celoživotní vzdělávání
Ekolamp
VŠCHT

Stručná historie druhotných surovin IV.

V posledním dílu seriálu o druhotných surovinách se budeme věnovat historii po sametové revoluci. Tento díl je nejobtížněji uchopitelný, protože se v něm píše o něčem, co vlastně není.

Stručná historie druhotných surovin IV.

ilustrační foto/pxhere

Po roce 1989 se ještě nějaký čas stále nakládalo s druhotnými surovinami „postaru“. Ale jak už se stalo v mnoha různých oborech, i zde začalo platit, že co bylo, je špatně a je třeba to udělat nově, tedy dozajista lépe. V mnoha případech to ani nijak nešlo, protože zvyšující se důraz na nezávadnost nakládání s některými surovinami směrem k životnímu prostředí, přivedlo i do našich končin regulaci.

Po revoluci to ještě šlo

První porevoluční zákon č. 238/1991 ještě v § 2 pojem „druhotná surovina“ obsahoval:

Druhotnou surovinou je surovina nebo materiál získaný z odpadu, který je způsobilý k dalšímu hospodářskému nebo jinému využití; zůstává přitom odpadem až do dalšího zpracování.

Definice je to výstižná, uchopitelná a tedy jasná. Leč doba pokročila a Česká republika se dostala do fáze příprav ke vstupu do Evropské unie. Zákonodárci v té době převzali evropskou legislativu, která tento pojem již nezná a překlopili ji do té národní.

Odpad – neodpad, vedlejší produkt

Samozřejmě, že se ozvaly hlasy, které volaly po tom, aby druhotné suroviny v legislativě zůstaly, ale jak bylo vše mladé a naivní, lobbing byl v plenkách, nedokázal nikdo druhotné suroviny do legislativy protlačit.

Další zákon z roku 2001 již tedy pojem neobsahuje a druhotné suroviny nelze zařadit jinak, než jako odpady. A v tom je národní problém. Evropská unie, lépe řečeno státy EU, zapojují do nakládání s odpady více invence a prostého selského rozumu. A pakliže je odpad evidentně využitelný, není takový problém ho ze škatulky „odpad“ vyjmout a vést ho jako odpad využitelný.

Domácí nakládání s odpady je striktně sešněrováno a v momentě, kdy se materiál stane odpadem, je manévrovací schopnost prakticky nulová. Jak se něco jednou stane odpadem, má legislativa jasně načrtnutou linku, kterou nelze téměř opustit. Odpad totiž není možné předat nikomu jinému, než organizaci, která má povolení s odpady nakládat. A i kdyby o něj měl zájem někdo jiný a nabízel třeba hory doly, nemá šanci.

O tom, co se stane odpadem a co ne, rozhoduje původce a je jen na něm, jak se rozhodne. Je jen na něm, jaký osud může mít materiál, který je pro původce odpadem, ale pro někoho jiného je produktem.

Přitom k tomu nemusí vůbec dojít. Evropa už zná pojmy vedlejší produkt a odpad – neodpad. Přinesla je rámcová směrnice 98/2008. Jenže onen institut VEDLEJŠÍ PRODUKT firmy stále nedostatečně využívají, protože se bojí, že by se dostaly do konfliktu s ČIŽP (Česká inspekce životního prostředí), která je stále velmi rigidní.

Druhotné suroviny byly jsou a budou

Je samozřejmě jasné, že odpad, který nese prokazatelné známky nebezpečnosti, musí být náležitě ošetřen a dle toho s ním musí být nakládáno. Ale pokud vezmeme například železný šrot, množství které nese známky nebezpečnosti je z celkové produkce tohoto odpadu tak mizivé, že by se snad mohl zrovna tento odpad řešit legislativně jinak. Není moc překážek k tomu, aby se stal železný šrot druhotnou surovinou.

Existují například i další odpady nebo materiály, které mohou být ve velké míře využívány, pokud budou využívány vhodným způsobem. Kupříkladu vedlejší energetické produkty (VEP) jako jsou popílky, struska a produkty odsíření. Vhodné využití třeba ve stavebnictví se přímo nabízí (a už dlouhodobě existuje) a pokud popílek splní zákonné podmínky a bude s ním náležitě nakládáno, může být vzorovou druhotnou surovinou.

