Touto otázkou otevřela panelová diskuse konferenci NO‑DIG 2026 v Mikulově. Tematicky byla letošní akce zaměřena na vodárenskou, respektive vodovodní infrastrukturu.
Panelovou diskusi vedl Petr Koudela ze společnosti Moravian‑Silesian Tourism, s.r.o. a k mikrofonu postupně pozval zástupce provozních společností, projektantů i akademické sféry. Každý z nich přinesl vlastní zkušenost, a přestože se jejich pohledy lišily, společný závěr byl překvapivě jednotný.
Většina panelistů se shodla, že bezvýkopové technologie mají všechny předpoklady k tomu, aby byly standardem. Jsou technicky vyspělé, dostupné, prověřené praxí a v mnoha situacích představují nejšetrnější způsob rekonstrukce sítí. Přesto se stále nepoužívají tak často, jak by mohly. Podle Ladislava Hašky je jedním z hlavních důvodů nedostatek informací. Mnoho provozních společností i obcí podle něj stále neví, jaké možnosti bezvýkopové metody nabízejí, a často se k nim dostávají jen okrajově, například na technických seminářích nebo konferencích. „Standardem by být mohly, ale zatím nejsou,“ shrnul svůj pohled.
Projektantský úhel pohledu přinesl Josef Šebek. Podle něj je rozhodování o technologii často ovlivněno tím, jaké informace má projektant k dispozici. Pokud nejsou jasně popsány technické nároky, materiálové vlastnosti nebo vhodnost jednotlivých metod, je pro projektanta jednodušší sáhnout po klasickém výkopu. Šebek upozornil, že by bylo potřeba lépe popsat, kdy je která technologie vhodná, jaké má limity a jaké požadavky klade na realizaci. Teprve potom se může stát skutečnou první volbou.
Zcela jiný pohled přinesl Milan Vojta z Vodovodů a kanalizací Břeclav, a.s. Ten mluvil z pozice člověka, který technologie používá přímo v terénu. Podle něj existují lokality, kde bezvýkopová metoda není jen vhodná, ale doslova jediná možná. Hustá městská zástavba, komplikované povrchy, dopravní zatížení nebo množství přípojek často znemožňují klasický výkop. Naopak v jiných místech je situace tak složitá, že bezvýkopově to udělat nelze. „Je to vždy o konkrétní akci,“ shrnul.
Radim Jirout doplnil, že ekonomika je jen jeden z faktorů. Rozhodování podle něj ovlivňuje i dopad na obyvatele, charakter území, typ povrchů nebo to, jaké omezení by výkop způsobil. Bezvýkopové technologie se podle něj stávají standardem postupně, ale cesta k tomu je stále otevřená.
Akademický pohled přinesl Jan Ručka z Fakulty stavební VUT v Brně. Ten upozornil, že bezvýkopové technologie jsou přirozenou první volbou všude tam, kde je potřeba minimalizovat zásahy do povrchů. Problémem je však vzdělávání. Informace o technologiích nejsou podle něj snadno dostupné a počet studentů, kteří se tématu věnují, je nízký. VUT se snaží situaci zlepšit. Bezvýkopové technologie jsou součástí výuky a studenti se s nimi seznamují v rámci specializovaných předmětů. Ručka zdůraznil, že právě vzdělávání může být klíčem k tomu, aby se technologie staly skutečným standardem.
Z diskuse vyplynulo, že existují oblasti, kde se bezvýkopové metody používají běžně: sanace vodovodních řadů, relining, burstlining, zatahování nových potrubí do stávajících tras nebo horizontální řízené vrtání. V těchto případech jsou rychlejší, levnější, méně invazivní a často i technicky jedinou možnou volbou. Přesto se jejich využívání napříč republikou liší.
Panelová diskuse nakonec přinesla jasný závěr: bezvýkopové technologie mají zcela určitě velkou budoucnost, ale i současnost. Jen se zatím nestaly samozřejmostí. Aby se z nich stal skutečný standard, bude potřeba více informací, více vzdělávání, více odvahy projektantů a investorů a také více realizací, které ukážou, že to jde.
Komentáře