Česko chce dekarbonizovat. Má na to Modernizační fond, podporu KVET, strategické dokumenty i společenskou objednávku. Potud je to v pořádku. Existuje ale i druhá strana mince. Dokázali jsme zde vytvořit prostředí, ve kterém se obchoduje s připojovací kapacitou, která nikdy nemá šanci být realizována. Výsledkem je existence projektů, které mají snížit emise a modernizovat teplárny, ale k síti se nepřipojí.
Dekarbonizace je státní prioritou, Modernizační fond podporuje nové dekarbonizační projekty a technologie, teplárny mají motivaci modernizovat a snižovat emise. Jenže realita české energetiky má vlastní pravidla. Dobu covidu následovala energetická krize, která zapůsobila dokonale. Lidé se lekli vysokých cen elektřiny a kdo mohl pustil se do realizace fotovoltaických elektráren.
Efektem toho byl vyšší spread cen elektřiny, což už začalo být zajímavé pro spekulanty. Distributor v tu chvíli schvaloval smlouvy o připojení téměř komukoli. Výsledkem byl fakt, že kapacita sítě se začala plnit nikoli reálnými projekty, ale papírovými žádostmi.
Obchod s kapacitou
A tady se rodí česká specialita. Smlouva o připojení se stala investičním aktivem. Pozemek s nicotnou hodnotou, který má v batůžku odsouhlasenou smlouvou o připojení, získá násobně vyšší cenu. Jakmile to zjistili lidé, kteří doposud stavěli domy, nebo pronajímali prostory obchodních center, nebo se živili jakýmkoli poradenstvím v kterémkoli oboru, stali se energetiky.
Tito energetici z Václaváku zakládají fondy, nebo jiné právní subjekty, které kupují, prodávají, kšeftují. A najednou tu máme trh zbarvený do šeda, schovaný za rohem, který přelévá desítky gigawattů žádostí, přestože soustava by reálně ekonomicky opodstatnila jednotky.
Zálohy
Stát si problém uvědomil a zavedl povinnost skládat zálohy při přidělení smlouvy o připojení. U hladin VN a VVN dosahují desítek procent ceny připojení. Zda tento mechanismus skutečně omezí spekulace, je ale otázkou.
Následující řádky rozhodně nejsou dopadovou studií, nýbrž spekulace s vyšší pravděpodobností reality, než bychom si přáli: zálohy na připojení jsou sice povinné, ale jejich výše asi není taková, aby odradila investory, kteří spekulují s projekty za desítky milionů. Navíc nejsou u existujících smluv splatné okamžitě, nejzazší povinnost nastane až v listopadu, což opět otevírá prostor pro obchodování. Neřeší staré smlouvy, neřeší přepisování smluv a právě to dál živí šedý trh s připojovací kapacitou.
Zálohy mohou zpomalit ty největší dobrodruhy, ale zastavit obchodování s kapacitou, které blokuje reálné projekty včetně kogenerací podporovaných Modernizačním fondem i KVET? To bude velmi těžké.
Projekty
K paradoxu dochází ve chvíli, kdy teplárny chtějí stavět nové kogenerační jednotky. Ony mají podporu Modernizačního fondu, mají podporu KVET, jejich projekty mají společenskou i environmentální logiku a nemají možnost se připojit. Kapacitu totiž drží někdo, kdo nic stavět nebude, ani to stavět nechce, jen čeká, jestli se mu podaří smlouvu o připojení ještě někomu výhodně prodat. Dekarbonizace je tak na jedné straně podporovaná a politicky velmi košer, ale na druhé straně technicky nemožná.
Energetika jako bazar
Pro subjekty, které to myslí s připojením opravdu vážně, to znamená hledat, volat a ptát se po Česku těchto dočasných energetiků, zda by neměli k prodeji smlouvy o připojení, které by šlo odkoupit. To asi nemá se strategií teplárníků nic společného. Spíše to připomíná nějaký pokoutní bazar.
Dekarbonizace po česku tak připomíná snahu zhubnout: stát vám zaplatí trenéra, výživového poradce i permanentku do fitka, ale zároveň vám klíč od zamknuté posilovny má dát někdo jiný a chce za něj zaplatit.
Článek vyšel v TEPKYNEWS č. 2/2026.


















































Komentáře