Poslanecká sněmovna projednávala 22. září 2026 ve druhém čtení novelu zákona o výrobcích s ukončenou životností (VUŽ). Významná část rozpravy se týkala pozměňovacích návrhů, které se dotýkají fungování kolektivních systémů, jejich majetkového propojení se zpracovateli odpadu, povinných rezerv, historických půjček nebo postavení internetových tržišť.
V průběhu několikahodinové sněmovní rozpravy zazněla od poslanců řada konkrétních otázek. Na řadu z nich reagovala Berenika Peštová, předsedkyně výboru pro životní prostředí, která dříve řadu let působila v pozici náměstkyně ministra životního prostředí.
Proto jsme Bereniku Peštovou oslovili a v rozhovoru jsme se s ní k nejdůležitějším otázkám, které ve Sněmovně zazněly, vrátili.
Paní poslankyně, začněme asi nejdiskutovanější částí návrhu. Omezením majetkového propojení kolektivních systémů se zpracovateli odpadu. Poslanec Petr Hladík se během druhého čtení ptal, proč má být toto omezení vztaženo také na akcionáře kolektivních systémů. Argumentoval v zásadě tak, že kolektivní systém je jedna společnost, zatímco jeho akcionář je samostatný podnikatelský subjekt. Pokud tedy zákon omezí podnikatelské aktivity akcionáře, může podle něj zasahovat do jeho práva podnikat. Upozornil také na možné riziko arbitráží. Proč je podle vás nutné vztáhnout pravidla proti střetu zájmů i na vlastníky kolektivních systémů?
Především bych chtěla zdůraznit, že nikomu nezakazujeme podnikat. Smyslem návrhu je něco jiného – jasně oddělit role tam, kde může vzniknout střet zájmů. Kolektivní systém už dnes nesmí sám zpracovávat odpad. A má to svůj důvod. Kolektivní systém spravuje peníze výrobců, organizuje zpětný odběr a rozhoduje o tom, kterým zpracovatelům bude odpad předáván a komu budou za tyto služby placeny peníze. Pokud bychom ale zákaz vztáhli pouze na samotný kolektivní systém a současně umožnili jeho vlastníkům vlastnit zpracovatelské společnosti, můžeme se dostat prakticky do stejné situace, jen prostřednictvím jiné majetkové struktury.
Kolektivní systém navíc nehospodaří pouze s penězi svých akcionářů. Hospodaří s příspěvky všech výrobců, kteří jsou v něm zapojeni. Pokud tedy vlastník kolektivního systému současně vlastní společnost, která od tohoto systému získává zakázky na zpracování odpadu, vzniká velmi jednoduchá otázka: Je správné, aby subjekt, který může ovlivňovat, kam peníze výrobců půjdou, měl současně ekonomický zájem na společnosti, která tyto peníze dostává? Podle mě správné řešení spočívá v jasném oddělení těchto dvou rolí.
Petr Hladík ale upozorňoval také na to, že takové omezení může dopadnout na běžné podnikání akcionářů. Není ten zásah příliš široký?
Když se podíváme na skutečná čísla, zjistíme, že vůbec nemluvíme o plošném omezení podnikání.
V oblasti elektrozařízení je v České republice registrováno přibližně 5 000 výrobců. Akcionářů kolektivních systémů jsou z nich zhruba tři desítky. A konkrétní majetkové propojení, které tímto návrhem řešíme, se podle dostupných údajů týká jednoho kolektivního systému a pěti jeho akcionářů. Bavíme se tedy přibližně o 0,1 % výrobců. Není proto přesné říkat, že zakazujeme podnikání výrobcům nebo že tím zasahujeme do celého českého průmyslu. Řešíme velmi konkrétní situaci, kdy se na jedné straně rozhoduje o toku odpadu a peněz a na druhé straně existuje významný majetkový zájem na společnosti, která z těchto rozhodnutí může ekonomicky profitovat.
A co Hladíkova obava z možných arbitráží?
