Jsou plasty obětí vlastního úspěchu?

Plasty se dotýkají téměř všech oblastí našeho života: díky nim jsou naše životy pohodlnější, jednodušší a šetří nám peníze. Více než 100 let tyto univerzální materiály pomáhaly utvářet náš svět. Během této doby se vyvíjely stále nové plasty. Z jejich likvidace se ale stal velký environmentální problém, protože se hromadí na skládkách a v oceánech.

Patricia Vangheluwe ze společnosti PlasticsEurope a profesor Helmut Maurer z oddělení odpadového hospodářství a recyklace Evropské komise v rozhovoru pro časopis Creating Chemistry diskutují o dilema, které pro nás plasty dnes představují.

Přestože plastové materiály významně ovlivňují náš každodenní život, slovo „plast“ se stalo synonymem pro současnou spotřební společnost. Myslíte si, že plasty mají problém se svojí image?

Helmut Maurer: Plast je obětí své všestrannosti a velkého úspěchu. Co nevyrábíme z plastů? Objevují se už i v našich tělech jako součást lékařských aplikací. Není ale důvod plasty démonizovat. Z mého pohledu je problémem, že jsou široce nadužívány. Uvádíme na trh a vyrábíme tolik plastů, kolik je v našich silách, a pak nejsou k dispozici nástroje, které by to náležitě zvládly. Plánované opotřebovávaní se stalo průmyslovým principem.

Patricia Vangheluwe: Souhlasím s tím, že plasty mají problém se svojí image, což musíme změnit. Například je nutné dělat mnohem více, aby byl plastový odpad po spotřebitelích využíván jako zdroj a lidé pochopili, že plast je cenný materiál. Jako společnost musíme tuto otázku řešit, protože plast nabízí obrovské příležitosti k řešení společenských výzev a je jedním z nejužitečnější materiálů, které existují.

Rostoucí spotřeba nás dovedla k tomu, že se země potýkají s obrovským množstvím plastových materiálů, které se staly odpadem. Podle programu OSN pro životní prostředí (UNEP) končí mezi 22% a 43% plastového odpadu celého světa na skládkách, namísto toho, aby byl znovu použit nebo recyklován. Jak můžeme tento problém vyřešit?

Maurer: V rozvojových zemích končí plast prakticky vždy na skládce, nebo rovnou v přírodě. Dokonce i v rámci Evropy jde asi 50% na skládky. Je jasné, že musíme urgentně jednat. Potřebujeme, aby zákaz skládkování byl globální. Máme miliony tun plastů rozložených na mikročástice, které plavou v oceánech, a do mořského prostředí se každoročně dostane dalších 10 až 15 milionů tun. I tady musíme mluvit globálně, protože oceány nemají hranice. Potřebujeme pracovat na chemii materiálu. Musíte vyrábět výrobky z materiálů, které jsou navrženy k recyklaci, a vyhnout se toxickým aditivům, které recyklaci znesnadňují. Pro plastový průmysl je to obrovská výzva.

Vangheluwe: Souhlasím s Helmutem, že musíme globálně podpořit zákaz skládkování. V případě komunálních odpadů se musí změnit celý hodnotový řetězec, čili od společností vyrábějící plasty po výrobce produktů, maloobchodníky a konečné spotřebitele. Musíme navrhovat produkty, které efektivně využívají zdroje, což není úplně to samé jako když jsou navrženy pro recyklaci, a přitom musíme brát v úvahu, co se s produktem stane na konci jeho životnosti. Výrobní společnosti vždy braly odpad velmi vážně, protože z ekonomického hlediska má smysl využívat zdroje ve výrobě tím nejefektivnějším způsobem. Veškerý vývoj produktů a aplikací dělají pro to, aby produkty byly lehčí, odolnější a funkčnější. Pomáhá to šetřit zdroje, což má podobné pozitivní účinky jako předcházení vzniku odpadu.

Pro průmyslově vyspělé země je často levnější poslat plastový odpad lodí tisíce kilometrů pryč, než jej přepracovat v místě, kde vznikl. Nemělo by být ekonomicky žádoucí, aby recyklace fungovala blíže k místu vzniku?