Jízda metrem je pro mnoho obyvatel každodenní záležitostí. Při dojíždění představuje časově nejefektivnější a zároveň environmentálně velmi příznivou variantu dopravy. Přemýšleli jste však někdy o tom, jaká je v metru kvalita vzduchu? Jan Bendl z Ústavu pro životní prostředí Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy ve spolupráci s vědci z mnichovské Bundeswehr Univerzity se ponořili do hlubin metra, aby podrobně naměřili, jak na tom kvalita ovzduší je.
Vědci si pro svůj výzkum zvolili systém metra v německém Mnichově. Pro porovnání zvolili dva typy vlaků – "staré" a "nové". Staré vlaky nemají žádný automatický větrací systém kromě oken a dveří a jednotlivé vagony jsou oddělené. Nové vlaky oproti tomu mají větrání vyřešeno pomocí ventilace s trvale zavřenými okny a jejich interiér tří vozů je spojen do jednoho.
Pro komplexní měření hmotnostních koncentrací aerosolových částic (PM – Particulate Matter), početních koncentrací částic (PNC – Particle Number Concentration), jejich vizualizaci a pro analýzu kovů Jan Bendl vyvinul mobilní měřicí systém a metodiku, pomocí které vědci sledovali časoprostorovou variabilitu těchto částic, osobní expozici cestujícího během jízdy a pohybu v podzemí metra. Také díky tomu mohli označit tzv. „hot spots“ (horká místa) znečištění a identifikovat zdroje znečištění. Zaměřili se přitom jak na rozdíly mezi jednotlivými stanicemi a časovými změnami během dne, tak i na vteřinovou dynamiku koncentrací na nástupištích při pohybu vlakových souprav.
Ukázalo se, že co se týká prostorové variability, směrem do centra města docházelo k postupnému zvyšování koncentrací znečišťujících látek od desítek až po nejvyšší hodnoty PM10 (částice o průměru 10 mikrometrů nebo méně) okolo 200–300 μg.m-3 a v respirabilní frakci PM2.5 až 80 μg.m-3. Prostorové rozdíly byly přitom o mnoho významnější než ty časové, které souvisely zejména s příjezdy/odjezdy vlaků a jejich frekvencí. Výměna vzduchu během jízdy mezi interiérem vlakové soupravy a tunelem byla rychlá a vysoká, a to jak ve starých pasivně větraných vlacích, tak překvapivě i v nových klimatizovaných.
Při analýze složení jednotlivých aerosolů bylo více než devadesát procent hmotnosti těchto částic tvořeno produkty abraze a koroze železa z kolejnic a kol vlaků metra. V podzemí metra se v době provozu nevytváří místní zdravotně rizikové výfukové emise, ale v několika případech byl pozorován přísun znečištěného vzduchu ventilací s vysokým počtem nanočástic z automobilové dopravy, což vypovídá o důležitosti vhodného umístění případných povrchových komínů větracích šachet.
V porovnání s doporučeními pro kvalitu venkovního ovzduší podle Světové zdravotnické organizace (WHO – World Health Organization) byly úrovně PM v prostorách metra obecně vysoké, zejména pokud by docházelo k dlouhodobé či opakované expozici, například u řidičů a zaměstnanců metra. Maximální doporučené hodnoty podle WHO jsou např. pro PM10 v 24 hodinovém průměru 45 µg.m-3, což bylo zejména v místech označených jako „hot spots“ překračováno a kvalita ovzduší zde tedy byla špatná. Jednalo se především o přestupní stanice v centru města.
I když je metro vnímáno jako efektivní a environmentálně šetrný dopravní prostředek, stále je co zlepšovat. V jeho prostorách se najdou místa, která mají nadbytek aerosolových částic, jejichž dlouhodobá či opakovaná expozice může způsobit nezanedbatelnou zdravotní zátěž. Není však vše ztraceno. Pomocí inovativní metodiky účinného monitorování a mapování PM v metru, které bylo představeno v této studii, je možné identifikovat místa s nejvyššími koncentracemi PM a aplikovat efektivní cílená opatření, například zlepšením jejich větracího systému s využitím adekvátních filtrů. Pro řidiče pak autoři doporučují využít čističek vzduchu. Díky tomu by v budoucnu bylo možné významně snížit zdravotní zátěž při cestování metrem a dále jej tak zpříjemnit a zatraktivnit.
Komentáře