Jak u kovového šrotu, tak u popílků není problém na straně producenta, tedy nabídky. Problém nastává u poptávky, tedy v momentě, kdy je takový materiál zamýšleno využít. Mnozí odběratelé shledávají velmi vhodným (z hlediska nejen ekonomiky, fyzikálních a chemických vlastností, ale i ekologie) využívat tyto druhotné suroviny, bohužel jim to legislativa v mnoha případech neumožňuje, nebo umožňuje za zcela nepřijatelných podmínek.

Zmínky občas jsou, MPO zbraně neskládá

  • Existuje několik právních předpisů, ve kterých se pojem vyskytuje v různých souvislostech. Jsou to:
  • Zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí v příloze 1
  • Vyhláška MŽP č. 279/2009 Sb., o předcházení emisím regulovaných látek a fluorovaných skleníkových plynů
  • Sdělení ČSÚ č. 275/2008 Sb., o zavedení Klasifikace produkce (CZ-CPA) v příloze 1
  • Zákon č. 695/2004 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů v příloze 1
  • Zákon č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci v příloze 1
  • Zákon č. 383/2012 Sb. o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů v příloze č. 1
  • Vyhláška č. 343/2012 Sb
  • Vyhláška č. 257/2012 Sb., o předcházení emisím látek, které poškozují ozonovou vrstvu, a fluorovaných skleníkových plynů, v příloze č. 4 a v příloze č. 5

Ministerstvo průmyslu a obchodu se o využívání druhotných surovin snaží. Dokonce má povinnost se o suroviny starat. Dokazuje to dokument s názvem Politika druhotných surovin České republiky, který byl vládou schválen v roce 2014. Zde tedy dost těžký paradox: Druhotnou surovinu sice v zákoně o odpadech nemáme, ale MPO má dle kompetenčního zákona zodpovědnost za surovinovou politiku a sběrné suroviny, takže tento dokument je zmocněním k tomu, aby ministerstvo s druhotnými surovinami vůbec mohlo nějak operovat.

V nové české odpadářské legislativě snad druhotné suroviny budou

V návrhu nového zákona o odpadech se pojem „druhotná surovina“ vyskytuje. Bohužel neprošel legislativním procesem a zastavil se na úrovni Legislativní rady vlády. Návrh neobsahuje žádné paragrafové znění, pouze definici druhotné suroviny. Ale i to je víc, než nic.

Od Evropské unie nemůžeme chtít, aby do své legislativy tento pojem zavedla. Ona nemusí, protože pojem „druhotná surovina“ je v Evropě pojmem materiálově – ekonomickým. Je to odpad, se kterým se při splnění podmínek obchoduje na trzích. U nás je to pojem správní a to je kámen úrazu.

Značky
Odpady

Diskuse (0)

Přidejte komentář

Tato funkce zabraňuje robotům přidávat neadekvátné příspěvky. Zadejte prosím ověřovací kód, který vidíte na obrázku.



Mohlo by vás zajímat

Vyvracíme mýty o vodě II.: Kdo a jak stanovuje cenu za vodu?

Vyvracíme mýty o vodě II.: Kdo a jak stanovuje cenu za vodu?

Vodárenské společnosti, především ty zahraniční, jsou dost často osočovány z toho, že zvedají cenu za vodu neúměrně vysoko. A ještě ke všemu neinvestují dostatečně do infrastruktury. Pravda je ovšem jinde. Podívejme se společně na to, jak je to ve skutečnosti. Na to, kdo určuje cenu a jakým způsobem to dělá.

Je 21. století, žijme v něm. Jsme v Evropě, žijeme v ní aneb Automobil je využíván v průměru jen 24 minut denně

Je 21. století, žijme v něm. Jsme v Evropě, žijeme v ní aneb Automobil je využíván v průměru jen 24 minut denně

Dopravní stavba je řešení rozdílu mezi současným a budoucím stavem dopravní infrastruktury. Jedině z úhlu pohledu budoucího stavu mobility lze posuzovat, zda je současná infrastruktura dostačující a zda jsou dopravní módy používány správně.

Čínská zeď je slabé místo

Čínská zeď je slabé místo

Debaty nad novými zákony o odpadech a výrobcích s ukončenou životností budou co nevidět aktuální. Vlastně již jsou. A protože odpady a výrobky s ukončenou životností jsou velmi žhavé zboží, bude jistě debata zajímavá.