Bohužel se takto využívaný nebo lépe řečeno zneužívaný odpad dá vyčíslit pouze v případě, kdy výrobek vzniká úpravou odpadu (ať už skutečnou nebo fiktivní) přímo na skládce nebo v přidružené technické jednotce.
Jde obvykle o kompostárny nebo linky na recyklaci stavebního odpadu. Tyto provozy přidružené ke skládce zajišťují, že materiál z nich půjde téměř stoprocentně na skládku. Už jen proto, že jeho neprodejnost je více než pravděpodobná.
Na skládky se však přijímají i tzv. výrobky odjinud (vedlejší energetické produkty, upravené odpady atd.), a o těch se nevede žádná evidence, pokud nebyl povolující orgán natolik prozíravý, že takovou povinnost provozovateli výslovně uložil v příslušném rozhodnutí.
Mohutnost těchto toků může ten první případ převyšovat. Protože je však zcela mimo evidenci odpadů, lze jeho množství pouze odhadovat.
Zkušenosti úředníků Krajského úřadu Ústeckého kraje:
„Podle naší zkušenosti se nahrazování odpadů výrobky na skládkách zpravidla netýká odpadů nebezpečných. U nich stačí k hmatatelnému úspěchu už jen vyprání rizikové složky poplatku, což se děje prostřednictvím různých tzv. stabilizací a solidifikací zcela masově.
Neumíme si představit, že bychom na našem úřadu u jakékoliv žádosti o souhlas k provozování zařízení k úpravě NO akceptovali tvrzení žadatele, že touto úpravou bude vznikat výrobek, aniž bychom před tím vedli řízení v pochybnostech dle § 3 odst. 8 ZO - to v Ústeckém kraji skutečně není možné.
Na skládkách S-OO, nemluvě o té jedné až dvou zbytkových skládkách S-IO, je však používání výrobků velmi oblíbenou disciplínou a mohli bychom uvést poměrně dosti bizarní příklady, kdy např. výrobek vznikal ze stavebního odpadu přímo na skládce již pouhým jeho rozježděním kompaktorem. V lepším případě před tím prošel odpad trubkovým roštem s roztečí kolem 30 cm. Obsluha skládky na tento výrobek dokonce stihne ihned vystavit certifikát a založit jej pro případnou kontrolu do provozní evidence.“
Podle informací z ověřených a důvěryhodných zdrojů redakce používá na skládkách výrobky vzniklé údajně úpravou odpadů v přidružených zařízeních především skupina Marius Pedersen, a to dlouhodobě. Zde se jedná zřejmě o činnost strategického významu.
Někteří provozovatelé se ve snaze vyhnout se povinnosti vybrat a odvést poplatek soustřeďují raději na jiné disciplíny. Velmi populární je např. využívání odpadů k uzavírání a rekultivaci vytvářením tzv. vyrovnávacích vrstev (v jednom případě musela dle množství využitého odpadu taková vrstva dosahovat mocnosti mnoha metrů a hustoty masivního betonu).
„Proto od jisté doby vkládáme do integrovaných povolení pro skládky při první vhodné příležitosti univerzální podmínku přibližně tohoto znění:
Jakékoliv výrobky mohou být používány jako technologický materiál na zajištění skládky za účelem technického zabezpečení skládky pouze v rozsahu stanoveném projektovou dokumentací schválenou krajským úřadem a pouze v případě, že ke stejnému účelu nebude podle schváleného provozního řádu či schválené projektové dokumentace možno využít odpadů.
Zatím mají takovou podmínku tři skládky, v dalším případě se proti ní provozovatel odvolal a rozhodnutí dosud nenabylo právní moci, ale právě v této dílčí otázce nám dal odvolací orgán v této fázi za pravdu.
Tvrdíme, že neodůvodněným či předstíraným používáním výrobků na skládkách jde nejen o obcházení zákona, ale jde i o jeho přímé porušení, neboť takové používání výrobků namísto odpadů je v rozporu se závaznou hierarchií nakládání s odpady.“
Doplnění uvedené podmínky u stávajících IP je proto též zakotveno formou opatření v závazné části plánu odpadového hospodářství Ústeckého kraje, a proto bude postupně provedeno u všech zdejších skládek.
Skládkaři hledají, jak neplatit
Důvodem je především fakt, že podle výsledků analytické části POH se na všech skládkách v Ústeckém kraji odvedly poplatky ve sledovaném období 2009 – 2013 souhrnně nanejvýš ze 45% uložených materiálů. Skutečnost ale bude ještě daleko níže, protože jak jsme již uvedli, výrobky uložené na skládky, které nevznikly v přidruženém zařízení, nebylo mezi uložené materiály možno započítat, neboť neprocházejí žádnou použitelnou evidencí.
Z hlediska plnění poplatkové povinnosti to ovšem není až takový problém, neboť podle dalšího výsledku analytické části krajského POH platí, že riziková složka poplatku byla ve stejném období v Ústeckém kraji odváděna v průměru u pouhých 5% z celkového množství NO, které při svém vzniku vykazovaly nebezpečné vlastnosti a následně byly uloženy do některé ze skládek v Ústeckém kraji. To už je ale jiná kapitola.
Komentáře