Na 28. září připadá v České republice státní svátek, který oslavuje Den české státnosti. Při této příležitosti nahlédneme do české minulosti a připomeneme si, co s odpady dělali naši předci.
Bez obtíží
V době, kdy lidé putovali světem a na žádném místě nezůstali delší dobu, nebyl pro ně odpad žádným problémem. Byl zpravidla přírodního charakteru, takže si s ním příroda hravě poradila. Pokud zbytky zapáchaly, pravěký člověk je zahrabal do zemních jam, aby se vyhnul nepříjemnému odéru a ochránil se před zvěří. Po určité době ale lidé stejně své prostředí opustili a usídlili se jinde.
Jakmile lidstvo zanechalo kočovného života a začalo se usazovat na jedno místo, kde zakládalo sídliště, začal se i odpad soustřeďovat na jedno místo. Museli tak vymyslet způsob, jak naložit s jeho rostoucím množstvím. Již ve starověkém Řecku a Římě existovaly komunální služby a prováděl se občasný generální úklid, skrápěly se vozovky, čistila se kanalizace a posbíraný odpad byl vyvážen do jam za hradbami. Tyto činnosti vykonávaly úklidové čety, v nichž byli především váleční zajatci a otroci.
Velké změny
Ve středověku bylo jediným způsobem likvidace odpadů jejich vyhození přímo na ulici, kde se nedokázaly rychle rozložit a hromadily se zde. Zapáchající hromady odpadků lákaly hlodavce a hmyz, kteří se přemnožovali, dostávaly se ale i ke zdrojům pitné vody. Nelze se tak divit, že docházelo k šíření epidemií a úmrtím velké části obyvatelstva. Až v 15. a 16. století se přikročilo v bohatých městech k soustavnějšímu řešení problematiky odpadů. Teprve v 19. století se začaly využívat sběrné nádoby na komunální odpad. Odpad z nich byl odvážen na hromady umístěné za hranicemi města.
Ve druhé polovině 19. století máme první zmínky o čištění komunikací a odvážení odpadů už i v Království českém. Na popud nejvyššího purkrabího Karla Chotka se v Praze začalo s dlážděním ulic a náměstí, zavedla se kanalizace, a byl vydán řád o čištění ulic pro Prahu. Dochází k regulaci zacházení se stavebním odpadem, začínají se dokonce využívat i přesypné nádoby na domovní odpad. Svoz komunálních odpadů je na počátku 20. století již technologicky i organizačně zvládnut, zároveň se prosazují zásady omezování prašnosti při sběru a svozu odpadu.
V roce 1920 hlavní město využívalo 170 v podstatě otevřených vozů k vývozu odpadů ze smetiště na kraj města. Nádobového systému se Praha dočkala roku 1923, kdy začal být postupně zaváděn. O osm let později začaly po Praze odpad svážet popelářské vozy podle konstrukce německé firmy Keller a Knappich z Augsburgu. Podle názvu firmy se jim začalo lidové říkat Kuka vozy. Ještě po první světové válce byl v Praze svoz odpadu z domácností prováděn formou vyzváňky. Obyvatelé na zazvonění vynesli odpad v různých nádobách, obecní zřízenec je sypal do vozu, a vozil na některé z asi 20 smetišť na periferii města.
Po druhé světové válce došlo k intenzifikaci zemědělství, které se stalo významným producentem odpadů ze zemědělské velkovýroby. Již během doby, kdy lidé žili kočovným způsobem života, se biologicky rozložitelné odpady řízeně odstraňovaly. Ale teprve s nastupující zemědělskou činností se technologie kompostování začala postupně rozvíjet. V roce 1915 lze nalézt první zmínku o výrobě průmyslového kompostu, kdy byly kompostovány čistírenské kaly, popel, uliční smetka a rašelina. Významného rozvoje kompostování jsme se dočkali za doby Československé socialistické republiky.
První spalovny
První spalovny a řízené skládky začaly být uváděny do provozu koncem 19. stol. a to ve Velké Británii. V roce 1904 bylo rozhodnuto o zbudování první české spalovny směsného komunálního odpadu, která byla vybudována v Brně o rok později. Zároveň byla první spalovnou na území tehdejšího Rakousko-Uherska. Sloužila až do roku 1941, kdy v posledních dnech druhé světové války došlo k jejímu vybombardování. Již tehdy bylo zde spalování odpadů využíváno k výrobě elektrické energie. V Praze byla první spalovna postavena ve Vysočanech během hospodářské krize. Pyšnila se 100m komínem a ve své době patřila mezi nejmodernější spalovny v Evropě. V pozdější době sloužila jako teplárna, a v roce 2003 byla zbourána.
Za dob socialismu se Česko ochranou životního prostředí příliš nezabývalo. Odpady se odstraňovaly zejména na nezabezpečených skládkách, a téměř každé město a vesnice měly svou vlastní skládku. Neexistovaly žádné normy, které by korigovaly výstavbu a provoz skládek. Unikaly z nich nebezpečné látky, které kontaminovaly půdu a pronikaly i do vod podzemních. Ke změně došlo v roce 1991, kdy byl přijat první zákon o odpadech (č. 238/1991 Sb.). Díky němu se začalo nakládání s odpady opírat o právní podklad. V průběhu následujících let byly přijaty další zákony o odpadech, přičemž od ledna letošního roku je účinný zákon č. 541/2020 Sb., který navazuje na právní předpisy Evropské unie z tzv. balíčku oběhového hospodářství. Nejnovější zákon obsahuje oproti předchozí právní úpravě, zákonu o odpadech č. 185/2001 Sb. několik významných změn, které se dotknou nejen občanů, podnikatelů i obcí.
Moderní likvidace odpadů?
Objem odpadů v současné době narůstá, což souvisí s rychlým rozvojem společnosti a zvyšující se spotřebou. Primárních surovin naopak ubývá, proto se pohled Evropské unie upíná k recyklaci, opětovnému využití odpadů jako druhotné suroviny pro novou výrobu. Ne vše lze ale recyklací využít a tak má energetické využití odpadů stále své místo v moderním způsobu nakládání s odpady. Přesto dosud naprostá většina komunálního odpadu končí na skládkách odpadů. Nový zákon o odpadech má ambice tento stav změnit. Klade si za cíl takové zdražení skládkování, že z něj již nebude nejlevnější způsob nakládání s odpady. Doufejme, že se změna dostaví co nejdříve, jinak bychom se nemohli pyšnit moc velkým posunem.
Komentáře