeba si uvědomit, že ekologizace průmyslu, kdy při výrobě čehokoli je třeba spalovacího procesu, se vždy na koncovce nějak projeví. Pokud nepůjdou škodliviny do vzduchu, zůstanou zachyceny jinde, například ve filtrech a s těmi se musí naložit rovněž smysluplným způsobem. Zákon zachování hmoty platí vždy," uzavírá Roman Snop.

© Průmyslová ekologie, s.r o. Autorská práva jsou vyhrazena a vykonává je vydavatel

ZPĚT NA SEZNAM

PARTNEŘI

ISSN 2570-9372