Samozřejmě platí, že každý regulovaný subjekt má právo využít právní prostředky, pokud se domnívá, že nová právní úprava zasahuje do jeho práv. To ale nemůže znamenat, že stát nebude přijímat nová pravidla jen proto, že je někdo může právně napadnout. Kdybychom takto uvažovali, nemohli bychom přijímat prakticky žádné nové zákony například v oblasti dopravy nebo daní, protože i ty mají často omezující nebo finančně negativní dopady na některé regulované subjekty.
Když například zavedete omezení rychlosti na 30 km/h před školami, školkami nebo jinými obdobnými zařízeními, mohou se ozvat dopravní či spediční společnosti s tím, že s takovým omezením při svých investicích nepočítaly, že jim prodlouží dobu přepravy a zvýší náklady. Stejně tak když stát zvýší některou daň, mohou zahraniční investoři namítat, že do České republiky vstupovali za jiných daňových podmínek a změna negativně ovlivní jejich podnikání.
Samotná skutečnost, že nové pravidlo může mít na někoho negativní ekonomický dopad nebo že jej někdo může právně napadnout, proto ještě neznamená, že takové pravidlo nemůže být přijato. Podstatné je něco jiného: zda pro dané omezení existuje legitimní důvod, zda sleduje veřejný zájem a zda je přiměřené tomu, čeho chceme dosáhnout. A právě proto jsme také původní návrh dále upravovali.
To je důležité, protože poslanec Petr Bendl během rozpravy řekl, že samotný princip omezení střetu zájmů chápe. Měl ale problém s jeho rozsahem. Původně se pracovalo s hranicí 10% majetkové účasti. Bendl namítal, že deset procent společnosti ještě nemusí znamenat, že ji skutečně ovládáte. Byla to podle vás oprávněná připomínka?
Ano, a myslím, že to byla opravdu dobrá a věcná připomínka. My se snažíme na tyto věci dívat především odborně, nikoli podle stranické příslušnosti toho, kdo daný argument předkládá. Pokud přijde opoziční poslanec s konkrétní námitkou, která dává smysl a může návrh zlepšit, není důvod ji odmítat jen proto, že přichází z opozice. Naopak je správné ji vyslyšet a návrh podle ní upravit. A přesně to jsme v tomto případě udělali.
Původní desetiprocentní hranici jsme zvýšili na 40 %. Smyslem návrhu totiž nikdy nebylo postihovat každou drobnou finanční investici nebo vzdálené majetkové propojení. Chceme řešit skutečně významné ekonomické vazby. Je rozdíl mezi tím, když vlastníte několik procent nějaké společnosti, a situací, kdy v ní držíte 40% podíl. Čtyřicet procent už podle mě není okrajová investice, ale významný ekonomický zájem. A jestliže současně ovládáte kolektivní systém, který rozhoduje o tom, kam bude odpad předán a komu budou zaplaceny peníze za jeho zpracování, existuje podle mého názoru dostatečně silný důvod, aby zákon takovou situaci řešil.
Zvýšení hranice z 10 na 40 % proto považuji za rozumný kompromis. Připomínku pana poslance Bendla jsme vzali vážně, protože byla věcná a relevantní. Návrh jsme na jejím základě výrazně zúžili, ale současně jsme zachovali jeho základní princip – zabránit skutečnému střetu zájmů. Přesně tak by podle mě měla parlamentní diskuse fungovat.
Přejděme k druhému velkému tématu – rezervám kolektivních systémů. Petr Hladík se ptal, proč by případnou chybějící rezervu měli doplňovat právě akcionáři. Jeho argument byl poměrně jednoduchý: do kolektivního systému přispívají tisíce výrobců, tak proč má za nedostatek peněz odpovídat několik jeho vlastníků? Proč jste zvolili právě odpovědnost akcionářů?
Pozor, tady bych řekla, že jde především o nepochopení našeho návrhu. My nenavrhujeme, aby rezervu standardně vytvářeli nebo financovali, nebo doplňovali akcionáři kolektivního systému. Primární povinnost vytvořit, doplňovat a udržovat zákonem stanovenou rezervu má nadále kolektivní systém a tato rezerva se vytváří z příspěvků všech výrobců, kteří jsou do něj zapojeni.
