Rimini
Ekolamp
VŠCHT

Víte, že stará lednička se dá zmenšit? U nás ano!

Na trhu s elektroodpadem je jeden zásadní fakt, od kterého se odvíjí spousty dalších vzorců chování všech subjektů, které v oboru zpětného odběru elektoodpadu existují. Tím faktem je, že existuje elektoodpad s kladnou ekonomickou hodnotou a pak ten, který má ekonomickou hodnotu zápornou.

Víte, že stará lednička se dá zmenšit? U nás ano!

pixabay.com

Zákon je v šuplíku, mnohým to však nevadí

Odebrat se musí ale oba typy. Jenže jak už to chodí, elektroodpad s kladnou hodnotou chtějí všichni, ten se zápornou nikdo. A protože zákon neukládá kolektivním systémům žádné závazné cíle, nikoho nenutí sbírat odpad, který není lukrativní. Odpad se musí zpracovat šetrně k životnímu prostředí a suroviny vytěžené ze starých fénů, mobilů, lednic a dalších spotřebičů pokud možno znovu využít.

Jak je obecně známo, nová odpadová legislativa počítá s tím, že zpětný odběr elektroodpadu bude mít vlastní Zákon o výrobcích s ukončenou životností. Návrh je kolektivními systémy přijímán rozporuplně, zpracovatelé nejásají vůbec. Každopádně je zatím uložen v šuplíku a čeká se, až se přeženou povolební politické turbulence.

Rozšířená odpovědnost výrobce je institut, který byl zaveden zejména pro elektrozařízení, které má negativní ekonomickou hodnotu. O odpad s pozitivní hodnotou je rvačka. Mají o něj zájem obce, odpadové firmy a další. Cíle sběru se ale plnit musí. Ty vytyčuje Evropská unie. Jak těch cílů dosáhneme, zůstává na každé členské zemi. Pravidla si tedy nastavujeme sami.

Základní systémy jsou v Evropě tři

Byť je to nastaveno v každé zemi úplně jinak, dá se říci, že v současné době existují v Evropě tři základní přístupy ke sběru elektroodpadu. V Anglii nebo třeba ve Španělsku sbírají elektroodpad odpadové firmy i kolektivní systém. 

Odpadové firmy sbírají elektrodpad s kladnou hodnotou, elekroodpad, na kterém se nevydělává, sbírají kolektivní systémy. Obec se může rozhodnout, s kým podepíše smlouvu o sběru, zda s odpadovou firmou, nebo kolektivním systémem. Výsledky sběrů kolektivních systémů a odpadových firem se na centrální úrovni těchto zemí sčítají pro plnění Evropských cílů sběrů. Tento systém je čistě tržní.

Zejména v německy mluvících zemích existuje systém, který se nazývá tržní s omezeními (zejm. Německo, Rakousko). Ústředním článkem tohoto systému jsou obce, které mají v těchto zemích obecně velmi silné postavení. Obce vlastní jak sběrná místa na elektroodpad, tak samotný elektroodpad. Jako vlastník elektroodpadu se může obec rozhodnout, co s elektroodpadem udělá. 

Naproti tomu kolektivní systém má povinnost elektroodpad od obce odebrat, pokud ho o to obec požádá. V praxi to potom chodí tak, že obec předává kolektivním systémům elektroodpad s negativní hodnotou, kdežto elektroodpad s pozitivní hodnotou si často nechává zpracovat prostřednictvím nějaké odpadové firmy a vytěžené suroviny prodává. 

Ziskem z elektroodpadu s pozitivní hodnotou pak vylepšuje rozpočet a staví za něj třeba obecní hřiště nebo parky. V tomto systému se sčítají pro plnění Evropských cílů sběry kolektivních systémů i obcí.

Třetí systém je systém monopolní či paternalistický a v něm sbírají elektroodpad výrobci, tedy kolektivní systémy. Ty sbírají odpad jak s pozitivní, tak negativní hodnotou. V tomto systému platí přísný zákaz vlastnictví zpracovatelských kapacit kolektivním systémem. 

Příkladem tohoto systému sběru je například Francie. Zde je praxe ale taková, že k vlastnímu sběru využívají kolektivní systémy spíše odpadové firmy. Kolektivní systémy si tedy s odpadovými firmami nekonkurují, ale žijí v symbióze. Další zvláštností ve Francii je, že kolektivní systémy dostávají na svůj provoz krom příspěvků od výrobců často také dotace od státu.

