1/2024

Plošné snížení poplatků za ukládání nebezpečných odpadů jde v některých případech proti materiálové recyklaci

| autor: Pavel Mohrmann0

ImportedPhoto_1718789196033
zdroj: redakce

Cesty olejového filtru vymontovaného z autovraku nebo servisovaného vozidla jsou tři možné existující: k materiálové recyklaci, do spalovny nebezpečných odpadů nebo na skládku nebezpečných odpadů, což je cesta stále hojně využívaná, nicméně jdoucí zcela proti smyslu cirkulární ekonomiky

Olejové filtry jsou odpadem nebezpečným, lze je tedy ukládat na skládku nebezpečných odpadů, což nelze nazvat jinak než plýtváním cennými surovinami. Až 80 % hmotnosti olejového filtru totiž tvoří složky, které se dají opět a navíc snadno využít materiálově. Jedná se o železo, hliník a samozřejmě minerální oleje. Ty se dají velmi efektivně filtrovat a po úpravě dále využívat například jako topné oleje.

Odhalit přesný poměr mezi materiálovým využíváním olejových filtrů a jejich skládkováním bude složité. Odborníci spekulují o tom, že na skládce nebo spalovně končí zhruba polovina produkce. Každopádně i kdyby procento skládkování a spalování bylo nižší, stále půjde o zbytečné plýtvání zdroji. Vše, co je součástí olejového filtru je uplatnitelné na trhu a po recyklátech je značná poptávka.

Samotný proces materiálového využití začíná na separační lince, kde je nutné oddělit – většinou ručně - palivové filtry od olejových. Důsledně, protože při mletí hrozí, vzhledem k možnému zbytku benzinu v palivových filtrech, zahoření celé linky. Následující krok je drcení na hrubou frakci. Už zde se jímá vytékající olej, který se přečerpává do retenční nádrže.

Drť obsahuje železo, malé množství hliníku, plasty, pryžová těsnění a filtrační papír nasáklý olejem. Tato drť je následně dopravena do odstředivky, kde je zbytkový olej odstředěn a přečerpán do nádrže, odkud je odvážen cisternou k dalšímu zpracování.

Drť zbavená oleje pokračuje do magnetického separátoru, kde se oddělí železo, hliník, papír kontaminovaný olejem a také určité množství plastů a pryže. Kovy jsou uplatnitelné na trhu velmi úspěšně, papír a pryž se stávají vstupem pro výrobu paliva, které je pak využíváno v cementárnách, které mají v integrovaném povolení možnost spalovat kromě klasického TAP i nebezpečné odpady.

Vyvstává tedy otázka, proč tak velký objem tohoto celkem velmi úspěšně materiálově využitelného odpadu končí na skládkách nebezpečného odpadu? Odpověď je jednoduchá. Je to prostě stále levnější a pro mnohé původce snazší řešení. Nový zákon o odpadech platný od 1.1. 2023 snížil poplatky na skládkách nebezpečného odpadu plošně a tak jsme v případě recyklovatelných nebo energeticky využitelných odpadů, jako jsou olejové filtry z aut, vylili vaničku i s dítětem. Jednak přicházíme o recyklovatelný materiál, jednak si zavážíme skládky NO či spalovny nebezpečných odpadů využitelným materiálem, přitom kapacity, a to zejména u spaloven (!), není na rozdávání.

Při přijímání nové legislativy stát přišel v novém zákoně o odpadech se snížením poplatku za skládkování nebezpečných odpadů na 2 000 Kč za tunu. Hlavním argumentem byla snaha nezatěžovat především průmysl vysokými náklady za odstraňování nevyužitelných či obtížně využitelných odpadů. Spolu s tím byla definována ve vyhlášce č. 273/2021 o podrobnostech nakládání s odpady v příloze č. 4, bod C., skupina nebezpečných odpadů, které bude zakázáno od r. 2023 ukládat na skládku, protože „je technicky možné je zpracovat ve spalovnách nebezpečného odpadu nebo v zařízeních pro materiálové nebo energetické využití“. Následně byl termín ukončení skládkování těchto dopadů odsunut až na rok 2026.

Praxe však ukazuje, že tvůrci legislativy opomněli řadu dalších odpadů, které lze materiálově využít a dopustili tak jejich levné skládkování. To je nejen případ olejových filtrů, ale i celé řady dalších odpadů. Ministerstvo jako by opomnělo, že využitelnost odpadů není definována pouze spalitelností, ale i materiálovou využitelností komodit. Přičemž materiálová recyklace, vzhledem k alarmujícímu nedostatku spaloven na našem území, je jistě více než žádoucí.

Podle odborníků z praxe má situace dvě řešení. Jedním z nich je zavedení dvou sazeb poplatku za ukládání na skládku NO. Jednak za odpad, které lze materiálově, energeticky či termicky využít a pak na ty, které využitelné nejsou. Tento mechanismus by umožnil lepší připravenost odpadového sektoru na budování zpracovatelských kapacit, aniž by zákaz skládkování musel být opět po roce 2025 posouván. Současný režim totiž investorům neposkytuje téměř žádnou jistotu právního rámce, jelikož se ustanovení ve vyhlášce MŽP při jakémkoli nátlaku „nepřipravených“ subjektů mění jako na běžícím pásu.

Druhým řešením je kompletní revize seznamu nebezpečných odpadů, které jsou využitelné a vztahuje se na ně zákaz skládkování. Je naprosto nutné vycházet nejen z katalogových čísel, ale ze skutečného charakteru odpadu.

Ať již s ohledem na zákaz ukládání nebo vyšší poplatkové zatížení, v každém případě je třeba přehled využitelných odpadů kompletně projít a důsledně jej doplnit v návaznosti na aktuální technické možnosti a poznatky ve zpracování odpadů.

Ministerstvo životního prostředí má k dispozici jednak administrativní nástroje a pak také ekonomické. Administrativních nástrojů využívá hojně, důslednost jejich plnění se pak vymáhá kontrolními orgány. Otázkou tedy je, který nástroj v podobných případech použít. V praxi se ukazují administrativní nástroje a absolutní zákazy (např. skládkování) jako poměrně neefektivní. Naopak vhodně nastavený ekonomický nástroj, jako je poplatek za skládkování, může vést k efektivnější přípravě odpadového sektoru na nové požadavky legislativy oběhového hospodářství.

Komentáře

  1. Tento článek zatím ještě nikdo neokomentoval.

Okomentovat

Partneři

Partner - SOVAK
EAGB
Inisoft
Seven energy
Energotrans
United Energy
SPVEZ
Povodí Vltavy
Ecobat
Veolia
AKU-BAT
Wasten
Solární asociace
Sensoneo
SmVaK
Vodárenství.cz
SKS
ITEC
Regartis
DENIOS
PSAS
ČB Teplárna
SEWACO
Grexenergia
SGEF
ČAObH
CASEC
Teplárenské sdružení
Envipur
EKO-KOM
S-POWER
INECS
BEERT CEE
SCHP
Compag
ORGREZ
Ekosev
JMK Recycling
REMA