Odpovědnost akcionářů je až subsidiární. Jinými slovy: pokud kolektivní systém funguje tak, jak má, řádně hospodaří a vytváří zákonem požadovanou rezervu, akcionáři ze svého neplatí vůbec nic. Jejich odpovědnost nastupuje až ve chvíli, kdy kolektivní systém svoji zákonnou povinnost nesplní a rezervu nevytvoří nebo nedoplní. A právě tehdy se musíme ptát, kdo má nést důsledky takového selhání.
Kolektivní systém totiž není běžná obchodní společnost. Hospodaří především s příspěvky tisíců výrobců, kteří mu peníze svěřují proto, aby prostřednictvím něj plnili své zákonné povinnosti. Akcionáři přitom mají možnost ovlivňovat, jak je tento systém řízen. Pokud tedy kolektivní systém při tvorbě povinné rezervy selže, máme v zásadě dvě možnosti. Buď řekneme tisícům výrobců, kteří systém neřídí a jeho hospodaření nemohou ovlivnit: „Rezerva chybí, zaplaťte znovu.“ Anebo nastoupí subsidiární odpovědnost těch, kteří systém vlastní a mají možnost jeho řízení ovlivňovat. My volíme druhou možnost.
Proto je důležité zdůraznit, že nejde o přenesení povinnosti vytvářet rezervu z výrobců na akcionáře. Je to pouze pojistka poslední instance pro případ, že kolektivní systém při plnění své zákonné povinnosti selže. Kdo má právo systém řídit, musí nést také určitou odpovědnost za situaci, kdy systém své základní zákonné povinnosti neplní.
Petr Bendl položil ještě dotaz, proč vůbec snižovat povinnou rezervu z 50 na 25 %, když nevíme, zda bude 25 % v nějaké skutečně krizové situaci stačit?
Protože se nemění jen jedno číslo. Měníme celý systém zabezpečení rezervy. Dnes musí kolektivní systém držet rezervu ve výši 50 % ročních nákladů. Jsou to peníze výrobců, které musí být dlouhodobě odloženy. Navrhujeme snížení na 25 %. Současně ale zavádíme pojistku v podobě odpovědnosti akcionářů za její doplnění. Tyto dvě věci se proto musí posuzovat společně.
Na jedné straně říkáme: není nutné dlouhodobě blokovat 50 % ročních nákladů, stačí 25 %. Na druhé straně říkáme vlastníkům systému: za to, že tato rezerva skutečně existuje, nesete odpovědnost. Pokud systém funguje dobře, nic se nemění a akcionář nic nedoplácí. Pokud se ale něco pokazí, nemají chybějící peníze znovu platit tisíce výrobců, kteří správu rezervy nemohou ovlivnit.
U většiny ostatních odpadových toků, včetně obalů v obalovém zákoně, navrhujete povinnou rezervu snížit z 50 na 25 % ročních nákladů. U elektroodpadu ale zůstává na 50 %. Proč právě elektrozařízení představují výjimku?
Přiznám se, že právě nad elektroodpadem jsme dlouho váhali. Diskutovali jsme, zda i zde rezervu snížit na 25 %, ale nakonec jsme se rozhodli zachovat současných 50 %. Důvodů je několik. Prvním je velmi dlouhá životnost elektrozařízení. Elektro není rychloobrátkové zboží. Televizi, ledničku, pračku nebo jiné větší elektrozařízení si nekupujete každý rok.
Mezi okamžikem, kdy výrobce uvede výrobek na trh a zaplatí příspěvek na jeho budoucí zpětný odběr a zpracování, a okamžikem, kdy se z výrobku skutečně stane odpad, může uplynout deset i více let. To znamená, že kolektivní systém musí být finančně připraven plnit své povinnosti nejen dnes nebo příští rok, ale také ve vztahu k velkému množství výrobků, které byly uvedeny na trh v minulosti a jako odpad se objeví teprve v budoucnu. Druhým důvodem je vývoj ekonomiky samotného zpracování elektroodpadu.
Dlouhodobě sledujeme trend, kdy má stále větší část elektroodpadu takzvanou negativní ekonomickou hodnotu. Jednoduše řečeno: náklady na jeho sběr, přepravu a zpracování jsou vyšší než výnos z materiálů, které z něj lze získat. V minulosti obsahovala řada elektrozařízení relativně velké množství hodnotných materiálů, zejména kovů. Jejich prodej dokázal alespoň část nákladů na zpracování pokrýt.
