Reklama

30. 4. 2020  |  Publicistika  |  Autor: Pavel Mohrmann

ZEVO, pyrolýza, plazma, materiálové využití? Mají své mouchy, vše je ale lepší, než skládka

Rozhodli jsme se z odpadového hospodářství vyčlenit skládky, a protože odpad nikdy společnost nepřestane generovat, musí s ním nějak naložit. Technologií je více, máme na výběr.

Pyrolýza jako taková je dnes již celkem běžnou technologií na zpracování odpadu. I v naší zemi existuje již několik instalací, které většinou nejsou v plnohodnotném provozu. Jejích role je zcela okrajová, i když její možnosti jsou poměrně značné.

O důvodech, proč technologie pyrolýzy zatím ještě „nezlidověla“, jsem si pohovořil s panem Karlem Prokešem, jednatelem firmy Agmeco LT, s.r.o, která má v ČR dvě instalace pyrolýzních jednotek, a které jsou zatím ve zkušebním provozu.

Jaké největší legislativní překážky má technologie pyrolýzy zpracování odpadů?

Je dosti obtížné jakýmkoliv způsobem kvantifikovat významnost legislativních překážek. Stačí někdy jenom nějaká drobnost, ale ta může mít fatální důsledek. Nicméně je nutno říci, že legislativní záležitosti ať už jakkoliv složité a komplikované lze s vyvinutím většího úsilí splnit.

Mnohem větší překážkou je však odpor obyvatel vůči novým technologiím na zpracování odpadu. Těžko se argumentuje proti mnohdy iracionálním důvodům nemajícím žádné opodstatnění. Na druhou stranu je v obyvatelstvu zakořeněno to, že o určitých problémech se mu lhalo nebo zkreslovala se skutečnost, čehož je odpadové hospodářství významným představitelem.

Je tedy zapotřebí opakovaně v rámci osvětových relací přesvědčovat obyvatele o prospěšnosti nejen třídění odpadů, což se velmi účinně provádí, ale i o jeho následném zpracování, a to i ve vztahu k EU a cirkulární ekonomice.

Zpracování odpadů je ve společnosti pojem značně nepopulární. Bez rozdílu všichni obyvatelé produkují nějaký odpad a zcela jistě tento odpad perfektně třídí do sběrných nádob. Bohužel toto je jenom počátek celého řetězce dalších činností vedoucích k tomu, abychom mohli říci, že jsme odpad zpracovali, že jsme tento odpad recirkulovali nebo energeticky využili.

Zpracování, byť i od občanů tříděného odpadu vyžaduje další relativně nákladné třídící linky, aby bylo možno separovat např. plasty, podle původu, které je možné recyklovat mechanicky, které by měly být recyklovány chemicky atd. U směsného komunálního odpadu je situace ještě složitější, neboť tam přibývá značná složka biomasy a další příměsi (kovy, pryž apod.)

Našel-li by se investor, který by měl v úmyslu vybudovat třídící linku musel by projít veškerým legislativním procesem, který je sice náročný, jak již bylo řečeno, ale se značným úsilím proveditelný. Součástí tohoto legislativního procesu je ale tzv. EIA (Environmental Impact Assessment) tedy vliv daného provozu na životní prostředí. Splní-li žádající subjekt v rámci tohoto procesu veškeré legislativní požadavky, a odborníci shledají, že je tato technologie zcela bezpečná a životnímu prostředí nejen neškodí, ale třeba dokonce i prospívá, ještě není vyhráno. Součástí procesu EIA je tzv. veřejné slyšení.

Na tomto slyšení obhajuje investor svůj projekt před skupinou lidí, kteří o dané problematice nic nevědí, ale jsou proti ní zaujatí z nejroztodivnějších, většinou naprosto iracionálních důvodů. Většina velmi dobrých projektů ztroskotala právě na tomto veřejném slyšení, kdy je dobrý projekt vydán všanc naprosto neodborným argumentům. Zde podle mého názoru selhal stát, protože je v jeho moci osvětovým způsobem přesvědčit obyvatele o nezávadnosti daného zařízení pro životní prostředí.

To jsem zatím hovořil pouze o třídírnách odpadů. Jestliže by na tuto třídírnu navazovalo další zařízení, které by zpracovávalo tu část odpadu, kterou není možné recyklovat mechanicky a vyráběly se s její pomocí nějaké užitečné suroviny nebo energie, tak bude tato situace ještě mnohem komplikovanější.

Na jednu stranu jsou zde odpady, jejichž množství neustále přibývá a které občané vytváří, ale na druhou stranu titíž občané brání jejích ekologickému zpracování. Tím samozřejmě narušují povinnosti ČR v odpadovém hospodářství a brání splnění kvót pro skládkování odpadů a samozřejmě brání i naplňování cílů cirkulární ekonomiky.

Ptal jste se na technologii termolýzy (pyrolýzy) a legislativní překážky bránící jejímu rozvoji. Popsal jsem tyto překážky ve své obecnosti, které jsou samozřejmě platné i pro technologii termolýzy. U této technologie je situace ještě o to horší, že se jedná o technologii v odpadovém hospodářství poměrně novou, a tedy snadno náchylnou na různé nepodložené kritiky. To je asi jeden z důvodů, proč v současné době žádná taková jednotka v ČR nepracuje v oblasti zpracování odpadů.

Jaké jsou překážky ekonomické?

Každá technologie na zpracování odpadu je finančně náročná. Nejedná se samozřejmě pouze o náročnost vlastní technologie, ale o zajištění toho, aby to byla i technologie ekologická, což celkové náklady někdy možná i zdvojnásobí. To je samozřejmě v pořádku, nikdo nechce ničit životní prostředí, ale stát by měl zohlednit, že primárně se jedná o zpracování odpadu devastujícího naše životní prostředí a teprve sekundárně o to, aby při tomto zpracování byly na výstupu získány užitečné ...

 

Pro přečtení celého obsahu musíte být součástí našeho předplatného

za 2490 Kč získáte přístup ke všem článkům na Prumyslovaekologie.cz na 1 rok

PARTNEŘI

ISSN 2570-9372