Uvádět, že by bez ní neexistoval život na Zemi, je sice ohrané, avšak pravdivé klišé. Martina Pivokonského z Ústavu pro hydrodynamiku AV ČR provází voda celý profesní život. Lze ale o ní zjistit ještě něco nového?
Životodárná tekutina. Může být studená, teplá, sladká, slaná, kohoutková, pramenitá, podzemní, minerální, ale také stojatá, znečištěná, někdy až toxická. Některá z adjektiv by snad ani pro jiné slovo nešla použít. V chemii má vzorec H2O a systematický název oxidan, ale všichni ji známe pod triviálním označením: voda. Abychom si ji mohli co nejvíce spojovat právě s pozitivními přívlastky, musíme o ni náležitě pečovat. Své o tom ví člověk z nejpovolanějších – hydrochemik Martin Pivokonský, ředitel Ústavu pro hydrodynamiku AV ČR.
Ačkoli jeho příjmení evokuje jinou tekutinu, mezi Čechy velmi oblíbenou, je to právě voda, které zasvětil svou kariéru. Jak sám říká, osobní vztah k ní nemá nijak zvlášť specifikovaný, ani příliš pozitivní: „Moje první asociace spojená s vodou je mokro a chlad. Já totiž strašně nerad moknu, ale mám pocit, že moknu pořád, třeba při cyklistice nebo na horské túře.“ Navzdory tomu ho voda provází celý život, věnoval se jí už při studiích na univerzitě a jeho profesní vztah k ní je velmi kladný.
Od monitoringu po testování
Hned v úvodu je třeba upřesnit dva pojmy, které lidé občas nerozlišují – úprava vody a čištění. Úprava je proces, kdy se z vody surové (povrchové nebo podzemní) stává voda pitná. Děje se tak v úpravnách vody. Naproti tomu čištění odpadní vody z domácností, průmyslu či zemědělství se odehrává v čistírnách odpadních vod (ČOV), lidově čističkách. Přečištěná voda následně putuje zpět do přírody, nebo ji lze znovu využít – nikoli však pro konzumaci.
S výzkumy orientovanými zejména na úpravu vody, ale nověji i na její čištění se pojí také Akademická prémie, kterou v loňském roce Martin Pivokonský získal. Se svým badatelským týmem se zaměřuje především na monitoring výskytu a popis složení znečišťujících příměsí ve zdrojích vody, jako jsou přírodní organické látky a antropogenní mikropolutanty, tedy takové, jež pocházejí z lidské činnosti. Snaží se také objasnit jejich fyzikální a fyzikálně-chemické vlastnosti, které hrají roli při jejich odstraňování z vody. Zajímají je jejich vzájemné interakce a interakce s chemickými činidly, která se používají při čištění a úpravě vody.
Výzkumný rozptyl třináctičlenného týmu je široký. Zabývá se rovněž vývojem nových metod úpravy vody, jako jsou oxidační a foto-oxidační metody, elektrokoagulace nebo sekundární koagulace před membránovou filtrací. „V neposlední řadě se věnujeme i laboratornímu a poloprovoznímu testování nových metod a technologií úpravy a čištění vody. Jinými slovy – zajímá nás výskyt znečišťujících látek ve vodě, jejich vzájemné interakce a toxikologický účinek, a to vše za účelem vývoje nových efektivních způsobů jejich odstranění,“ upřesňuje laureát.
Aby se všem těmto oblastem mohli výzkumníci naplno věnovat, potřebují pro svou práci dobré podmínky. „V Česku nás netrápí ani tak nedostatek přístrojů nebo nedostatečné zázemí. Problémem je ale dlouhodobé podhodnocení finančního ohodnocení vysoce kvalifikovaných pracovníků,“ říká badatel, jehož vize, jak naložit se štědrou finanční prémií, je jasná – investovat do lidí. Plánuje vytvořit silný tým odborníků, který bude funkční i poté, co se dočerpají finanční prostředky z udělené prémie.
Stejně jasný, jako jeho vize robustního pracovního týmu, je i jeho názor na podporu vědy v Česku. Základním nedostatkem je podle něj skutečnost, že institucionální financování je velice nízké: „Dokonce tak nízké, že bez účelového financování bychom neměli ani na provoz našich institucí, natož na nějaký seriózní výzkum.“ Logicky to vede k tomu, že vědci neustále píší nějaké projekty, aby měli dostatek financí na provoz, a na vlastní vědu jim zbývá stále méně času. „Dokud se nenavýší institucionální podpora alespoň na nějakých osmdesát procent, nedojde ke stabilizaci české vědy,“ myslí si Martin Pivokonský.
Nejcennější přírodní zdroj
Ačkoli voda pokrývá až tři čtvrtiny naší planety, stává se stále vzácnější. Uvádí se, že ta sladká tvoří jen dvě a půl procenta celkového objemu. To ovšem ještě neznamená, že je pitná, případně využitelná pro průmysl, zemědělství a další odvětví lidské činnosti. Zdroje vody na celém světě jsou kontaminovány celou řadou antropogenních látek. Jsou to především nejrůznější průmyslové chemikálie, zpomalovače hoření, detergenty, léčiva, rostlinolékařské látky – pesticidy a jejich metabolity, složky produktů osobní péče a péče o domácnost, umělá sladidla a barviva, těžké kovy a organokovové sloučeniny.