Výrobci ale zcela pochopitelně optimalizují výrobu, snižují materiálovou náročnost výrobků a používají méně drahých materiálů. Moderní výrobek tak může být lehčí a materiálově efektivnější, což je z pohledu výroby i životního prostředí často pozitivní, ale pro ekonomiku jeho budoucí recyklace to může znamenat nižší výnos z vytěžených surovin. Rozdíl mezi náklady na zpracování a hodnotou získaných materiálů se tak může zvětšovat. A tento rozdíl musí někdo zaplatit.
Třetím faktorem je rostoucí množství elektrozařízení. V domácnostech máme stále více různých spotřebičů a elektroniky. Nejde už jen o televizi, pračku a ledničku. Přibývá celá řada dalších zařízení a dříve či později se z nich stane elektroodpad, který musí někdo sebrat a řádně zpracovat. Když tyto tři faktory spojíte – dlouhou životnost výrobků, rostoucí množství elektrozařízení a zhoršující se ekonomiku zpracování části elektroodpadu – dostáváte oblast, kde podle nás není namístě být s finanční rezervou elektroodpadu příliš odvážný. Proto jsme se nakonec rozhodli postupovat opatrně. U jiných odpadových toků vidíme prostor pro snížení rezervy na 25 %, ale u elektroodpadu jsme po diskusi dospěli k závěru, že je odpovědnější ponechat rezervu na 50 %.
Neznamená to, že 50 % je nějaké magické číslo, které už nikdy nemůže být změněno. Pokud budeme mít v budoucnu, tedy za několik let, dostatek dat a zkušeností, které ukážou, že lze rezervu bezpečně snížit i u elektroodpadu, můžeme o tom znovu diskutovat. V tuto chvíli ale podle mě převažují důvody pro větší obezřetnost. Podívejte, doposud byla rezerva 50%, takže se vlastně nic nemění, a snížit se dá finanční rezerva vždy. Dolů to jde snadno, nahoru je to horší.
Jedno téma ve Sněmovně vytvořilo poměrně neobvyklou shodu. Internetová tržiště. Petr Hladík i Petr Bendl upozorňovali na problém zahraničních prodejců působících například prostřednictvím platforem typu Temu nebo Shein. Pokud za výrobek prodaný do České republiky nikdo nezaplatí příspěvek na jeho budoucí recyklaci, výrobek se zde přesto jednou stane odpadem a někdo jeho sběr a recyklaci zaplatit musí. Hladík dokonce označil odpovědnost internetových tržišť za jednu z nejsmysluplnějších částí původního návrhu. Proč jste tedy právě tuto část nakonec vypustili?
Nejdříve bych chtěla zdůraznit, že na samotném cíli se podle mě vůbec nelišíme. Není správné, aby výrobek prodaný ze třetí země vstoupil na český trh bez příspěvku na svou budoucí recyklaci, zatímco český nebo evropský výrobce tuto povinnost řádně plní. To je neférové vůči českým a evropským firmám a v konečném důsledku tyto náklady stejně musí zaplatit někdo jiný.
Otázka tedy není, zda odpovědnost internetových tržišť řešit, ale jak ji řešit dobře a zejména chytře. Některé evropské země, například Francie nebo Německo, již přijaly vlastní právní úpravy, které tuto problematiku řeší. Problém je v tom, že každá země k tomu přistupuje trochu jinak. A to podle mě není dobré pro jednotný evropský trh.
Pokud má internetové tržiště působit napříč Evropskou unií, nedává příliš smysl, aby v každém členském státě čelilo úplně jinému systému povinností. Na evropské úrovni se přitom právě diskutuje o společném evropském řešení. Proto jsme dospěli k názoru, že bude rozumnější tuto problematiku dopracovat v rámci komplexní novely odpadového hospodářství a současně ji sladit s tím, jak bude odpovědnost internetových tržišť nastavena na evropské úrovni.
