České energeticky náročné firmy čelí výrazně vyšším cenám energií než konkurence ve Spojených státech nebo v Číně. Podle nové analýzy poradenské společnosti EGU může bez změny podmínek v příštích letech z Česka odejít čtvrtina až polovina energeticky intenzivní výroby. Rozdíl v cenách energií se stává jedním z hlavních limitů konkurenceschopnosti evropského, a zvláště energeticky náročného průmyslu.
České firmy podle EGU platí při započtení všech daní, poplatků a podpor za zemní plyn o 300 % více než jejich konkurenti v USA a o 227 % více než firmy v Číně. Dramatický rozdíl zůstává také u elektřiny. Její cena je podle mezinárodního srovnání v průměru v EU o 79 % vyšší než ve Spojených státech a o 86 procent vyšší než v Číně. Cenový handicap se podle poradenské společnosti projevuje také u pohonných hmot.
„Transformace ekonomiky na bezemisní začíná s blížícími se termíny čím dál více zadrhávat. U části energeticky intenzivního průmyslu není dekarbonizace v dnes stanovených evropských termínech ekonomicky realizovatelná, pokud má výroba zároveň zůstat konkurenceschopná,“ říká Michal Macenauer, ředitel strategie EGU. Problémem je podle něj především prudce rostoucí cena snižování každé další tuny emisí. „Poslední pětina emisí stojí několikanásobně více než ta ve středu pelotonu. Pokud ale budeme jednotlivá opatření posuzovat podle nákladů na ušetřenou tunu CO₂, můžeme dosáhnout velké části emisních úspor za výrazně nižší cenu a na technologicky nejobtížnější část získat více času,“ dodává M. Macenauer.
Ve hře je podle EGU až 45 miliard korun ročně
EGU upozorňuje, že problém se netýká pouze samotných průmyslových podniků. Odchod výroby by se promítl také do veřejných financí, zaměstnanosti a navazujících dodavatelských řetězců. Podle propočtů společnosti může udržení energeticky intenzivního průmyslu v České republice znamenat zachování přímých daňových odvodů až 45 miliard korun ročně, což odpovídá přibližně 2,15 procenta přímých daňových příjmů státního rozpočtu. Celkově jde v energeticky intenzivním průmyslu o 480 miliard Kč, tedy přibližně o 6,5 % celkové přidané hodnoty ČR.
EGU proto doporučuje, aby se Česko při podpoře energeticky náročných podniků více přiblížilo některým dalším evropským zemím, které svému průmyslu část nákladů spojených s cenami energií a dekarbonizací kompenzují. „Česká vláda a zejména ministerstvo průmyslu si závažnost situace uvědomují. Klíčové ale bude prosazovat změny také na evropské úrovni – od vývoje systému emisních povolenek až po způsob, jakým se hodnotí jednotlivá dekarbonizační opatření,“ vysvětluje M. Macenauer. EGU navrhuje zavést jako prioritní měřítko náklady na snížení emisí o jednu tunu CO₂. Veřejná podpora by se podle společnosti měla přednostně soustředit na opatření, která přinesou největší emisní úsporu za vynaložené euro.
Plyn, jádro i kapacitní mechanismy
Analýza EGU byla jedním z podkladů pro 30. ročník konference ENERGETIKA, na které se v Brně 23. září setkali zástupci státu, energetických společností a velkých průmyslových podniků. Hlavním tématem letošního ročníku bylo hledání cesty, jak skloubit dekarbonizaci s konkurenceschopností průmyslu a bezpečností dodávek energií. Podle EGU existuje hned několik oblastí, ve kterých by měla Česká republika a EU změnit současný přístup. Jednou z nich je tempo dekarbonizace energeticky intenzivních odvětví. U výrob, pro které zatím neexistuje ekonomicky dostupná nízkoemisní alternativa, doporučuje EGU delší přechodné období. Jinak podle společnosti hrozí, že výroba nebude dekarbonizována, ale pouze přesunuta za hranice Evropské unie.
Druhou oblastí je výroba elektřiny. EGU doporučuje pokračovat v přípravě dalších jaderných bloků a využít ekonomické výhody opakování stejného projektu. Rozhodnutí o případných dalších blocích by podle společnosti nemělo čekat až na dokončení prvního nového reaktoru. Současně podle EGU nelze v přechodném období obejít zemní plyn, který má nahradit část výroby z uhlí a zároveň poskytovat výkon v době, kdy nevyrábějí obnovitelné zdroje. Firma proto navrhuje vytvořit podmínky pro dlouhodobé kontrakty na plyn a vyjasnit jeho přechodnou roli v evropské dekarbonizaci.
Pro zajištění dostatku řiditelného výkonu považuje EGU za důležité také připravované kapacitní mechanismy. Jejich nastavení má podle společnosti umožnit výstavbu jak velkých elektráren, tak menších flexibilních zdrojů, například plynových motorů.
Více větru, méně podpory malých fotovoltaik
Změnu přístupu navrhuje EGU rovněž u obnovitelných zdrojů. Výrazně větší prostor by podle společnosti měla dostat větrná energetika, která oproti fotovoltaice vyrábí více elektřiny také během zimního období, kdy je česká spotřeba nejvyšší. Naopak další masivní rozvoj malých fotovoltaických elektráren připojovaných do sítí nízkého napětí podle EGU přináší postupně nižší systémový přínos a zvyšuje nároky na distribuční síť. „Transformace sítí spojená s dekarbonizací zvýší náklady distribuce o čtvrtinu až třetinu. To buď zaplatí zákazník v regulované složce ceny, nebo se uhradí z peněz určených na ozelenění. Druhá cesta je pro ekonomiku levnější i politicky průchodnější,“ informuje M. Macenauer.
Prostor pro úspory vidí EGU v uvolnění rezervované kapacity v elektrizační soustavě. Převážná většina dnes smluvně zablokovaného výkonu připadá na projekty, které se nakonec nepostaví, a znemožňuje tak připojení jiných investic. Pro investory je podle EGU stejně zásadní také stabilita regulace. Změny pravidel v průběhu regulačního období podle společnosti zvyšují rizikovost investic, zdražují financování a mohou odkládat projekty potřebné pro transformaci energetiky.
Česko musí být aktivnější v Bruselu
EGU zároveň doporučuje výrazně posílit české zastoupení při vyjednávání energetické a průmyslové legislativy v Evropské unii. Česko by podle společnosti mělo systematicky vytvářet koalice se státy, které mají podobnou strukturu průmyslu a energetiky, a společně prosazovat změny evropských pravidel. Podobnou debatu podle EGU potřebuje Evropa také u dopravy. Firma doporučuje ponechat výrobcům větší prostor při volbě technologií vedoucích ke snižování emisí namísto jejich určování prostřednictvím konkrétních technologických termínů.
„Společným jmenovatelem většiny těchto návrhů je návrat k poměřování nákladů a přínosů. Evropa může dál snižovat emise, ale musí mnohem více sledovat, kolik jednotlivá opatření stojí a zda současně nevytlačují výrobu do zemí, kde budou stejné produkty vznikat s vyššími emisemi,“ uzavírá M. Macenauer.
Komentáře