Plazmové zplyňování – další možný způsob zpracování odpadů

Chemická recyklace, respektive v tomto případě molekulární konverze na bázi chemického procesu, je samostatný technologický proces, kdy dochází k primárnímu termickému rozkladu původní suroviny - např. komunálního odpadu – na základní chemické prvky, které jsou pak výchozí surovinovou základnou pro výrobu plnohodnotných finálních produktů plně rovnocenných s výrobky primárně vyráběných z fosilních zdrojů.

Proces lze popsat následovně :

Anorganické a organické části všech jednotlivých samostatných složek vstupního odpadu - při vstupu do termického procesu jsou vizuálně spojeny v jeden homogenní odpadový celek - jsou rozloženy na molekulární bázi a následně finálně se opětovně všechny anorganické a anorganické složky jednotlivých původních složek odpadu shlukují do samostatných výstupních produktů, které jsou již plně tvořeny jen anorganickými resp. organickými prvky.

Toto je základní know-how tohoto termického procesu.. .Σ(A+O) = ΣA + ΣO

Výstupní produkt organické povahy (syntézní plyn) má vzhledem k přítomnosti uhlíku a vodíku kromě standartního finálního materiálového využití ( široká škála - např. desinfekční a čistící výrobky, plastové výrobky, zpětné využití v chemické prvovýrobě) i jednoznačnou pozitivní možnost energetického využití v klasické energetice (teplárna či výroba elektrické energie, výroba vodíku) či nově v dopravě ve formě alternativních paliv, kdy oproti klasickému fosilnímu zdroji je výstupní produkt tohoto termického procesu výrazně environmentálně čistší a zbaven anorganických aditiv a nečistot, které jsou - jak již bylo popisováno v předchozím textu - shlukovány do druhého výstupního produktu anorganické povahy (inertní nevyluhovatelná sklovina, tzv. vitrifikát).

Tento fakt by měl brát jako velké pozitivum a neměl by být celospolečensky chápán negativně ve smyslu pouhého požadovaného finálního materiálového využití.

Tato environmentální kvalita syntézního plynu by měla být plně využita v rámci dekarbonizace energetiky a snížení emisní zátěže primárně v teplárenství. kdy vzniklý plynný produkt by měl být využit jako náhrada stávajícího fosilního paliva nebo např. využitelných složek komunálního
odpadu z procesu MBÚ (nadsítná část) , kdy nedochází ke zlepšení jeho environmentálních parametrů či předpokladů lepší využitelnosti (nutnost skládkování podsítné převážné nevyužitelné části).
Výstupní surovina anorganické povahy je využita plně materiálově ve stavebnictví pro výrobu betonových produktů nebo izolantů či metalurgickém průmyslu (kovy).

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá fakt, že termický třídící proces na bázi chemických principů vytváří dvě nové výstupní suroviny - recykláty, které mohou ve 100% výši zpětně nalézt plnohodnotné finální uplatnění v materiálovém nebo energetickém smyslu, a to flexibilně, dle aktuálních potřeb společnosti. Právě tato flexibilita je tou největší výhodou, kdy tyto procesy lze smysluplně řídit a rovněž finalizovat výstupy buď do energetického sektoru (přispívat k stabilitě sítí) nebo do výrobních procesů žádaných komodit (např. již výše uváděné dezinfekční prostředky).

Resumé je tedy takové, že termické procesy chemické povahy přetvářejí a vlastně recyklují původní vstupní odpad na nové produkty, které dle celospolečenské poptávky a potřeby nalézají finální materiálově či energeticky smysluplné uplatnění.

Definici materiálového nebo energetického využití původní suroviny neurčuje primární konverzní termický zpracovatelský recyklační proces na bázi chemického principu, ale samostatné, oddělené a nezávislé využití na následném technologickém finálním zařízení.

Takto je potřebné chápat vzájemný vztah citovaných pojmů.