Regulace v energetice dnes patří k nejdiskutovanějším tématům. Firmy se potýkají s rostoucí administrativou, složitými pravidly a nejistotou, která komplikuje investice i každodenní provoz.
Prezident Hospodářské komory ČR Zdeněk Zajíček na letošní konferenci Dny teplárenství a energetiky otevřel otázku, zda současný legislativní rámec ještě odpovídá realitě podniků. V rozhovoru vysvětluje, kde vidí hlavní příčiny problému a co by mělo být prvním krokem ke změně.
Na konferenci jste řekl, že regulace v energetice jsou tak složité, že je neznají ani jejich autoři. Kde podle vás vzniká největší problém? V samotném legislativním procesu, nebo v tom, že se regulace vrství bez ohledu na dopady na praxi?
Je to kombinace obojího, jak v samotné tvorbě legislativy, tak v tom, že se pravidla dlouhodobě vrství bez dostatečné kontroly dopadů na praxi. Nejde jen o jeden „špatný“ zákon nebo jednu směrnici. Problém je systémový. V energetice je to vidět možná nejlépe. Je to sektor, který stojí na dlouhodobých investicích, stabilitě a rychlém rozhodování.
Jenže když se pravidla stále doplňují, mění, různě interpretují a přibývají k nim nové metodiky, výjimky a kontrolní režimy, vzniká prostředí, které je pro podniky obtížně čitelné. A v takovém prostředí je složité plánovat investice na deset i více let dopředu. Regulace má nastavovat jasná pravidla hry. Pokud se ale sama stane překážkou, vytváří nejistotu, zvyšuje náklady a brzdí modernizaci. A to je přesně to, co si v době transformace energetiky nemůžeme dovolit.
Zmínil jste, že v Česku lze zákony rychle opravovat, zatímco v EU může legislativu navrhovat jen Evropská komise. Jaké konkrétní změny by podle vás měly členské státy prosazovat, aby se evropská legislativa stala pružnější a méně odtržená od reality podniků?
Za důležité považuji tři věci. Za prvé: kvalitnější a důsledné hodnocení dopadů před přijetím regulace. Nestačí, že návrh má správný cíl – musíme znát jeho náklady, administrativní dopady, dopad na ceny a konkurenceschopnost. Bez toho se přijímají pravidla, která se pak v praxi obtížně implementují a draze opravují.
Za druhé: mechanismus rychlých revizí a povinné vyhodnocování po zavedení. Když se ukáže, že regulace nefunguje nebo má nezamýšlené dopady, nesmí trvat roky, než se upraví. Členské státy by měly tlačit na to, aby EU měla pružnější korekční proces.
A úplně zásadní je, aby evropská pravidla vznikala v užším kontaktu s praxí – s podniky, které je budou každý den plnit.
Uvedl jste příklad CBAMu jako situace, kdy jedna regulace vyvolala druhou. Vidíte v současné evropské klimatické politice riziko, že se tato spirála bude dál prohlubovat? A jaké kroky by podle vás měly být podniknuty, aby se podobným paradoxům předešlo?
Ano, to riziko je reálné. Mechanismus často vypadá tak, že se přijme přísné pravidlo, které zvýší náklady evropským firmám, tím se oslabí jejich pozice vůči konkurenci mimo EU – a následně přichází další regulace, která má tento dopad kompenzovat. CBAM je typický příklad tohoto řetězení.
Nezpochybňuji smysl klimatických cílů. Říkám ale, že zelená transformace nesmí být nastavena způsobem, který nejdřív oslabí evropské firmy a pak jejich oslabení „léčí“ další byrokracií. Evropa musí vedle dekarbonizace stejně vážně hlídat i konkurenceschopnost, bezpečnost a odolnost.
Zásadní je měřit dopady předem (náklady, ceny, investice, dopad na průmysl a energetiku), poté mít reálné přechodné období a proveditelnou implementaci, a když se ukáže, že pravidlo v praxi škodí nebo je neproveditelné, musí přijít rychlá úprava, ne čekání několik let.
Řekl jste, že pokud bude v Česku politická vůle omezovat regulaci a byrokracii, posílí to naši pozici při vyjednávání v Bruselu. Co by podle vás mělo být první konkrétní opatření, které by česká vláda měla přijmout, aby tuto vůli skutečně prokázala?
Vůle se u nás často deklarovala, ale byla dlouhodobě převálcována přílivem nových povinností – jak z evropské, tak z národní legislativy. Výsledek je, že se firmy topí v administrativě, která jim bere čas i peníze, jež by měly jít do investic, inovací a růstu. Proto dnes nestačí další dílčí antibyrokratický balíček. Potřebujeme systémovou brzdu.
Za první konkrétní krok považuji antibyrokratický zákon a hlavně praktické zakotvení tabulek povinností do legislativního procesu. U každého návrhu musí být jasně vidět: jaké povinnosti vznikají, komu, kdo je kontroluje a jaké sankce z nich plynou. To je praktická „brzda“, protože jakmile je tohle povinné, veřejná správa i politici jsou nuceni nést odpovědnost za dopady. A zároveň to vytváří podmínky pro to, aby se daly staré povinnosti rušit, ne jen přidávat nové.
A je tu ještě jedna důležitá rovina: pokud Česká republika zavede takový princip doma, získá tím mnohem silnější mandát prosazovat obdobnou brzdu i v Bruselu a hledat pro ni spojence. To je přesně typ agendy, kde může Česko ukázat, že umí přijít s praktickým řešením – a ne jen reagovat na to, co přijde zvenku.
Komentáře