Reklama

2. 1. 2019  |  Publicistika  |  Autor: redakce

Na Mělnicku, v Horních Počaplech, si občané v referendu vybrali skládkování

Ale to obyvatelstvo neví. I přes líbivé a logicky vypadající argumenty ekologických organizací, které hovoří stejnou řečí jako skládková a svozová lobby (jaká náhoda), je to neoddiskutovatelný fakt.

Vyseparovat a následně upravit odpad z černé popelnice tak, aby byl recyklovatelný, je totiž tak technologicky a ekonomicky náročné, že je to téměř zcela nereálné. Odpad je prostě kontaminovaný ostatními složkami a vytřídit a vyčistit ho, stojí velké peníze. Proto se také do stavby separačních linek POUZE na komunální odpad nikdo nehrne.

Co si tedy lidé na základě informační masáže ekologických organizací v referendu vybrali?

Ekologickou bombu, která je schopná být tisícinásobně nebezpečnější, než odmítnuté zařízení na energetické využití odpadu. Tedy zařízení, které vyrobí ekologickým způsobem z odpadu teplo či elektřinu, přitom jej hygienizuje a minimalizuje jeho objem na necelou desetinu.

I ta se dá následně recyklovat získáváním drahých kovů. Minerální složka se následně vhodně využije jako náhrada stavebních materiálů.

Smrtonosná skládková voda

Výluhy ze skládek mají jedno společné. Dříve či později nekontrolovaně protečou do spodních vod, nebo odtečou do vod povrchových a především, žádná čistička odpadních vod (ČOV) není schopna je vyčistit.

Zastánci skládkování argumentují tím, že moderní skládka technologicky jistí nepříznivý dopad na životní prostředí. Drenážní systém odvádí kontrolovaně toxické výluhy do nádrží, odkud se čerpá k dalšímu speciálnímu čištění. V žádném případě tomu tak není.

Nejenže drenáže nevydrží věčně. Časté každoroční požáry na skládkách celý systém drtivé většiny skládek již dávno dokonale zničil. Například skládka Uhy, kam se z oblasti Mělnicka odpad sváží, letos hořela již dvakrát. V květnu a srpnu. V minulosti hořela několikrát i skládka Mšeno. Žár poškozuje i vodotěsné vrstvy, takže se o nějakém zabezpečení po jednom jediném požáru nedá hovořit.

Nejznámějším průsakem skládkových vod je ekologická katastrofa skládky Pozďátky.

Výluhy se kromě přehršle velmi toxických látek vyznačují i vysokou koncentrací amoniakálního dusíku, která může dosáhnout až 20 000 mg/l. Ze všech toxických látek, přítomných ve skládkových vodách, je amoniakální dusík nejtoxičtější. V koncentracích vyšších než 100 mg/l je amoniakální dusík vysoce toxický pro vodní organismy (zdroj).

Odpad uvolňuje vlivem přírodních podmínek dále i těžké kovy, přípravky na ochranu rostlin (pesticidy) a řadu dalších látek pocházejících z tzv. domácí chemie, průmyslové výroby nebo těžby nerostů. V průsakové vodě tedy najdeme vysoké koncentrace fenolů, kyanidů, arsenu nebo třeba kadmia.

Co nastane, pokud budeme pít vodu kontaminovanou výluhem ze skládky?

Obecně vysoké koncentrace fenolů mohou ohrozit schopnost krve transportovat kyslík, což způsobuje bolest hlavy, nevolnost, modrání končetin a rtů. Mohou se dostavit poruchy dechu, bezvědomí i smrt. Vysoké opakované expozice mohou způsobit poškození jater, ledvin a centrální nervové soustavy. Fenoly způsobují srdeční arytmii a mají mutagenní účinky.

Kyanidy jsou vysoce toxické zejména ve vodním prostředí. Při nižších dávkách se objevuje nevolnost, bolest hlavy, únava a další známky nedostatku kyslíku. Při vyšších dávkách přichází kóma a smrt. Chronická expozice vede k zvýšenému obsahu kyanidů v krvi, k rozvoji hluchoty, šerosleposti, nebo k poruchám chůze.

Arsen v životním prostředí nedegraduje; značná část je obsažena ve vodních sedimentech, snadno bioakumuluje v potravních řetězcích. Toxické účinky arsenu jsou známy již od Středověku. Jde o mutagenní a karcinogenní látku. Řadí se mezi teratogenní látky, které krom všeho jiného poškozují i plod.

Kadmium na zdraví člověka má poměrně značný vliv. Dlouholetým pozorováním bylo zjištěno, že se totiž chová jako kumulativní jed, jehož expozice bývá spojena s výrazným rizikem rakovinného bujení či teratogenity.

© Průmyslová ekologie, s.r o. Autorská práva jsou vyhrazena a vykonává je vydavatel

ZPĚT NA SEZNAM

PARTNEŘI

ISSN 2570-9372