Skupina poslanců (Vojtěch Filip, Stanislav Grospič, Pavel Kováčik, Miloslava Vostrá a Marie Pěnčíková) předložila Poslanecké sněmovně návrh zákona, sněmovní tisk č. 508.
Předložený návrh na vydání ústavního zákona, kterým se mění ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů mění Čl. 7., který v platném znění stanovuje:
Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.
Nově by tento článek v případě schválení předloženého návrhu zněl:
- Voda, jakož i ostatní přírodní zdroje a přírodní bohatství je ve vlastnictví České republiky. Česká republika chrání a zvelebuje toto bohatství a je povinna zajistit ochranu a šetrné využívání vody jako základní životní potřeby i ostatních přírodních zdrojů a přírodního bohatství ve prospěch svých občanů a následujících generací.
- Způsob využívání a ochrany stanoví zákon.
Vzhledem k opakujícím se projevům sucha lze chápat předložený poslanecký návrh jako snahu o posílení ochrany omezených a v poslední době méně dostupných vodních zdrojů.
Přijetím tohoto návrhu by došlo i k výrazné disproporci mezi státem coby regulátorem a koncovým uživatelem vody.
Přijetí výše uvedeného návrhu ale ve skutečnosti žádnou vyšší míru ochrany vodních zdrojů nepřináší, naopak bude znamenat velký zásah do stávající právní úpravy v oblasti vodního hospodářství, které vychází z principů ustanovených již v dobách starověkého Říma.
Historickým argumentem pro zařazení v přírodě se vyskytující vody mezi věci, které nejsou způsobilé být předmětem vlastnického práva byla úvaha, že vodu v takové podobě nelze plně ovládat (není znám její přesný výskyt v podzemí atd.), přičemž jedním z definičních znaků vlastnického práva je panství nad věcí. Tato podmínka je splněna až jejím odběrem na základě příslušného povolení nebo i v rámci obecného užívání.
V současné době otázku vlastnictví vodních zdrojů řeší zákon č. 254/2001 Sb. o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), který v § 3, odstavec 1 stanovuje:
Povrchové a podzemní vody nejsou předmětem vlastnictví a nejsou součástí ani příslušenstvím pozemku, na němž nebo pod nímž se vyskytují; práva k těmto vodám upravuje tento zákon.
Na základě tohoto ustanovení není voda vyskytující se v přirozeném prostředí (podzemní vody, koryta řek, rybníky, vodní nádrže atd.) ve vlastnictví konkrétní fyzické či právnické osoby a nakládat s ní lze pouze na základě zákonným postupem přidělených práv.
Teprve na základě takovýchto práv se odběratel vody může stát vlastníkem vody, nikoli však té, která je v přirozeném prostředí, ale pouze té, kterou odebere v souladu s příslušným povolením.
Záměr předkladatelů zákona zabránit „privatizaci“ vody soukromými či/a nebo zahraničními subjekty se tak jeví jako lichý, neboť surová voda již v současné době není v ničím vlastnictví.
Předložený návrh v článku 7 formuluje pojem „voda“ tak obecně, že toto ustanovení nelze bez podrobnějšího precizování reálně přenést do praxe. Platilo by ustanovení o výhradním vlastnictví vody Českou republikou i na vodu povrchovou či podzemní?
Vztahovalo by se vlastnictví i na osvědčené přírodní léčivé zdroje a zdroje přírodních minerálních vod či vodu, která je vyhrazeným nerostem, či se vyskytuje v důsledku lidské činnosti (důlní vody)?
Přijetím předloženého návrhu by celý obor vodního hospodářství byl státem nově regulován z pozice výhradního vlastníka, kdy vlastník by si mohl klást požadavky v rámci smluvního vztahu, který není zákonem nijak regulován a tím by vznikalo diskriminační prostředí.
Je také potřeba řešit i různá skupenství vody (sníh, led), či atmosférické depozice (srážkové vody). V neposlední řadě je nutné řešit i aplikaci tohoto ustanovení i na vodu odebranou, dodanou a vypouštěnou (surová, pitná, odpadní voda), která podléhá zpoplatnění podle zákona č. 254/2001 Sb. o vodách a také zákona č. 274/2001 Sb. o vodovodech a kanalizacích.
Další neznámou otázkou je okamžik nabytí vlastnictví k vodě – kdy nabyde Česká republika vlastnictví k vodě ve formě atmosférických srážek, a kdy k podzemní vodě? Jak bude vlastnictví pozbýváno u povrchových toků tekoucích přes hranice?
Výhradní vlastnictví vody státem by také mělo zcela závažné důsledky především v odpovědnosti státu za případné škody. Ať už se jedná o škody vzniklé při povodních na majetku jiných vlastníků, či náhrady pro vlastníky pozemků, na nichž by se vyskytovaly povrchové vody, jako např. vodní toky v přirozených korytech, močály, bažiny, sníh a led.
Česká republika by coby výhradní vlastník vody musela odpovídat i za její jakost, kterou by požadovaly nejen ostatní subjekty při jejím odběru (vodárny, průmysl, zemědělství), ale měla by dopady i na přírodu, hospodaření v lesích, rekreaci, rybářství atd.
Přijetím tohoto návrhu by došlo i k výrazné disproporci mezi státem coby regulátorem a koncovým uživatelem vody. Například v České republice hojně rozšířené nakládání s podzemními vodami formou individuálních studní je založeno na principu, kdy fyzická či právnická osoba vlastní potřebnou infrastrukturu (pozemek, strojní a stavební vybavení vrtu podzemní vody), samotnou podzemní vodu však nikoliv.
Stát pak prostřednictvím vodního zákona stanovuje podmínky odběru této podzemní vody (povolení k nakládání s vodami, měření odebrané vody, poplatky za množství odebrané vody).
Přijetím předloženého návrhu by celý obor vodního hospodářství byl státem nově regulován z pozice výhradního vlastníka, kdy vlastník by si mohl klást požadavky v rámci smluvního vztahu, který není zákonem nijak regulován a tím by vznikalo diskriminační prostředí.
Různé lokality v rámci České republiky by pak pověřené orgány řešily prodej vody v rámci smluvních vztahů různými způsoby, které by nebyly zákonem regulovány, resp. neměly by nastaveny limity a podmínky, a tudíž by si vlastník mohl klást jakékoli požadavky na žadatele.
Přínos navržené novely Ústavy je naprosto minimální. Přijetí novely by de facto znamenalo „privatizaci“ vody, byť do výhradních rukou státu.
Při nakládání se „svou“ vodou by stát s největší pravděpodobností musel postupovat podle předpisů o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Důsledkem přijetí takového návrhu by byla nutnost kompletní změny vodního zákona a řady dalších právních předpisů, jakož i precizní definování předmětu vlastnictví. Přínos navržené novely Ústavy je naopak naprosto minimální. Přijetí novely by de facto znamenalo „privatizaci“ vody, byť do výhradních rukou státu.
Ze všech těchto důvodů je navržené „výhradní vlastnictví vody státem“ nadbytečné a bezdůvodné a tento návrh je potřeba odmítnout.
Komentáře