Do dialogu regulátor – praxe vstupují další aspekty. Jsou to servítky si neberoucí tlaky různých zájmových skupin a především tlak Evropy na národní technické a ekonomické tradice a zvyklosti.
Musím na tomto místě podotknout, že je absolutně jedno, zda jde o vodu, vzduch, chemii, průmysl, energetiku a další obory. Čím více je regulace vzdálena praxi, tím větší hloupost je schopna vymyslet.
Není mnoho nařízení či směrnic, které jsou technicky či technologicky a především ekonomicky realizovatelné. Pakliže chceme vyřešit problém A, tak je to většinou za cenu vzniku problému B, C a třeba i D. Problém B je predikovatelný a praxe na něj většinou poukazuje, ostatní problémy se vyloupnou posléze nebo i po letech.
%pst%
Čím více jsou vydávaná rozhodnutí tvořena na politickém základě, tím méně (nebo vůbec) jsou ekonomicky a technologicky řešitelná. V mnoha případech se dokonce do fungujícího systému, který pro životní prostředí není problémem, problém politicky vytvoří.
Zkrátka si vymodelujeme (my Evropané) problém A, směrnicí ho vyřešíme a pak se někteří divíme, že se objeví ty další problémy.
Ekologie v průmyslu i v jiných odvětvích se dělat musí. Na životní prostředí je třeba hledět v každém případě. Všechna přívětivá řešení ale nelze dělat na základě politické líbivosti, ale pouze a jen na základě technologicko – ekonomické reality.
Proto je důležité, aby všechny kroky, které pro uchování zdravého životního prostředí hodláme podniknout, byly důsledně konzultovány s praxí. Tvrdě, ale s rozumem, s nadhledem a s tím, že je nutné brát v potaz všechny možné dopady, které přijetím kroků mohou nastat.
Komentáře