V české legislativě pro ochranu ovzduší se už desítky let pracuje s emisemi jednotlivých látek: oxidy dusíku, oxid siřičitý, prachové částice, těkavé organické látky. Každá má svůj emisní limit, každá se sleduje odděleně.
Klimatická politika ale stojí na jiné logice. Mělo by jít především o uhlíkovou bilanci, tedy o celkovém množství skleníkových plynů přepočtených na jednotný ukazatel: ekvivalent CO2 (CO2e). Ten umožňuje porovnávat různé plyny podle jejich skutečného dopadu na oteplování.
V klimatické politice je institut CO2e základní jednotkou, ale v české vzduchové legislativě prakticky neexistuje.
Historické důvody
Zákon o ochraně ovzduší byl koncipován v době, kdy hlavním problémem nebyla klimatická změna, ale lokální znečištění, především Smog, kyselé deště, prach. Proto se zaměřil na jednotlivé látky a jejich zdravotní dopady. CO2 tehdy nebyl „škodlivina“, ale jen inertní plyn, který nikoho netrápil.
Klimatická politika se vyvíjela odděleně, na úrovni EU a mezinárodních úmluv. Tam je CO2e již známým standardem. Jenže česká legislativa se nikdy plně nepřizpůsobila tomu, že dnes je prioritním řešením klima. Lokální znečištění, byť je nutné říci, že ho v žádném případě nelze přehlížet, je řešením „v rámci“ klima. Zdá se, že se u nás z historie vynořily dvě paralelní logiky ochrany ovzduší. Jedna řeší jednotlivé látky, ta druhá řeší celé klima a pracuje s CO2e.
Tyto světy se zatím nepotkaly. Pokud by se ekvivalent CO2 stal součástí české vzduchové legislativy, otevřel by se prostor pro možnost započítat nejen emise, ale také jejich odstraňování. Firmy dnes vykazují přímé emise ze své činnosti, nepřímé emise z elektřiny a emise v dodavatelském řetězci. Pokud ale podnik aktivně odstraňuje CO2 nějakým způsobem z atmosféry, podporuje třeba biogenní sekvestraci, investuje do půdních projektů nebo provozuje zařízení, které reálně snižuje koncentraci CO2 v ovzduší, česká legislativa to nezohledňuje. V ESG reportingu se tyto aktivity objeví, ale jen jako dobrovolná metrika, nikoli jako součást oficiální bilance.
CO2e v legislativě
Zavedení CO2e do zákona o ochraně ovzduší by umožnilo odečítat odstraněný CO2 od vyprodukovaného a vytvářet tak uhlíkovou bilanci. Firmy by byly motivovány nejen ke snižování emisí, ale i k aktivním opatřením, která atmosféru reálně čistí. Zároveň by se tím propojil ESG reporting s legislativními povinnostmi a vznikl by rámec pro budoucí uhlíkové kredity či obchodování s odstraněným CO2. Jinými slovy: podnik by nebyl hodnocen pouze podle toho, co vypouští, ale také podle toho, co aktivně odstraňuje.
To, že institut CO2e v české legislativě zatím chybí, má několik příčin. Není stanovena převodní metodika, která by umožnila přesně měřit a ověřovat množství odstraněného CO2. Pádným důvodem absence institutu CO2e v naší legislativě je i fakt, že Evropská unie zatím nevyžaduje, aby členské státy implementovaly CO2e do národních vzduchových zákonů. Politická debata navíc řeší CO2 především v kontextu emisních povolenek, nikoli zákona o ovzduší, a jednotlivá ministerstva si tyto agendy drží odděleně.
Možnost bilancovat je výhodná
Situace se však bude muset změnit. ESG reporting se (byť s odkladem) stane povinným pro stále větší okruh firem a ty budou potřebovat jednotnou metodiku, definice i výpočty. Nestačí vykazovat jen emise. Bude nutné vykazovat i negativní emise, tedy odstraněný CO2. Pro zajímavost, jeden kilogram odstraněného přízemního ozónu má stejný přínos pro oteplování klima, jako jedna tuna odstraněného CO2. Jako převodní metodiku by šlo bez problému vzít holandskou Eco-costs databázi podloženou LCA studiemi pro desetitisíce látek ecocostsvalue.com (Virtual Pollution Prevention Costs, VPPC).
Firmy, které investují do technologií na odstraňování uhlíku, dnes nemají žádný legislativní rámec, který by jejich přínos uznal. To je dlouhodobě neudržitelné, zvlášť když se blíží éra uhlíkových kreditů, obchodování s odstraněným CO2, povinných uhlíkových bilancí a dynamických uhlíkových daní. Bez institutu CO2e v ovzduší bude česká legislativa stále o krok pozadu.
Ekvivalent CO2 by umožnil odečítat odstraněný uhlík od vyprodukovaného a vytvořit tak reálnou uhlíkovou bilanci. Propojil by ESG reporting s právními povinnostmi, motivoval firmy k aktivnímu odstraňování CO2 a otevřel cestu k uhlíkovým kreditům i obchodování. To je přesně důvod, proč se o tomto tématu začíná mluvit a proč je správné ho otevírat.
CO2e v klimatické politice.
Evropská unie používá ekvivalent CO2 jako základní jednotku v klimatické politice: emisní povolenky v systému EU ETS, národní klimatické cíle i sektor půdy a lesů (LULUCF) jsou počítány v tunách CO2 nebo CO2e. Český zákon o ochraně ovzduší však tento institut dosud nepřevzal a nadále pracuje s jednotlivými látkami a jejich emisními limity. Stejný princip využívá Velká Británie, která má povinné uhlíkové rozpočty pro celé hospodářství vyjádřené v milionech tun CO2e, a skandinávské země, kde jsou uhlíkové daně, národní bilance emisí i firemní reportingy založené na CO2e.
Kanada i Nový Zéland používají CO2e v uhlíkových daních, emisních obchodních systémech a povinném reportingu velkých emitentů. Společné mají jedno: CO2e je základní jednotkou jejich klimatické politiky, zatímco zákony o ochraně ovzduší typicky řeší lokální znečištění (NOₓ, SOx, prach, VOC) a institut ekvivalentu CO2 v nich zpravidla chybí.
Česká republika má klimatickou politiku rozptýlenou mezi několik ministerstev a dosud neexistuje jednotný legislativní rámec, který by ekvivalent CO2 integroval do zákona o ochraně ovzduší. Ten nadále pracuje s jednotlivými znečišťujícími látkami, nikoli se skleníkovými plyny a jejich uhlíkovou bilancí.
Ekvivalent CO2 je přesně definovaný pro skleníkové plyny, jako je metan, oxid dusný či fluorované plyny s extrémně vysokým oteplovacím potenciálem. Tyto látky se povinně přepočítávají na CO2e v ESG reportingu, v systému emisních povolenek EU ETS i v národních inventurách emisí skleníkových plynů.
Česká legislativa je tedy v paradoxní situaci: CO2e zná, ale nepoužívá ho tam, kde by dával větší smysl a pomáhal jak prostředí, tak rozvoji průmyslu.
Komentáře