Specifikum alias český mischung

V České republice využíváme jakousi směsici systémů. Dal by se nazvat "český mischsung", nebo třeba jen kočkopes. Některé kolektivní systémy sbírají elektroodpad s pozitivní hodnotou, protože se na něm dá vydělávat. Nic a nikdo nenutí kolektivní systémy sbírat odpad s negativní hodnotou, a tak elektroodpad s negativní hodnotou sbírají ve větším množství pouze ty zodpovědné kolektivní systémy. 

Odpadové firmy sbírat elektroodpad nesmí bez povolení od kolektivního systému, a protože některé kolektivní systémy mají vlastní zpracování, a odpadové firmy se bojí, že by o tento svůj elektroodpad přišli, tak ho před kolektivní systémy schovávají. Obce mohou sbírat elektroodpad i bez kolektivního systému, ale pouze omezeně v rámci tzv. odpadového režimu, a tato jejich činnost se nezapočítává do celkového sběru elektroodpadu za ČR a nepřispívá tedy k plnění cílů EU. 

To je ne příliš šťastné řešení a kolektivní systémy, resp. jejich úloha, se v tomto ztrácí. Celému systému plnění Evropských cílů by možná pomohlo, kdyby byl sběr elektroodpadu umožněn v ČR i jiným subjektům, než jen kolektivním systémům. Tak jak je to v řadě jiných západoevropských zemích, kde sbírají jak kolektivní systémy, tak obce a odpadové firmy a jejich sběry se potom na národní úrovni sčítají pro plnění cílů EU.

Dalším zajímavým problémem u nás je fakt, že některé kolektivní systémy se naučily zpětně odebrané výrobky "zmenšovat". Z velké ledničky lze udělat ledničku malou. To je myšleno spíše obrazně, ono to není ani tak o velikosti, ale spíše o hmotnosti. Cíle jsou počítány ve váhových jednotkách. 

Jednoduše je to tak, že výrobce uvede na trh třeba 100 tun výrobků. Jeho kolektivní systém by měl dle cíle zpětně sebrat třeba 50 tun. Objem výrobků uvedených na trh ale hlásí úřadům kolektivní systém v Roční zprávě. A zde je jádro pudla. Některé KS nahlásí pouze třeba polovinu reality.

Pro příklad: kolektivní systém by měl nahlásit, že jeho výrobci (a je jich třeba 400) dali na trh 400 krát X tisíc tun výrobků, ale nikdo nikdy není schopen dohledat, že kolektivní systém nahlásil třeba jen 200 krát X tisíc tun. Prostě jen polovinu reality.

Proč? Protože kolektivní systémy pak nemusí sbírat elektroodpad z faktického množství uvedeného na trh, ale pouze z toho, kolik sám nahlásil. Je to sice praxe, kterou nikdo nikdy nemůže ověřit, protože je to prakticky nedohledatelné, ale vše nasvědčuje tomu, že se tak děje. 

Velmi úsměvné se pak jeví řešení, že by si kolektivní systémy sami vytvořily jakousi koordinační platformu, která by tyto hmotnosti měla kontrolovat. To by byl kontrolní mechanismus stylem "kozel zahradníkem".

Tudy cesta nevede. Ale nechce to moc. Stačí, aby kompetentním orgánům a úřadům hlásili množství výrobků uvedených na trh sami výrobci a je po problému. K tomuto účelu by kupříkladu mohl sloužit Integrovaný systém plnění ohlašovacích povinností (ISPOP).


Diskuse (0)

Přidejte komentář

Tato funkce zabraňuje robotům přidávat neadekvátné příspěvky. Zadejte prosím ověřovací kód, který vidíte na obrázku.



Mohlo by vás zajímat

Příklady dobré praxe v obcích při nakládání s komunálním odpadem XVI.: Písek

Příklady dobré praxe v obcích při nakládání s komunálním odpadem XVI.: Písek

Historie města Písek sahá do raného středověku. Tehdy vznikla osada u rýžovišť zlatého písku na levém břehu zlatonosné Otavy. V roce 1252 udělil Písku věhlasný král Přemysl Otakar II. status královského města.

Aplikace odpadních plastů v silničním stavebnictví

Aplikace odpadních plastů v silničním stavebnictví

V současném tažení proti plastům, resp. směrem k racionálnímu využívání plastových odpadů v rámci cirkulární ekonomiky, uvádíme pozitivní příklady originálních řešení v silničním stavebnictví.

Polemika:  Mělo by se financování vodního hospodářství změnit?

Polemika: Mělo by se financování vodního hospodářství změnit?

Státní podniky Povodí jsou v tuto chvíli z velké části financovány průmyslovými subjekty, které platí poplatky za odběry podzemní či povrchové vody. Jedná se skutečně o efektivní systém, který je dlouhodobě udržitelný?