Odpovědnost internetových tržišť tedy neopouštíme. Naopak ji chceme vyřešit. Nechceme ale dnes přijmout české řešení, které bychom za několik měsíců museli znovu předělávat jen proto, že Evropa nastaví společná pravidla jinak. Podle mě je v tomto případě rozumnější udělat to jednou, pořádně a pokud možno v souladu s jednotným evropským řešením.
Další kritika byla spíše procesní. Petr Hladík opakovaně namítal, že z původně poměrně technické implementace evropského práva se prostřednictvím pozměňovacích návrhů stává poměrně zásadní změna fungování kolektivních systémů. Podle něj by takto významná změna měla projít klasickým připomínkovým řízením a posouzením dopadů RIA.
Tento argument pana poslance Hladíka mě upřímně řečeno velmi překvapil. On sám totiž k tomuto zákonu předložil několik pozměňovacích návrhů a minimálně jeden z nich je opravdu velmi rozsáhlý a komplexní. Nejde tedy o nějakou drobnou legislativně-technickou úpravu původního vládního návrhu. Ale já mu samozřejmě neupírám právo takový pozměňovací návrh předložit. Právě naopak. Pozměňovací návrhy jsou legitimní a standardní součástí parlamentního legislativního procesu. Jen potom podle mě není úplně přesvědčivé kritizovat jiné poslance za to, že prostřednictvím pozměňovacích návrhů dělají totéž.
Ano, některé naše změny jdou nad rámec původní transpozice. To nijak nezastírám. Vycházejí ale z konkrétních problémů, které se ukázaly při praktickém fungování kolektivních systémů a které podle našeho názoru dává smysl řešit. Parlamentní projednávání přece není jen formální proces, ve kterém poslanci mohou vládní návrh buď přijmout, nebo odmítnout. Kdyby tomu tak bylo, institut pozměňovacích návrhů bychom vůbec nepotřebovali. Jejich smyslem je právě umožnit poslancům reagovat na problémy, které při projednávání zákona identifikují, a návrh zákona změnit nebo doplnit.
To samozřejmě neznamená, že každý pozměňovací návrh je automaticky správný nebo že není potřeba posuzovat jeho dopady. Naopak. Musíme o těch návrzích diskutovat, zpřesňovat je a poslouchat relevantní připomínky. A myslím, že jsme ukázali, že přesně to děláme. Když například pan poslanec Bendl upozornil na problém s původní desetiprocentní hranicí majetkového propojení, uznali jsme, že jeho argument je věcný, a hranici jsme zvýšili na 40 %.
Takže debatu o kvalitě jednotlivých pozměňovacích návrhů určitě veďme. Ptejme se na jejich dopady, přiměřenost i technické provedení. Ale samotná skutečnost, že určitá změna přichází prostřednictvím pozměňovacího návrhu a jde nad rámec původního vládního textu, podle mě nemůže být argumentem proti ní, zvlášť když sám pan poslanec Hladík stejný legislativní nástroj u tohoto zákona využívá.
Petr Bendl otevřel ještě jeden velmi konkrétní problém: historické půjčky kolektivních systémů. Princip, že kolektivní systém nemá půjčovat peníze vybrané od výrobců jiným subjektům, nezpochybňoval. Ptal se ale, jak může nový zákon nařídit vrácení staré půjčky například do 12 měsíců, když byla smlouva uzavřena se splatností až za několik let. Není to zásah do již existujícího smluvního vztahu?
Především je potřeba říct jednu důležitou věc: zákaz půjčovat peníze vybrané od výrobců třetím osobám nezavádíme touto novelou. Tento zákaz platí už od roku 2021. A má to svoji logiku. Kolektivní systém není banka. Peníze od výrobců vybírá proto, aby za ně zajistil sběr a recyklaci výrobků s ukončenou životností, nikoli proto, aby je půjčoval jiným subjektům.
Tehdejší zákon ale dostatečně nevyřešil, co se má stát s některými půjčkami, které vznikly ještě před účinností tohoto zákazu. A právě tuto mezeru dnes potřebujeme vyřešit. Pokud bychom přijali argument, že jednou sjednaná splatnost už nemůže být zákonem nijak dotčena, dostali bychom se do velmi problematické situace.