Bohužel, obvykle představují určité toxikologické riziko: často jde o látky s chronickými zdravotními účinky, přestože se ve zdrojích vody vyskytují v koncentracích v řádu nanogramů na litr (ng/l), případně mikrogramů na litr (µg/l). Což pro představu znamená, jako kdybychom ve státním rozpočtu ČR hledali, kde se nám ztratila třeba stokoruna.
„Vezmeme-li vedle antropogenních polutantů v potaz také přirozeně se vyskytující znečišťující příměsi, například hlinitokřemičitany, huminové látky vznikající rozkladem rostlinných zbytků či látky produkované sinicemi, jsou dnes zdroje vody směsí různorodých látek s velmi komplikovanými vzájemnými interakcemi a obtížně definovatelnými podmínkami úpravy. V této souvislosti se tak velmi výstižně hovoří o takzvaném koktejlu látek,“ vysvětluje hydrochemik.
Protože se v minulosti úprava vody zaměřovala především na odstraňování běžných přírodních látek, jsou současná vědecká poznání i používané technologické postupy zacíleny právě na ně. Nynější koktejl přírodních i antropogenních znečišťujících látek však vyžaduje nový soustředěný výzkum zahrnující nejen monitoring jejich výskytu, ale také objasnění jejich hydrochemické role a vývoj nových technologických postupů pro jejich odstranění.
„Existuje nepředstavitelné množství látek, které potenciálně naše vody kontaminují, a my mnohdy ani nevíme jak hodně, protože je prostě nestanovujeme. Ba co víc, mnohdy ani nevíme, o jaké látky se jedná,“ upozorňuje Martin Pivokonský na skutečnost, že je nejvyšší čas přehodnotit, zda dnes vůbec posuzujeme kvalitu vody podle správných ukazatelů. Je totiž zřejmé, že zatímco v „tradičních“ ukazatelích vykazují vodní zdroje lepší jakost než třeba na počátku tisíciletí, z hlediska „nových“ polutantů tomu tak být nemusí, nebo dokonce není.
Kde číhá nebezpečí
Denně používáme neuvěřitelné množství chemických látek, které nakonec končí v životním prostředí. A protože je voda pro řadu látek ideálním transportním médiem, nakonec se dostanou také do vodních zdrojů, dokonce i v případě, že jejich životní cyklus nemusí s vodou přímo souviset. Typickým příkladem jsou dnes hojně diskutované perfluorované organické látky (PFAS). O co jde?
„Perfluorované a polyfluorované organické látky představují rozsáhlou skupinu několika tisíc člověkem vytvořených organických látek vyznačujících se velmi pevnou vazbou atomů fluoru s atomy uhlíku, nikoli vodíku. To jim sice dává jedinečné vlastnosti využitelné v průmyslové výrobě, ale zároveň jsou doslova neštěstím pro životní prostředí,“ vysvětluje badatel. Vazba mezi uhlíkem a fluorem se v přírodě přirozeně nevyskytuje a neexistují tak přirozené mechanismy, jak tyto látky z životního prostředí odbourat.
Jedná se tedy o látky perzistentní (odolné vůči rozkladu) a bioakumulativní (kumulují se v živých organismech). Navíc se považují za lidské karcinogeny. Pravděpodobně způsobují rakovinu ledvin, vaječníků, varlat a prostaty. Jsou rovněž značně reprotoxické (snižují plodnost u žen), zvyšují riziko vysokého krevního tlaku v těhotenství, způsobují preeklampsii (onemocnění placenty) nebo nižší porodní váhu novorozenců.
Protože se PFAS vyrábějí zhruba od padesátých let 20. století, nalezneme je dnes všude na světě a prakticky ve všech složkách životního prostředí, tedy i ve vodě a potravinách. „Jejich výskyt i v malém množství je dle mého soudu alarmující. Budeme-li uvažovat, že koncentrace PFAS ve vodě je třeba jen dvacet nanogramů na litr a denně vypijete a přijmete v potravě přibližně čtyři litry vody, tak je denní příjem osmdesát nanogramů. Jde o nezanedbatelné množství, a to jsme počítali pouze příjem z pitné vody,“ upozorňuje Martin Pivokonský.
Pozor na kosmetiku
Pokud je životní cyklus používaných chemikálií na rozdíl od PFAS přímo závislý na vodě, kontaminace vodních zdrojů mohou být značné, aniž bychom to tušili. Martin Pivokonský uvádí příklad: „Nedávno vyšla studie, která analyzuje množství látek uvolněných z tablet do myček na nádobí. Zjistilo se, že z jedné tablety se uvolní více než tři a půl tisíce různorodých chemických látek.“ Ty se pak dostávají do odpadní vody a následně do vodních recipientů, tedy míst, kam ústí povrchové, ale i odpadní vody, jako jsou rybníky, nádrže, jezera a vodní toky.