Před změnou zákona by například stačilo sjednat půjčku na několik desítek let a prostředky vybrané od výrobců by mohly zůstat mimo kolektivní systém po celou tuto dobu. Proto návrh stanovuje přechodné období pro vypořádání těchto historických vztahů. Dvanáct měsíců považuji za přiměřenou dobu, zvlášť když zákaz poskytování nových půjček platí už několik let.
Petr Bendl současně řekl, že pokud stát kolektivní systémy takto výrazně reguluje, musí být také maximálně transparentní. Navrhoval proto za určitých okolností vztáhnout na kolektivní systém informační povinnost podle zákona č. 106/1999 Sb., tedy zákona o svobodném přístupu k informacím. Proč by měl být kolektivní systém z tohoto režimu vyňat?
Já vůbec neříkám, že kolektivní systémy nemají být transparentní. Mají. Musíme ale rozlišovat mezi transparentností a tím, zda na soukromou společnost plošně přeneseme právní režim vytvořený primárně pro kontrolu veřejné moci. Kolektivní systém je soukromoprávní subjekt. Nehospodaří s penězi státního rozpočtu nebo daňových poplatníků. Hospodaří s příspěvky soukromých výrobců.
Současně disponuje řadou obchodně citlivých informací. Například o množství výrobků jednotlivých výrobců, smluvních vztazích, cenách dodavatelů nebo nákladech na logistiku a zpracování. To neznamená, že mají být tyto společnosti netransparentní.
Pokud považujeme určité informace za natolik důležité, že mají být veřejné, můžeme v zákoně přesně stanovit, které informace musí kolektivní systémy zveřejňovat. To podle mě dává větší smysl než na soukromou společnost plošně přenést celý režim zákona o svobodném přístupu k informacím.
Poslanec Vítězslav Schrek otevřel velmi citlivé téma. Upozornil na dopis Národní rady osob se zdravotním postižením. V něm zazněla obava, že navrhované změny mohou ohrozit pracovní místa lidí se zdravotním postižením pracujících při zpracování elektroodpadu. Ve Sněmovně se hovořilo dokonce o možném dopadu na 7 000 pracovních míst, přičemž sám poslanec Schrek upozornil, že toto číslo nedokáže nezávisle ověřit. Může váš návrh skutečně poškodit chráněné dílny?
Obavu o pracovní místa lidí se zdravotním postižením beru velmi vážně. Ale právě proto musíme přesně vysvětlit, co návrh skutečně znamená. Nezakazujeme chráněné dílny. Neomezujeme jejich činnost. Nezakazujeme jim zpracovávat elektroodpad. Ve skutečnosti může být výsledek právě opačný.
Představme si nezávislou chráněnou dílnu, která se uchází o zakázku kolektivního systému. A proti ní stojí zpracovatelská společnost, která je majetkově propojena s vlastníkem tohoto kolektivního systému. Kolektivní systém přitom rozhoduje, kam bude sebraný odpad předán a komu budou za jeho zpracování zaplaceny peníze. Je potom legitimní otázkou, zda mají oba zpracovatelé skutečně stejné podmínky. Právě tuto nerovnost chceme odstranit.
Po oddělení těchto rolí budou mít nezávislí zpracovatelé, včetně chráněných dílen zaměstnávajících osoby se zdravotním postižením, rovnější možnost ucházet se o zakázky kolektivních systémů. Proto bych byla velmi opatrná s tvrzením, že návrh automaticky ohrožuje tisíce pracovních míst. Chráněné dílny mohou dál třídit, demontovat a zpracovávat výrobky s ukončenou životností stejně jako dnes.
Takže podle vás může mít změna na chráněné dílny dokonce pozitivní dopad?
Ano, zcela jistě. Pokud dnes část zakázek směřuje ke zpracovateli, který je majetkově propojen s vlastníkem kolektivního systému, odstranění tohoto propojení může vytvořit více prostoru pro nezávislé zpracovatele. A mezi ně patří i řada chráněných dílen. Řekla bych to jednoduše: chráněné dílny nepotřebují ochranu majetkového propojení. Potřebují férovou možnost získat práci. A právě rovnější podmínky při přístupu k zakázkám jim tuto možnost mohou dát.
Komentáře