Zdaleka to však nejsou jen tablety do myčky, kterých bychom se měli obávat. Léčiva a hormony se sice relativně dobře odbourávají přirozenými pochody, nacházíme je však v důsledku vysoké každodenní spotřeby prakticky v každém zdroji vody. Podle mínění Martina Pivokonského se také někdy v diskuzi poněkud opomíjejí takzvané produkty osobní péče. Typickým zástupcem této skupiny látek je například triklosan, který má antibakteriální a fungicidní účinky. Přidává se do mýdel, deodorantů, zubních past, holicích krémů, ústních vod a čisticích prostředků. Najdeme jej ale také v kuchyňských nástrojích, hračkách, ložním prádle či odpadkových pytlích. O jeho dopadech na lidské zdraví se diskutuje, nicméně ukazuje se, že jde o látku s vlivem na endokrinní systém, konkrétně štítnou žlázu.
Martin Pivokonský zdůrazňuje, že problémem nejsou ani tak koncentrace jednotlivých látek, ale jejich celkový mix a synergické působení na živé organismy: „Občas mě opravdu nadzvedne ze židle otřepaný argument některých technokratů, že všechny látky, které dnes analyzujeme ve vodě nebo i jiných složkách životního prostředí, zde byly vždycky a my jsme to nevěděli, protože jsme neměli odpovídající analytické možnosti. To je naprostý omyl! Antropogenní látky se ve vodě mohou vyskytovat pouze od té doby, co jsme je začali vyrábět.“
Dalším nebezpečným omylem je podle jeho názoru tvrzení, že voda je těchto látek prostá nebo že jejich koncentrace jsou tak nízké, že nemá cenu jim věnovat pozornost. Dnes vyrábíme obrovské množství chemikálií a používáme je tak masivně, že jsou zkrátka všude, tedy i ve vodě. Dostávají se do ní stovky, možná tisíce nebo desetitisíce chemických sloučenin: „Kolik jich však reálně stanovujeme? Desítky reálně, občas v nějaké studii stovky. To však může být zlomek skutečného stavu.“ Látek znečišťujících vodu je nepřeberné množství. Pokud bychom je měli zmínit všechny, vydaly by na obsáhlou publikaci.
Ochrana vodních zdrojů, ochrana ovzduší, ochrana zemědělské půdy, ochrana moří a oceánů, ochrana biodiverzity… Chráníme už celou planetu, přesto se naše životní prostředí neustále zhoršuje. Jak je to možné, diví se Martin Pivokonský a rovnou si i odpovídá: „Nejspíš to bude tím, že papír snese všechno a ve skutečnosti vlastně nic moc nechráníme. Měli bychom se přestat schovávat za ochranu všeho a přiznat si, že nám ve skutečnosti jde o ochranu nás samotných a naší vlastní existence tady a teď. Pak bychom snad mohli konečně začít rozumně žít a hospodařit, a tím vlastně chránit vše výše uvedené.“
Protiklady se přitahují
O některých lidech se říká, že jsou jako oheň a voda. U Martina Pivokonského se oba elementy prolínají v jedné osobě. Jeho celoživotní pracovní vášní je voda, ve zvěrokruhu však jako Střelec spadá pod ohnivá znamení. Střelci prý vynikají svým idealismem a upřímností, touží po pravdě a poznání a jejich život bývá aktivní a dobrodružný. Je pro ně důležitá svoboda a udělají hodně pro to, aby se věnovali tomu, čemu věří a co je baví. Jsou upřímní, pravdomluvní a občas je někdo může nařknout z nedostatku taktu.
„Osobně v astrologii nevěřím. Musím ale přiznat, že tato charakteristika na mě skutečně sedí. Jsem velmi upřímný a přímočarý, a to až tak, že mnohdy přivádím lidi do rozpaků. Občas mi to působí i trochu problémy, protože vždy považuji za nejlepší říci, co si myslím, což ne vždy všichni chápou,“ říká Martin Pivokonský. Zároveň dodává, že neumí dělat věci, kterým nevěří – a naopak dělat to, čemu věří, ho velmi baví.
Svobodu, osobní i pracovní, považuje za ten největší dar. Vědu pak za jednu z nejsvobodnějších činností vůbec: „Kdysi jsem řekl, že věda je aristokratické poslání v tom nejlepším slova smyslu a myslel jsem tím, že nám dává ohromnou svobodu bádat o tom, co sami považujeme za důležité, ale na druhé straně na nás klade ohromné nároky s ohledem na to, že se jedná o službu společnosti. Jinými slovy, je nezbytné, abychom byli svobodní v rozhodnutí, jakým směrem se náš výzkum bude ubírat, ale zároveň musí být naprostou samozřejmostí každého vědce, že jeho výzkum je veřejný, transparentní a slouží lidstvu jako celku.“
Komentáře